carl.oesch

Prima nápad, úžasná Maurerka a sympatický Marek Němec, ale hlavně přehlídka spousty senzačních akcí (nejen) pro děti. Nikdy by mě nenapadlo, kolik je v Česku nejrůznějších muzejí, nebo třeba technoparků pro děti. Fantazie. Kreslené figurky sice nejsou zas až takový zázrak (zejména ta tlustoprdka), ale zadání bylo omezené duhovou barvou déčka...

Na vojně to byl svého času jeden z nejsledovanějších pořadů. Byla zábava poslouchat komentáře vojáků základní služby u stavebního vojska (průměr šest ukončených tříd, především ti ze Slovenska), ale člověk se také podíval rád. Na svoji dobu to bylo něco skoro až na úrovni dnešního porna. Kdo by to byl tehdy řekl, že z prdelky Zuziny Maurery s jejím nadšeným úsměvem a pozitovním výrazem vyroste opravdová charakterní herečka...

Svého času mě fascinoval v IMAXu jiný Nolanův film - Dunkerk, proto jsem na Oppenheimera zamířil rovněž do Imaxu. Trochu toho lituji, protože ten film na rozdíl od Duknerku nebyl jen směsí zvuků, obrazů a vůbec nejrůznějších vjemů, bylo v něm o něco víc, než jenom člověku předvést, co to znamená, ocitnout se ve válce. Tady bylo té látky k přemýšlení tolik, že to vstřebávám až dodnes. Film naprosto reálně ukazuje, že vědci jsou skutečně jako malé děti a přes jejich genialitu jim často chybí smysl pro drobné každodenní věci. Stejně skvěle je předvedeno, jak už tehdy byla americká univerzitní scéna doslova prolezlá levicovými fanatiky a aktivisty, kteří viděli v Sovětském Svazu cosi jako Svatý grál a svoji zemi naopak jako prohnilou a zdegenerovanou. Bohužel, je pravda (v mnohem větší míře, než to film ukazuje), že Sovětský Svaz by nikdy atomovou bombu neměl, kdyby oni přičinliví "intělektuálové" její tajemství ochotně Rusům nepředali, někteří z hlouposti a odporu ke světu, jehož byli součástí a jiní z naivity. Paradoxně lidé, jako Hoover nebo onen McCarthy díky svému povrchnímu a teatrálnímu "boji" proti komunistům v USA paradoxně Rusům pomohli víc, než si byli schopni přiznat. Když byl totiž někdo za ruského špiona označen oprávněně, už tomu v záplavě všech možných obvinění tomu už lidé nevěřili. Sám Oppenheimer je toho víc než jasným příkladem. Pokud on sám uvažoval v kategoriích zodpovědnosti za Hirošimu a Nagasaki, otevírá se tady celá řada otázek. Bylo použití bomb nutné? Tvrzení, že Japonci by po vstupu SSSR do války na Dálném východě (ovšem v Číně) kapitulovali tak jako tak, je naprosto na vodě. Že bylo svržení bomb varováním směrem ke Stalinovi je také jasné. A že by Američané a ostatní Spojenci ztratili při přímém útoku na ostrovy onen nejméně půlmilion mužů je na základě zkušeností s Okinawou nezpochybnitelné. Když se mluví o obětech v japonských městech, nikdo se z oněch fyziků nevrací k tomu, jak se Japonci chovali v Číně (Nanking je jenom vrchol pyramidy), ale i na ostatních obsazených územích. Přesto slouží Nolanovi ke cti, že v jeho scénáři je i tohle stručně zmíněno. Stejně jako ona špionáž. Zklamání, že na Stalina Trumanova informace o superzbrani nemohla udělat dojem je pochopitelné. Díky masivní špionáži věděl, co Američané mají a Berija už začínal pracovat na sovětské verzi. Bez sebemenšího ohledu na oběti vybité a zničené země. Tohle ovšem oni fyzici a ostatní nevěděli, nebo možná ani vědět nechtěli. Další velkou otázkou je, co by se stalo, kdyby Američané bomby v praxi nepoužili. Použili by je později? Použili by je Rusové? Nebylo to varování (nejen SSSR) vlastně ještě tak (přes těch 110 tisíc mrtvých) nejméně bolestivé? Fascinující je i onen "soud" ohledně prověrky i paralelně probíhající kampaň, kdy Eisenhowerovi Senát odmítl Strausse na v podstatě nevýznamnou funkci ministra obchodu. Tady je ten hysterický a povrchní antikomunismus předvedený v dokonalé podobě. Ale není to rozhodně omluva všech těch „užitečných idiotů“ a salónních levičáků v (nejen) anglosaském světě. Jediné, co mi tady vadí, je ona adorace Kennedyho. Ve skutečnosti těmi, kdo Strausse v Senátu odstřelili, byli senátoři Anderson a McGee a ne kvůli odebrání prověrky Oppenheimerovi, ale jako součást předvolebního boje. "Zásluha" Kennedyho spočívala pouze v tom, že stejně jako jeho nástupce Johnson v senátu hlasoval proti němu. A samotný Oppenheimer? Ve filmu vychází jako fascinující a především velmi lidská osobnost. Chápu zvraty jeho myšlení a rozumím mu. Na druhou stranu, jeho oprávněně morální imperativy s ohledem na nebezpečí jaderného konfliktu a zničení celé planety vychází i z toho, že o vesmíru toho věděl spoustu, o kvantové mechanice ještě víc, ale neměl představu, čeho jsou ve skutečnosti Rusové schopni. Masová likvidace se netýkala pouze Židů v Německu, o pár set až tisíc kilometrů dál na východ to pokračovalo úplně stejně. Přesto si Robert Oppenheimer zaslouží velký respekt. Ale jen tak mimochodem, souhlasím s tím, co o něm řekl Matt Damon jako generál Groves a vlastně i Teller (otec vodíkové bomby). Oppenheimer byl skutečně loajální k USA, ale zároveň byl tak trochu neřízená střela. Film famózní, herci skvělí, celou dobu jsem nepoznal Roberta Downey jr. - herci si byli velmi podobní se skutečnými osobnostmi, ale hlavně je uměli zahrát...pod vedením asi v současné době největšího světového filmového režiséra.

