fmash

Zatímco plakát slibuje hořkosladký příběh o hledání přijatelných vzájemných pozic při budování netradičního partnerství, divákovi se tentokrát vyplatí číst anotaci na přebalu: „…podává další dávku současného filmového realismu. Kluk Cyril je citový deprivant upnutý jen na dvě věci: na své kolo a na svého otce. Co udělá, když o ně přijde?“. Stručné, výstižné a bez příkras. Stejnou měrou postrádá jakýkoli náznak poezie i samotný film. Není špatný a já mu nemám ani co vytknout, vyjma poněkud rozhořčeného dojmu, že jinou než snad edukativní hodnotu snímku jsem nedokázal rozeznat (rozebiratelnost obsažených námětů, jako je schopnost rozeznání pravých hodnot či rodičovská zodpovědnost aj. mě tu nechává chladným). Holt realismus.

Dokonalá propagace dobové hudby (po tomhle si klasické šedesátkové fláky zaručeně pustí - a možná koupí - i ta divácká skupina, pro kterou se toto období co do zajímavosti rovná éře černošských vystoupení s trubkami) a velice slušná komedie, ze které přese všechno jankovatění a popichování čiší mírumilovnost. Proč ne, jen by to chtělo přibrzdit s přebujelou choreografií (kdo tam boha nacpal ty taneční vložky?) a s přeháněním kolem postavy hlavního černokněžníka. Dle mého měl Curtis pro blaho svých fanoušků i prachsprostého diváka ještě rozšířit svou oblíbenou sekci 'deleted scenes' — pak bych možná uvažoval i o pětikuli. Ale i tak, je to příjemná rozverná podívaná. 3¾.

To, co se zprvu ze všeho nejvíc zdá být naturalistickou švédskou generační zpovědí, je nakonec mnohem banálnější. Potěšení z nečekaného závěru je poněkud zkaleno jeho přímočarostí, protože naprostý nedostatek jakékoli jeho rafinovanosti se k tomuto filmu hodí pramálo. Ale i tak se jedná o nadprůměrnou zábavu, zejména díky uvěřitelným hereckým výkonům a slušnému napětí. Pro diváka zde nicméně platí staré naučení, že k přáním se má přistupovat opatrně, mohla by se totiž vyplnit. 4½.

Snad jen kdyby si tvůrci s tou výtvarnou stránkou dokumentu dali méně záležet (i když obecně jejich přístup vítám) a nechali na svůj úkor víc prostoru malířovu dílu.

Příjemně do sebe zahleděný hlavní hrdina a typické lavírování mezi pošetilostí a hlubším smyslem, ale jinak mi tenhle rozkomíhaný a přeplácaný druh anime moc nesedí.

Šablona je vyrytá tak hluboko, že po prvních minutách jako bych viděl celý film, a zbylou půldruha hodinu si jenom ověřuju, v kterých detailech jsem se netrefil. Moc jich nebylo. Jedním z nich je mírné překvapení, že jsem nedokázal vysledovat pointu — za předpokladu, že jí opravdu nebylo poučování, nebo snad nadávání na thatcherismus.

Tolik mentorství v tak mizerném hotelu, to se jen tak nevidí. Už i ta romantika musí dostávat korektně na prdel a vychovávat už musíme i dědky s babkama.

Film s tak výbornou výpravou a designem (co na tom, že se na nápady muselo složit několik filmů), že stačilo nepohnojit zbytek, a bylo by vystaráno. Škoda. Kdyby se Wiseman držel kopyta na malé Underworldy, mohlo to vyjít, ale on se příliš namlsal při bezuzdně rozežrané Smrtonosné pasti a evidentně začal dělat filmy, které mu nesednou do ruky. Zbytečně přehnaná akce, terminátorské kousky lidských postav, kterým nelze věřit ani že jsou z masa a kostí, natožpak že mají i lidské pohnutky — v tom jim ostatně nepomáhají ani ploché, laciné a zbytečné dialogy — spolu s desítkami nadbytečných (a pohříchu dělaných jen pro oko) scén, ve výsledku pak ta hlavní chyba: příběh zmizel v hromadě balastu a pozlátka. Já bych to laicky shrnul pod pojem „scénář na hovno“. A to nemluvím o skutečně chabé logice, protože někomu jaksi uniklo, že s velkými kulisami přichází velká zodpovědnost a nutnost spousty přemýšlení. Chudáci designéři a jejich božský „koloniální raumplan“. Všechno přišlo vniveč. Design za 5, ostatní sotva za 1, dohromady zcela kompromisní trojka.

Barvité a imaginativní, to jsou první pojmy, které vytanou u tohoto filmu na mysli divákově. Poměrně odvážné a vtipné, přibude po chvíli. Jen aby to nebylo příliš samoúčelné, přidá se po chvíli obava, ale ta se mi nevyplnila. Klasický motiv prolínání a střetů dospělého a dětského světa je v Moonrise Kingdom zpestřený tím, že se jako děti chovají skoro všichni. A to v kulisách takřka magických, od krásné přírody, přes skautského vedoucího se žvárem v koutku až po strojovou sociální pracovnici v modrém. Vyhnu se vyzdvihování detailů i popisům toho, že jsem měl chvílemi problém s hlavním dětským hrdinou či se stoupající vážností v závěru, jenom řeknu, že jsem se výborně bavil. Čímž nemyslím, že bych se plácal smíchy do kolen.

Netuším, a vcelku je mi to i jedno, kdy se Branagh přešaltoval na věci jako Wallander nebo Thor, čili na vizuálně kýčovité srajdy s patetickými a hrubě schematickými postavami. Že je v tomto filmu Asgaard multietnický, lze snad i vysvětlit, protože nemá se seveřany nic společného — je to totiž vesmírné sci-fi království, navíc moc hezky blýskavě počítačové. Vyjma civilních scén na zemi, díkythoru za ně, jsem už dlouho neviděl lacinějším dojmem působící trikový film (nepočítám produkci Asylum). Pak se vědkyně pochčije blahem, když jí Thor lascivně přitiskne pysky na ruku. Aspoň, děti, vidíte, kam vede přehnaná emancipace a feminismus s nedostatkem klasického vzdělání. Obsahem a poselstvím naprosté zoufalství. No a sem tam obstojný vtípek, tak nakonec vachrlatá dvojka. Pro vyčerpávající podrobnosti čtěte komentář verbala.