Mkqp

Tak tohle je opravdu síla. Tolik záště jsem z jednoho seriálu ještě necítil. Příběh se točí okolo ambiciózní dívky Jo Da Hae (Soo Ae), která se začne postupem času měnit. Z citlivé a něžné dívky se stává bezcitná manipulátorka, jenž se neštítí různých ohavností. Není však jediná. Queen of Ambition je plný dotčených lidí, snažících se za pomocí hněvu docílit odplaty a pomsty. Hněv je ta nejnebezpečnější emoce, jelikož některé z hlavních problémů dnešní společnosti, vzniká právě díky jeho nedostatečnému ovládání. Je to nejméně adaptivní emoce, protože nás mobilizuje k boji a v Queen of Ambition je to nádherně vidět. Když už se nejedná o hlavního protagonistu pomsty, tak je zde spousta dalších, kteří skrze zášť a hněv, postavě na níž má být pomsta vykonána, přejí špatné věci, poněvadž je opravdu s*ině. Scénář a herecké výkony byly natolik silné, že dokázaly vzbuzovat stejné pocity i v divácích, kteří šílený příběh sledovali. Nemalá pochvala patří také neverbálnímu projevu herců. Ti dokázali bez pomocí slov vyobrazit tak neskutečné množství emocí. ■ Jsem také moc rád za Jun-hee Koh, která svým charakterem roznášela skvělou pozitivní náladu a já nemusel propadat jen čistému utrpení.

Změna z manipulativního chování mladé dívky na hodnou a o přátele se starající, jejíž přerod začíná v době, kdy se zamiluje do profesora historie, jehož pozná díky záměně fotek, je příjemná oddechová záležitost. Jak už bývá u filmu zvykem, tak oproti seriálu je změna uspěchaná, jelikož není dostatek času na její budování a tím pádem působí naivně až místy uměle. Je však pravda, že láska chvilkově lidi mění, takže v tomto směru přistupuji mírněji. Další událostí je již zmíněná láska mezi Rio a Koukim, kteří jsou od sebe vzdáleni velkým věkovým rozdílem. Velice sebevědomá Rio se snaží uhranout značně uzavřeného profesora. Ten se této lásce zpočátku nebrání a plně se jí poddá, jenomže si po čase začne uvědomovat závažnost svého nádoru na mozku a začne se Rie stranit. To však nemá dlouhého trvání a díky kamarádek se s ním opět setká. Nevím jestli jsem byl ošálen pěknou vizuální stránkou, nebo shledávám obsah natolik kvalitním, ale nemůžu se zbavit pocitu, že se mi tento kousek líbil a když vezmu v potaz, že to je první film Yuri Kanchiku, tak při jeho hodnocení nemám výčitky svědomí.

Komorní dílo jehož zpracování působí nevýrazně, za to obsahem je hodně barevné. Nikoliv barevné ve smyslu, že by mělo komplikovaný děj, ale barevné v pocitech Miho a Tokijira. Tokyo Girl je nenáročným snímkem, který zachycuje vztah dvou mladých od sebe časem vzdálených školáků, komunikujících spolu přes mobilní telefon, propadlý červí dírou do minulosti. Baterie nevydrží věčně, díky toho je jejich vztah velice krátký, ale protože je teprve ve zrodu, tak zároveň nádherný a čistý.

Jedna velká šílenost se směsicí žánrů, která mi nejednou vykouzlila úsměv na rtech. Místy mi přišlo, že sleduji parodii na smrtonosnou zbraň v korejské verzi, kde občas přišla vážná chvilka, jenž byla v jejím průběhu přepracována opět na šílenou. Zajímalo by mě co bylo režisérovým záměrem při tvoření tohoto filmu. ■ Velice se mi líbili dvě scény. První, když Jang Hyuk jezdil v autě kolem Ji-hyeon Jeon a do toho hrála písnička Maurice Williams & Zodiacs - Stay. . Druhá, když se Ji-hyeon Jeon snažila skočit z budovy a dva mladíci, kteří utekli z domu po ní chtěli peníze.

Tak toto jsem vážně nečekal. Myslel jsem, že jdu sledovat pouze film o rozvíjejícím se vztahu mezi cyber dívkou a osamělým chlapcem Jirem, přičemž se bude více zaměřovat na adaptaci robotí holky bez emocí do společnosti. Šíleně jsem se mýlil a zároveň byl mile překvapen. Ze začátku se Boku no kanojo wa saibôgu sice tváří, že se výše zmíněným způsobem bude rozvíjet, ale v průběhu se dostáváme do hrátek s časem, za jehož zpracování by se ani Nolan nemusel stydět. ■ Boku no kanojo wa saibôgu je dalsi z případů, kdy si o jeho jedinečnost řeklo mé tělo a ne mysl. Jae-young Kwak spojil více žánrů dohromady a fungovalo to báječně. ■ Líbilo se mi jak na mě jedna a tatáž scéna působila jinak u začátku a u konce filmu.