Nevím, ale podle mě se jedná o úplně jiný film, než jsou Nástrahy velkoměsta. Už jenom proto, že to režíruje Dino Risi. A tenhle film bych povinně pouštěl všem absolevntům nejrůznějších hereckých škol a kurzů v této zemi, aby se viděli a dost často i poznali. Ono je zatraceně málo vyvolených v tom davu povolaných. Film není rozhodně komedie ve stylu Maléry pan účetního nebo Bonny a Clade po italsku. Spíš mně to vzdáleně připomíná třeba Včera, dnes a zítra. No a hvězdu navíc za vždy božskou Edwige. Vlastně jednou z mála komických scén, kdy jsme se od srdce zasmál, bylo ono vyvrcholení její postelové scény s Pozzetem...

Michele Mercierová s oblibou blábolí dodnes, jak strašlivě jí Angelika zničila její hereckou karieru, ba dokonce život. Chlubí se, jak převezla režiséra, když si bradavky v koupací scéně v Markýze andělů přelepila křížem černou lepící páskou, aby případné "lechtivé" záběry museli vystříhnout. Tady se předvádí mnohem víc, i když podle mě jsou některé záběry s dabérkou. Ale zezadu, zadek i nohy tady předvede víc, jako v Angelice za všech pět částí dohromady. Jenže tenhle film ukazuje, že na víc nikdy herecky neměla. Ještě jsem ji viděl v nějakém francouzském westernu, který si hrál na Tenkrát na Západě (opravu ale jenom hrál...) a bylo to pokaždé to samé. Film je vysloveně plytký, když to člověk porovná třeba s Tomem Jonesem (mužská obdoba hlavní hrdinky), který je snad starší i než Angelika, nemůže to nevidět a nevnímat. Ona romantická láska s Nelsonem se ani geniálnímu autorovi předlohy moc nepovedla, dělat z Emmy nevinnou hrdinku je trochu trapas. Zatraceně dobře věděla, co a proč dělá a do čeho jde a za jakým účelem. Nelson byl ve své době superstar a zrovna tak, jako se chlubila jedna česká modelína, jak "sejmula" svého času W. Snipese, aby se později provdal do Itálie za jinou superstar, tak to úplně stejně řešila Emma ve své době. Ta rádoby plačtivá závěrečná scéna, kdy musí s Nelsonovým potomkem na ruce opustit katedrálu sv. Pavla je hodně laciná. Nelson je zde podán jako sošný bijec, ve skutečnosti to byl drobnější muž a onen šermířský souboj na Sicílii by asi takhle opravdu asi těžko absolvoval. Nehledě na fakt, že tohle už bylo XIX. století a mušketýři dávno zmizeli v propadlišti dějin. A tak jediné, co mě pobavilo v téhle kostýmně studiové podívané byla ona nádherná sicilská královna, která sexeppealem Mercierku výrazně převyšovala a zasmál jsme se při papundeklové bitvě u Trafalgaru. Ale to je asi tak vše. Viděl jsem, kdysi to byl film, o kterém se dost mluvilo (bolševik ho do kin pustil stejně jako tu Angeliku), ale jednou stačilo. Ani nevím, za co jsem dal tu jednu hvězdu. Vlastně už vím, za Nadiu Tiller a docela zábavného malíře, který věděl, která bije...

