lamps

Popáté a nejlíp. Jedna režijně vypilovaná scéna střídá druhou, přičemž ale jednotlivé atrakce nikdy neupozaďují vývoj příběhu a především postav, jejichž interakce tady dosahuje vrcholu série a překonává i dosud triumfální trojku. A je to hlavně zásluhou perfektní Rebecci Ferguson, která tu předvádí femme fatale nejšťavnatější jakosti. Ale největším pánem je určitě Christopher McQuarrie, který dokázal podat mix Jamese Bonda a Jasona Bournea s neskutečnou lehkostí mistrovského vypravěče I řemeslníka - vývoj je neodhadnutelný a skvěle vypointovaný na úrovni jednotlivých scén i celku, kladné i záporné postavy mají srozumitelné, popřípadě prďácky proměnlivé motivace, akční sekvence ohromují svou fyzičností a autenticitou (zase klobouk dolů před Cruisem, který zatím úspěšně testuje 150 způsobů, jak se na place zabít) a vyloženě jsem si užíval promakanou symbiózu hudby a obrazu (a na ní z velké části založenou scénu v opeře, u níž jsem doslova slintal nadšením). Je možná škoda, že v poslední třetině film výrazně zpomalí a stylisticky zevšední, ale na druhou stranu dál výborně udržuje zvědavost a nastavuje inteligentní konverzační tvář. Více špionážních filmů v takovém duchu, i bondovky by mohly nenápadně pomrkávat a brát si příklad...

Pořád to není tak scénáristicky vypilované jako trilogie o Bourneovi a Ethan Hunt začíná občas příliš béčkovitě ignorovat fyzikální zákony, ale na to se s prominutím můžu z vysoka vysráti, neboť MI6 je přesto asi nejzábavnější špionážní akčňák, jaký kdy vznikl. Je tam osudovost, je tam nepředvídatelnost a je tam dokonale drzé a suverénně vypointovávané podněcování zvědavosti (jehož rytmus je před zlomovým odhalením přímo ďábelský), ale zároveň nechybí strhující akční orgie podávané s potřebným nadhledem a vždy citlivě vloženou hláškou. Není to revoluce žánru, je to čirá pocta tradicím špionážního filmu, náramně přizpůsobená současnému trendu a akčnímu drivu velkých blockbusterů a současně chytře rozvíjející fikční svět a zajetá vyprávěcí i formální pravidla vlastní série. Není to kvalitnější než pětka, která lépe zvládla skloubení akce se spikleneckými konverzačními zvraty, je to ale bezpochyby příkladný prototyp technických možností současného blockbusteru, který má plynový pedál nonstop na podlaze a vyprávěním je pevně zakotven v osvědčených staromilných vzorcích. Více možná po další nutné návštěvě kina...

Velkobiják, který na to jde jinak - a strašně chytře. Díky Edwardsově promyšlené inscenaci, voleným úhlům kamery a hlediskovým záběrům hlavní hrdiny jen nesledujeme, ale většinu času jimi nebo s nimi jsme. A s tím nastolená hra s očekáváním, kdy se často utne velkolepá scéna v tom nejlepším (to je především příklad naprosto fenomenální sekvence na hawajském letišti), může asi kdekoho otrávit, protože monstra jsou dlouho ukazována jen na základě vizuálních náznaků z lidské perspektivy, ale z mého pohledu se jedná o nepřekonatelný mistrovský tah, díky němuž se buduje atmosféra skoro stejně hutná jako od Jamese Wana. Příběh není zahlcen zbytečnými odbočkami, nýbrž poměrně vyváženě osciluje mezi svými japonskými vzory a požadavky amerických blockbusterů (velkolepá akce a audiovizuál + srozumitelně rozvržený osobní konflikt a příběh hlavního hrdiny). Velkolepá akce je přitom opravdu velkolepá (celá závěrečná půlhodinka v "pekle" a dech beroucí seskok padákem) a lidští hrdinové nejsou otravní jednak díky brilantnímu castingu (dokonce i rutinní roli militantního bosse hraje charismatický pardál Strathairn), jednak proto, že v očích narace plní podružnou funkci a jejich jednání a perspektiva průběžně chystají pódium hlavním hvězdám - monstrům. Všechno je zkrátka tak dobře poskládané, že samotný příběh ani nemusí úplně dávat smysl - to je pro monstrózní blockbuster neskutečná výhra. 90%____ Btw. A zaráží mě, že redaktoři Moviezone, lidé tak široce obeznámení s filmařským jazykem a žánry, nedokáží ocenit takhle cinefilně impozantní velkofilm. Chtělo by to občas přestat hledat plíseň na královském sýru...

Vizuálně a hudebně dech beroucí zážitek. Burton každým záběrem dokazuje, že v 90. letech zkrátka neexistoval nikdo, kdo by uměl stejně promyšleně přizpůsobit náladu scén výhradně aktuální nátuře a barvám prostředí. Řada scén je naprosto brilantních a hutnou atmosférou přikovají diváka do sedačky, herci v čele s tehdy ještě sympatickým Deppem, Gambonem a tradičně démonickým Walkenem vše dobré jen zvýrazňují. Škoda jen, že postupně snímek více a více zapadá do škatulky nevinné báchorky, která svou záměrnou expresivitou a sebeuvědomělostí jinak svébytný hororový příběh sráží z nejvyšší filmařské ligy o stupínek níže. Ale přesto, lépe natočená a zábavnější pocta strašidelnému žánru v Hollywoodu asi nevznikla.. 85%

