Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Komedie
  • Drama
  • Sci-Fi
  • Animovaný

Recenze (196)

plakát

Avatar (2009) 

Tak jsem viděl a jsem nadšený. Ekologického poselství je tam asi tolik, jako je v Terminátorech filosofování o sebedestruktivní povaze lidí, v Titaniku komentář k roli žen a třídnímu rozdělování ve společnosti dvacátých let minulého století nebo ztrátě lidskosti na úkor hamižnosti ve Vetřelcích. Tj. je ho tam dost, ale můžete ho v klidu ignorovat a film si užít i tak. Příběh je tím, co si spousta diváků představuje pod pojmem "kýč", zápletka, motivace postav a struktura děje jsou "klasické", jakoby mnohokrát viděné ve filmech z minulých let a desetiletí, ničím nezaskočí a je očekávatelný, stejně jako u Titaniku. Vůbec struktura děje mi dost připomínala Titanik - první půlku je nám představován fikční svět filmu do takové hloubky, aby jeho destrukce v druhé půlce diváka správně bolela a dojímala, a tyto půlky jsou uprostřed rozděleny srdcervoucí souloží:-) Toto je ale naprosto v pořádku a nikdo s tím nemůže mít problém (sám Cameron dávno před uvedením prohlásil, že to bude "takový normální film" a z hlediska vyprávění měl bezvýhradně pravdu). Technologická stránka je opravdu dokonalá, od prvních sekund jsem vnímal cgi mimozemšťany ne jako hezký trik, ale jako uvěřitelné charaktery. Jediný problém, který s filmem mám, spočívá v tom, že měl být nejmíň o hodinu delší a jakékoliv vystříhávání mikroscének z určitě geniálně vymyšleného scénáře vede k průšvihu. Je málo vysvětelno, jak je Pandora velká, kolik má klanů původních obyvatel a jaké jsou rozdíly a vzájemné vztahy mezi nimi. Také motivace postav sestřihem dostala zabrat - samotná love story není dost jemně budovaná, existuje tak nějak samozřejmě a málo uvěřitelně na to, aby ždímala tak kulervoucí emoce, jak určitě původně měla. Takle je toho zkrouhnuto dost a nejvíc mě to mrzí u dvou hlavních záporáků, ze kterých se tak staly karikatury na jedno použití. Srovnávám s Titanikem, který v tomto ohledu neměl chybu a například právě hlavní padouch a jeho poskok byly lahůdkové charaktery, které šlo s vyjímkou posunutých hodnot obdivovat pro jejich schopnost jednat ve svůj prospěch. Nejlepší mi přišly magické momenty objevování krás Pandory, vtáhly mě do sebe i ve 2D jako na plátně asi nikdy předtím - mnohokrát jsem si vybavil videohry jako Oddworld, Heart of Darkness nebo Half-Life 2: Episode Two. Dabingu jsem se bál, ale je povedený a úžasně citlivě namíchaný - dialogy v jazyce Navi a všemožné hekání nebo pláč zůstaly z původní verze, díky čemuž se nekoná katastrofa typu elfí řeč v Pánovi Prstenů. K tomu si můžeme my filmoví diváci gratulovat a o to víc si užívat vizuální orgie. Celkový dojem je za 90, po Pirani 2 je to první Cameronův film, který mi nepřipadá dokonalý, ale snad to spraví režísérský sestřih na Blu-Rayi.

plakát

Californication (2007) (seriál) 

Je obdivouhodné, jak snadno se lze s postavou Hanka ztotožnit a zároveň těžké s ním sympatizovat. Smutný, ale zážitek.

plakát

Baraka - Odysea země (1992) 

Film mě vyhazoval z atmosféry tím, že se snažil dávat nějaký význam, jako sled krásných obrázků ovšem funguje fantasticky.

plakát

Po přečtení spalte (2008) 

Ani by nevadilo, že je film přehuštěný postavami a motivy, problém je, že se všechno děje nahodile, nedá to žádný smysl, ani se jednotlivé linie nestřetnou do nějakých samostatných třeskutých point. Humoru je vůbec pomálu, což je při záměru natočit hustou černou komedii (a že Coenovi pořád umí atmosféru zahustit!) docela problém - film má ve výsledku atmosféru dost smutnou až depresivní a nějaký ten humor působí paradoxně rušivě. Výsledkem je absurdní maglajz s výbornými hereckými výkony.

plakát

Oko dravce (2008) 

Dokonalý film atrakcí, který asi úspěšně předstírá, že je něčím jiným. Tak jako před deseti lety Skála a před pěti Já, robot.

plakát

Jsem uprchlý galejník (1932) 

První dvě třetiny jsou docela strhujícím dramatem o nespravedlivě odsouzeném, které dává tušit, že Stephen King s Frankem Darabontem o 62 let později trochu romanticky lhali... Poslední třetina je dost politická a dost frustrující, ale závěrečné akční finále dojem zase spraví.

plakát

23 (2007) 

Film je podvodem na diváka, ktarý čeká, že bude ohromován vlastnostmi čísla 23. Tento podivný fenomén (který nemůže zapůsobit, protože sice číslo 23 objevíte skutěčně všude kde chcete, ale ve filmu není řečeno, co z toho vyplývá), je ovšem jen záminkou k nepříliš zajímavé poloschizofrenní detektivce. Trochu plýtvání potenciálem Jima Carreyho, který se snaží hrát, ale nemá moc co, protože mu scénář celý film předepisuje tvářit se jako nevyspalé vyděšené štěně. A docela velké plýtvání potenciálem Joela Schumachera a jeho tvůrčího týmu, protože některé sekvence jsou audiovizuálně originální a krásné.

plakát

(1998) 

Není to zábava. Není to zážitek. Je to druh zkušenosti, který mě přiměl napsat kvantum nesmyslných vět a pak je smazat.

plakát

Hranice nemožného (2008) (seriál) 

Po třetím díle zvyšuju na pět hvězdiček. Neuvěřitelný spád, vynikající nápady, a sympatické množství informačních střípků, které vyvolávají osvěžující pocit, že se o velkém tajném řádění mimovládních mocností snad někdy dozvíme něco konkrétního. Nejlepší je, že tvůrci vytvořili pro originální paranormální příběhy svébytný svět, který si nehraje na to, že by mohl mít moc společného s naším reálným světem. Díky tomu nemá divák problém považovat za logické a samozřejmé takové úlety, jako že si agentka během jednoho odpoledne na pracovní náklady zaletí do Íráku pro (možná) užitečného člověka, který jediný může přemluvit ke spolupráci génia, zavřeného dvacet let v blázinci (nebo že tento génius před dvaceti lety pracoval ve sklepě univerzity, a nikdo mu dodnes z toho sklepa nevyhodil jeho šílené vynálezy). Není tedy těžké pochopit, že má seriál úplně jinou atmosféru než podobným námětem disponující Akta X, a že nemá cenu tyto seriály srovnávat.