Úplně dokonalé to sice nebylo, ale vysokou kvalitu to mělo (včetně atmosféry). Rozhodně dobře byl napsaný scénář, což bývá kámen úrazu mnoha, či spíše většiny a nejen českých filmů. Z hlediska obsahu filmu a jednotlivých osob nemohu velebit Kriegela. Jeho hrdinství mě neoslovilo právě proto, že byl hlavně fanatik. Za všech okolností. Když mu Zuzana Kajnarová v roli reportérky klade dotazy na jeho minulost a připomíná, jak se na rozjezdu onoho zla se podílel, odpovídal jako klasický komunista. Tedy, že chtěl konat dobro...přitom prvorepublikoví komunisté zatraceně dobře věděli, co se v SSSR odehrává. Jenom jednodušší jedinci mohou tvrdit, že Kriegl si film zasloužil a jaký byl charakterní a hrdinný borec. Je nesmírně složité oddělit jeho působení ve Španělsku, Číně, na Kubě a především během února. Se stejnou mírou fanatismu společně s dalším hrdinou filmu Smrkovským organizovali únorový převrat a Kriegel se rozčiloval, jak málo mají milice střeliva. Během antisemitských čistek ho chránil jeho dobrý vztah s pozdějším prezidentem Novotným. Jeho čítankové chování a fráze o demokracii a státoprávních postupech mi zněly stejně falešně, jako celý osmašedesátý. Už odmala jsem ho chápal jako chybný a přitom bezskrupulózní kalkul lidí, kteří se drali k moci. A "demokracií" se začali ohánět pouze proto, aby se vymezili proti Novotnému a jeho "stalinismu". Přitom jejich odhad situace byl naprosto naivní a hloupý. Vadí mi bláboly o Mnichovu i salónní výklady o nutnosti být pevný a bojovat. Co mě nadchlo byla osoba obou Slováků - Husáka, (skrývajícího se na faře v Bratislavě) a samozřejmě Dubčeka. Ten u mně překvapivě vyvolal soucit a pochopení a překvapila mě míra jeho sebereflexe. Husákův vývoj byl také zajímavý. Ono vydírání Rusy za jeho poválečný návrh na připojení Slovenska jako šestnácté svazové republiky k SSSR je autentický a byl výsledkem střetávání tří koncepcí slovenské válečné politiky - směrů provorepublikového, nacionalistického a komunistického, přičemž v onom Husákově poojetí se měl spojit ty dva poslední. Nakonec to názorně předvedl po osmašedesátém, kdy oná "federalizácia" byl slovakizací celého tehdejšího Československa. Nedávno jsem kdesi četl, že z Husáka a Štrougala jako vládnoucího normalizačního tandemu v Moskvě nebyli nakonec moc nadšení.  A jakkoliv nemám rád prezidenta Svobodu, jeho výtka vůči mužům osmašedesátého stran jejich naivity a okouzlení vlastní popularitou byla víc než oprávněná. V jeho osobě mě fascinovala ta zvláštní směs strachu a respektu vůči Rusům současně s jaž nezdravým obdivem vůči nim. Obě představitelky hlavních ženských hrdinek podaly velmi dobrý a přitom střízlivý výkon, to se ale vlastně dá říct až na zrovna be vždy štastně vybraný vzhled o všech protagonistech. Vůči prostředí ani dobových reáliích nemám žádné připomínky. Nelíbilo se mi jenom pár drobností (pokus o zavraždění Kriegela kdesi ve vazbě), fakt, že Kriegel dožil v luxusním bytě a ne v takové pastoušce, jak se tady předvádí a už vůbec nebyl obětí cíleného atentátu, jak je ve filmu naznačováno. No a nakonec, i když ne v poslední řadě - Brežněv byl zahraný dobře, ale na jeho obočí neměli tolik šetřit. Mimochodem, pokud se tady objeví nějaký placený ruský provokatér nebo propagandista, který bude tvrdit, že Brežněv byl Ukrajinec stejně jako většina onoho politbyra (takže za okupaci mohou Ukrajinci, zatímco Rusáci jsou v tom úplně, ale úplně nevinně) zopakuji po sto padesáté - Brežněv byl Rus, jehož rodina (oba rodiče byli Rusové) se na Ukrajinu přestěhovala. Patřil tedy k těm miliónům ruských "kolonistů", kteří měli ve všech vrstvách obyvatelstva upevňovat ruskou nadvládu a to už od carských dob. Stejné je to dneska v Pobaltí, pětinu obyvatel Kazachstánu tvoří rovněž Rusové. Ukrajinec byl třeba Podgornyj (který se tam mihne), ale největším a nejzapřísáhlejším nepřítelem pražského jara (na základě zkušeností s Maďary v šestapadesátém) byl Andropov, mj. Rus (židovského původu) z Leningradu. Myslím, že každý soudný člověk si tohle dokáže najít a pochopí to. Zmínka o tom, jak velkými nepřáteli pražského jara byli východoněmečtí soudruzi a polský Gomulka je v kontextu filmu nepodstatná, stejně jako skutečnost, že největším obhájcem pražského jara byl naopak Kádár. Chce-li někdo hodnotit morální postoje a vývoj jednotlivých osob, připomněl bych jistého Václava Havla, který přes tu kupu řečí o morálce dal všem těm nejhorším komunistickým kreaturám generální pardon (lednová abolice), jen když se jejich prostřednitvím prodral na Hrad. A bylo jedno, jestli se jednalo o odporného Bilaka nebo třeba onu estébáckou mlátičku, týrající Kriegelova manželku...

