Kuzzie

Jsou to fakt nesympatický magoři, ale docela jsem se nad nima bavila a i poučení jsem si z toho vzala. Že i když je váš nejlepší kamarád zároveň největší práskač a loser,kterej vám jen kazí život, že s ním pořád můžete kamarádit. Ehm.Cože?

Oproti L-wordu mi to přišlo daleko míň na hlavu. Tess mi připomínala mě a navíc měla dobrej vkus, což jsem ocenila. Frankie byla celkem nesnesitelná, ale oproti takové Jenny z již zmiňovaného seriálu to pořád šlo. Po té nepříjemné události (to snad neni spoiler, ne?)už díly ztratily nadhled, ale zachraňovala to Lexy prostě už jen tím, že se na ní fakt dobře dívalo a já jsem sama za sebe spokojená a nemám důvod ubírat hvězdičky. Navíc skončit včas je už dneska umění.

Spoiler!!! Po skončení jsem si pořád říkala, co mi tam nehrálo, až jsem na to přišla. Totiž, zavraždění ubodáním mi evokuje spíš neskonalou frustraci, nevybitou agresi a množství vzteku, určitě ale ne údajný pravý motiv. "Ne, Ryane, vůči tvýmu charismatu jsem celkem imunní, já ti tohle nevěřim!" Každopádně písničky Jeremyho Enigka mě opravdu dostaly. Za soundtrack plnou palbu!

Tak kouzlo tohohle mě opravdu minulo. O velkej kus mě minulo. Vlastně mě to poněkud hodně naštvalo, protože jsem kvůli zdejším komentářům čekala pecku a dostala jsem jen hromadu s prominutím s****k , zaznívajících z úst všech postav. Od Lauren Adams okořeněných navíc jejím naprosto nesnesitelným hlasem. Celou dobu jsem čekala, až to začne bejt dobrý, ale konec mě znechutil ještě víc. Jen to, že jsem to zvládla dodívat celý, mě zastavilo od horšího hodnocení. Tady se s většinou prostě neshodnu.

Možná to je nostalgickou dobou, ve které jsem tenhle klip viděla, ale zůstala jsem okouzleně stát a zírat na obrazovku. K asi nejhezčí písničce od Katy patří i nejhezčí video. Tolik emotivně zazpívaný a ty kontrastně pomalý pohyby, zářivý barvy a ona, která snad poprvé v životě působí opravdu vážně a krásně ve smyslu obdivné krásy, ne v sexuálním slova smyslu. Tímhle si mě získala a za to jsem ráda.

Takhle nějak si představuju to pravé ryzí zlo. Brrr

Boybandy mám ráda. Nebo aspoň od hodně z nich si sem tam prozpěvuju nějakou srdceryvnou nebo veselou písničku. Hysterická jsem ale nikdy kvůli žádné skupině roztomilých kluků nebyla, většinou mi stačilo přečíst jeden rozhovor s kterýmkoliv z nich, aby mi bylo jasné, že mají předem naučené odpovědi, a že to jsou namyšlení a nudní lidé. Ale z toho, co jsem do teď viděla o One Direction, mi přijde, že oni jsou všichni docela milí kluci. Kluci, kteří rádi zpívají( i když Niall a Louis ne moc dobře), uvědomují si i v nízkém věku, že měli obrovské štěstí, že mají to, co mají a že celé jejich setrvávání v kapele je především jedna velká zábava. Působí na mě opravdu pozitivně a ani se nedivim, že po nich třináctky šílí. Celý ten film o nich byl fajn, nikdo asi nemohl čekat nic jiného než ukázky z koncertů a rozhovory, tak si myslím, že odpad může dát zkrátka jen takový člověk, který už předem věděl, že skupinu nesnáší, a že film odpadem ohodnotí. Já jsem nahlédla kousek za oponu a uvědomila si, že odehrát tak monstrózní turné, není žádná legrace ani když mají kluci prvotřídní servis a nic moc sami nemusí vymýšlet.