Takové pěkné lidské romantické drama, kde vše plyne s mistrovskou přesností. Svým klidem mi Geu hae yeoreum připomíná Japonská dramata. Žádná pasáž není uspěchaná a každý kousíček přichází přesně v tu správnou chvíli, aby utvořil dokonalou harmonii. Rozvíjejícímu se vztahu mezi Byeong-heon Lee a Soo Ae nechyběl humor, emoce a ani lidskost. Ke konci jsme měli možnost vidět také tragičtější část příběhu a scéna ve věznici, která byla vyvrcholením filmu, ve mně vzbudila pronikavou úzkost.

Seriál o partě kluků, kteří si zamilovali mužskou gymnastiku a jak to bývá zvykem, snaží se v ní něčeho dosáhnout. Na jedné straně stojí Yuuta, jenž gymnastiku miluje odmala a na druhé Wataru, který do klubu vstoupí, protože se chce zalíbit jedné dívce. Postupem času si, ale moderní gymnastiku zamiluje také a pozve i jeho další kamarády, s nimiž vyvolával rvačky, aby se k němu přidali. Wataru je vyhlášeným horkokrevným rváčem s velkými problémy ovládat svůj hněv. Každý konflikt řeší rvačkou a do té doby než poznal Yuutu a ostatní chlapce z klubu moderní gymnastiky, tak neměl snahu své chování změnit. I přes špatný temperament je Wataru čestný a má silný smysl pro přátelství, o čemž také tento seriál převážně je. Každý z gymnastického klubu řeší životní těžkost a překoná jí vždy za pomocí ostatních přátel. Mimo vyobrazování síly přátelství je Tanburingu i o dospívání, hledání místa ve společnosti, budování spolupráce, pevné vůli, empatii a dřině. Hlavní herci údajně nevyužívali dablery a do natáčení dali opravdu kus dřiny, což se odrazilo i na filmovém vyobrazení, kde jsem jim všechnu dřinu věřil. ■ I když je Tanburingu seriálem místy dosti naivním a některé proslovy působily kýčovitě, tak jsem rád, že jsem měl možnost jej vidět. ■ Na Hinovi bylo pěkně vidět, že když člověk dělá nějakou aktivitu, proto aby se zavděčil někomu jinému a nedělá ji pro sebe, jelikož ho baví a má jí rád, tak po nenaplnění očekávání pro něhož ji dělá, přichází velké zklamání a intenzivní nechuť.

Prostý filmeček o čisté lásce mezi zdravotní sestřičkou a jejím pacientem, která se naplní až po smrti jednoho z nich. Autumn je zdravotní sestřička pečující o slepého a němého Oniona, s nímž se dokáže nejvíce uvolnit. Jednoho dne ale Onion umře a ona si plně uvědomí své pravé city, jenž pro něj schovávala. Mezitím se Onion vrací na pět dní zpět mezi živé, aby mohl Autumn vyjádřit svou lásku k ní. Pro tuto pětidenní šanci má sice zrak i hlas v pořádku, ale háček je v tom, že ho nikdo nepoznává a on nemůže nikomu říci kdo doopravdy je. O proti Oiolairemu se mi první role “Cecilky“ líbila a smekám jak pěkně zahrála všechny emoce. ■ Velice se mi líbilo telefonování do rádia a zároveň něco k zamyšlení: Pohledem vlastníma očima budete chamtiví. Budete jí chtít vlastnit. Zkuste nevnímat očima. Klidně zavřete oči a poslouchejte srdce. Můžete vše vnímat jinak. Cítit krásu a štěstí se srdcem. Budete mít prostor na představivost.

Nesdílím stejný názor jako většina, že 2. série za první drasticky zaostává. Na poměry Anime se pořád drží nad průměrem jak v psychologii, tak v zápletce. Když se zbavím předsudků, že charaktery v první sérii byly sympatičtější, tak jediné co bych vyloženě vytkl, je občasné nelogické jednání postav. ■ Potěšila mě Akane. Díky jejího chování a jednání jsem překypoval nadšením. Povedený upgrade oproti první sérii. ■ Psycho Pass 2 tratí na tom, že je s čím srovnávat a to s čím je srovnáváno, je prostě lepší. Věřím, že být to první série, tak hodnocení dosahuje vyšších čísel. ■ Velice mě zaujalo filozofování nad paradoxem všemohoucnosti.

Film o tvorbě slovníku není nikterak velkým lákadlem, nicméně i přes to že byl natočen poměrně kvalitně, se s ním dalo pracovat lépe. Jsem rád, že tvůrci v přeskakování let nespěchali a šli klidnější cestou, díky čehož se zdálo, jako by scény přicházely ve správný čas a neničily tak klidný průběh příběhu. ■ Pár charakterů bylo zajímavých, ale i ty zastínila velice sympatická Aoi, jenž svým něžným hlasem vytvářela oázu klidu. Velice by mě zajímalo, jakým způsobem by dokázala ztvárnit opačný typ temperamentu.