Třetí pokračování nejlepší dobrodružné série si dalo nelehký úkol - tematicky nikoli navázat, nýbrž dále rozvíjet charakter jednotlivých příběhů, který se vždy odvíjel podle toho, k jakým žánrovým a kulturním zákoutím kinematografie ten který díl zrovna odkazoval, a zároveň v době převažujících atrakcí vzdát nostalgický hold vlastním předchůdcům. Obojí se povedlo. Spielberg od první scény jednak zasazuje příběh do nové etapy plné nových potenciálních vzorců pro dobrodružný film (padesátá léta ve znamení nepřátelství západu a východu, jaderné hrozby a kultury překypující science fiction), jednak vtipně pomrkává na diváka zábavnou ikonizací milované hlavní postavy a formálními postupy, které přímo odkazují na původní trilogii. A z tohoto pohledu se příběh ani zdaleka nerozpadá tvůrcům pod rukama, jak mnozí naznačují, nýbrž suverénně a systematicky zužitkovává všechny naznačené "padesátkové" motivy až k závěrečné mimozemské vsuvce (podobně jako si například dvojka krásně hrála s mytologií bollywoodských, respektive obecně indických příběhů), a současně neustále baví osvědčenou, ale opět vynalézavě podávanou "Indyho" formou (nechybí skoro nic, co bylo hlavními atrakcemi v předchozích filmech), a interakcí staronových postav (Ford se tak trochu posouvá do pozice Conneryho). Jediné, co mi hodně vadilo, je tentokrát výrazná přemrštěnost jinak zábavných akčních scén (důlní vozíky ve dvojce byly taky mimo realitu, ale oproti kopnutí atomovkou a trojnásobném sjezdu obřího vodopádu pořád vypadají jako schůdná turistucká atrakce), méně propracovaní záporáci a občas dost nehezké interiérové prostředí. Ale pořád výsostně zábavné a skvěle zahrané (Ford to táhne jako za mlada, ale dobře ho podporuje i LaBeouf nebo Ray Winstone, jehož postava "trojitého" agenta je dalším suprovým odkazem k padesátým létům) a narvané tolika vtipnými detaily (např. mravenci odnašející po nejobsáhlejší akční scéně zatoulaný klobouk), že ani tohohle Indyho nejde cinefilně nemilovat. Až po světě nebudou chodit velikáni jako Spielberg s Lucasem, těžko už naší generaci někdo takhle suverénně navrátí do dětských let..

Die Hard je minulostí! A Bruce Willis se může jít zahrabat.. Dwayne "Super-Super-Super-Ultrahero" Johnson konečně našel své opus magnum, a já dojatě, se slzami na krajíčku a v prázdném sále tleskám. Ukrutně zábavná prvoligová odpověď všem podřadným a nelogickým akčním blbostem se zmíněnou Smrtonosnou pastí v čele. Grandiózně vygradovaná a nekonečně kreativní popkornovka pro všechny, kteří mají božského The Rocka a jeho řemeslný standard rádi (takže samozřejmě pro všechny). Scéna na jeřábu nejlepší adrenalinovou scénou v historii.____ Sečteno a podtrženo, řemeslně zdatná vykrádačka akčních legend za neurážlivé tři hvězdy. Nebo nechápete ironii?

Mám tenhle na první pohled otřepaný brak moc rád. Jack Arnold byl totiž vynikající režisér, který nedopustil, aby se námět kolem obrovské vraždící tarantule proměnil v úsměvnou přehlídku omezených technických možností a tvůrčí repetitivnosti (ve smyslu kopírování zajetých postupů tehdy tak populárních monster movies). Tarantula má přesvědčivé a chytré triky, děsivé masky, sympatické herce a především pevnou režisérskou ruku, která dobře udržuje tempo vyprávění a inscenuje několik lahůdkových chvil z ranku arachnofobické noční můry. Expozice sice nemá takovou sílu a Arnold se chvílemi prostě musí opakovat, aby odstavil stometrové osminohé hovado z dosahu postav na tak dlouho, než se vyřeší jejich osobní vývoj, ale přesto se jedná o jedno z nejzábavnějších a řemeslně nejjistějších béček padesátých let..

Celkem povedené zamyšlení nad možností a nemožností svobodné volby skrze potlačovanou i vybuchující sexualitu. Režijně nijak výrazné a motivačně navzdory silnému hlavnímu tématu chatrné, ale co do psychologie postav a obrazové odvahy uspokojivé až mrazivé. Strašně to táhnou herci v čele s Weisz a hlavně tradičně dokonalou McAdams, která si v mých očích zase upevňuje pozici nejkrásnější a nejnadanější filmové herečky dneška - tuhle její roli jsem si vychutnal opravdu náležitě. :) 70% a více zde.

Jedna fajn naháněčka, moc fajn kozy Alexandry Daddario a neúnosná hromada scénáristického odpadu a retardace. Má to spád a chvílemi i atmosféru, ale ve srovnání s geniálním originálem se to nechytá ani jako záměrně přiblblý fanmade product pro dnešní mládež (jo, kéž by záměrně). Chci depresivní a minimalistické pokračování, které vtáhne kladné postavy do nepolevujícího víru odporné atmosféry morální i fyzické dekadence, ne tenhle umírněný blábol... 30%

Už tomu schází originalita zápletky a spojení buddy detektivky s rodinnou komedií nefunguje jako ve skvělé trojce, ale pořád je to zábava. Chris Rock i Joe Pesci jsou tentokrát do počtu, ale atraktivitu zase výrazně navyšuje záporácký řezník Jet Li, který si tu střihá možná nejlepší roli své hollywoodské etapy. A na finále je vidět, že tahle série byla pro všechny zúčastněné velká srdckovka - pro mě koneckonců též. 70%