Nejsem fanoušek módy, vysoké podpatky vezmu na sebe tak dvakrát do roka a být "modelka" mi přijde jako asi nejzbytečnější povolání ze všech. Přesto mě tahle reality show bavila a tolik extrémně negativních reakcí mě tady docela překvapilo. Nesdílím názor většiny, že tam ty holky byly "strašně blbý". Některé se chovaly jako mrchy, některé byly moc naivní při cestě za svým snem, ale jinak se takhle divně chová jakákoliv banda 10 cizích holek zavřených spolu na malém prostoru, to vím z vlastní zkušenosti. Podobné show obvykle moc nesleduju, ale v téhle se mi konkrétně líbí množství interakce mezi divákem a soutěžícím. Zatímco v různých Big Brotherech tkví "kouzlo" v tom, že se divák nekonečné hodiny dívá na to, jak se nic neděje, v dalších, pěveckých soutěžích se zase v krátkém čase míhá velký počet, mnohdy naprosto nezajímavých lidí a člověk si nezapamatuje po několika dílech ani jedno jméno, zato se hodně nudí. Topmodelky jsou ale vyloženě projektem zaměřeným na diváka. Příliš nevěřím, že by se o některou z vítězek po ukončení soutěže agentury praly, třeba i kvůli tomu, že porota v čele s mrchou všech mrch Tyrou Banks odklidila většinu charakterních, příliš hezkých a zajímavých osobností hned na začátku s tím, že jsou málo komerční, aby v následujícím díle vyřadila jinou kandidátku proto, že je komerční až moc. zajímavé komentáře: Brygmi

Mám ve zvyku začít kritikou, protože ta mi utkvívá v paměti nejlépe. A tak tedy- ten trabant. Hm. Dobře, chápu takový ten pocit, když vám někdo řekne, že je něco nemožné a vy mu chcete dokázat opak. Jenže tohle mi připadá jako kdyby někdo nebyl dobrý trojskokan, tak se rozhodl, že bude nejlepší čtyřskokan. Jasně že jde Afrika projet trabantem, když si každou jednotlivou součástku s sebou povezete aspoň třikrát, budete mít štěstí a vašim snem je se každý den několik hodin věnovat tomu, aby ta rachotina aspoň nastartovala. I v Africe totiž nečekaně existují silnice či zpevněné cesty. A popravdě, kdyby mi ti cestovatelé řekli, že chtějí v trabantu překonat 20 000 kilometrů zkrz celým kontinentem, představovala bych si tu jejich cestu přesně tak, jak dopadla. A když se tam jeden aktér strašně rozčiloval nad prasklou trubkou, jen jsem protočila oči a říkala si: " A cos čekal?" Ačkoliv je ale celý ten nápad s trabantem přinejmenším zvláštní, samotné cestování a poznávání Afriky bylo fajn i pro diváka u obrazovky. Možná bych to nebrala ani moc jako dokument, protože o nějakým bližším popisu jednotlivých zemí, jejich kultur a zvyků nemohlo být ani řeč. K mým nevelkým znalostem Afriky přibyl snad jen fakt, že Viktoriiny vodopády nestojí mimo období dešťů za nic ,a že na hranici Súdánu s Etiopií vás čeká ještě větší šok, než když z domoviny vyjedete do Rakouska. To ale nevadí. Celý ten dokument byl takový rozverný a pozitivní. Některé záběry krajiny uchvacující a komentáře typu " To, v čem Etiopané opravdu vynikají, je nehybně stát a několik hodin na vás zírat" , mě opravdu bavily!

Hodně dlouhý a zvláštní film o divně se chovajících lidech. Jestli je tohle ve Švédsku běžné, tak se tam okamžitě stěhuju, protože jsem našla svůj druhý domov. V první půli jsem byla lehce zmatená a trochu netrpělivě očekávala, co z toho vyleze, ale čekání se rozhodně vyplatilo. Nic převratného se nestalo, snad mi jen delší dobu trvalo, naladit se na správnou vlnu. Po závěrečných titulkách jsem dokonce uvažovala o plném počtu hvězdiček, jak jsem byla okouzlená. Část s pohřbem mě moc neoslovila, ale ostatní tři byly skvělé. Popáleného Christera jsem si totálně zamilovala. Tak zvláštní člověk snad nemůže existovat. A pokud ano, snad ho někdy budu mít možnost potkat. Když si s manželkou četli v křeslech každý svého Mankella, málem jsem umřela smíchy. Taky jsem od toho autora něco četla, ale určitě mi to neutkvělo v paměti tolik, jako tento film. Druhá povídka o účastnících " kurzu vaření" pro mě měla opravdu nečekaně drsné rozuzlení a Sofia Helin byla opět skvělá, v roli naprosto nesnesitelné a kruté ženy. A v poslední povídce mě od začátku do konce nejvíc fascinovala pleška hlavního herce, ale i bez tohoto nechtěného objektu zájmu byla povídka velice zajímavě zpracovaná a naprosto jsem rozuměla tomu pocitu, kdy zkrátka potřebujete rozmlátit malou plastovou postavičku. První půlka za tři, druhá za pět, zbytky pocitů ve mně pořád přetrvávají a já na své milované Švédsko nedám dopustit.