Famózní film, který ale je ale velmi znepokojivý. I když některé Izraelce prý rozzuřil, myslím, že film je obecně o něčem trochu jiném, než aby byl nějakým "nabízeným" řešením neřešitelného konfliktu. Je o tom, jak čelit terorizmu a také o tom, jak člověka poznamená, když ve jménu i těch nejsprávnějších principů musí vraždit. A je průšvih, když je takový člověk přes sebelepší výcvik, disciplínu i inteligenci schopen přemýšlet a má svědomí. Akce Boží hněv, která posloužila jako podklad k námětu filmu stejně jako ony výchozí události na olympiádě v Mnichově v roce 1972 probíhala jinak a prováděli ji skuteční agenti Mosadu. Na rozdíl od filmu se jim podařilo nakonec všechny "cíle" zlikvidovat, ale za cenu blamáže v Oslu, kde místo onoho Salameha (kterého Bana s Craigem nedostanou) zastřelili omylem marockého číšníka a kdy při skutečné likvidaci skutečného Salameha zahynuli čtyři nevinní náhodní kolemjdoucí (v Bejrútu díky náloži v zaparkovaném autě). Těch cílů bylo víc, než ve filmu, ale třeba onen "básník" v Římě nebo "intelektuál" v Paříži byli skutečně zabiti tak, jak je ve filmu předvedeno. A tím se dostáváme k základní otázce, kterou Spielberg ve svém dalším veledíle, charakterizovaném perfektní kamerou, skvělou hudbou a bez hluchých míst nastoluje. Bylo to nutné? Dá se ospravedlnit teror jako odveta za teror? Ale jak ho jinak zastavit? Málokdo si uvědomí, že film svým vyzněním není zas tak jednoznačný. Vrazi z Mnichova byli v Německu odsouzeni, ale stačilo jedno unesené letadlo a byli propuštěni. Svojí až brutální politikou dokázal Izrael ve skutečnosti svoji zemi ubránit proti mnohem horším akcím. Přes hysterickou kritiku západních intelektuálů a aktivistů, kteří svůj antisemtismus maskují bláboly všeho druhu. Jenže, jsme zase na začátku - co lidé, kteří instalují a odpalují bomby nebo dokonce mačkají spouště? Pravda je taková, že třeba ta likvidace palestinského "básníka" proběhla ve skutečnosti tak, že střelci přijeli do Říma dvě hodiny před střelbou a dvě hodiny po ní už zase seděli v letadle. Žádný čas na hlubokomyslné úvahy, žádné vciťování se do cíle, žádný soucit, žádné váhání. To, co předvadí Avner se zbylými čtyřmi kolegy byla ve skutečnosti práce desítek a desítek lidí. Tohle není dokument. Je to thriller s etickým přesahem a spoustou otázek,  na které si musíme odpovídat sami. A když jsme u toho dokumentu - dělalo se mi zle, když jsem shlédl jakýsi dokument s bombastickým názvem Mnichov - skuteční vrahové. Jestli si Speilberg drží odstup, tak tady jsme se dozvěděli, že všichni ti "zavraždění" byli ti nejhodnější ze všech, féroví lidé, kteří by ani mouše neublížili. Tak určitě. Fakta jsou známa a litovat lze jenom oběti z Mnichova nebo  nevinné v Oslu a Bejrútu.

Neuvěřitelná sračka, kterou jsem ani nedokoukal. Ta "světovost", ten scénář, jehož autor o Slovensku ani 2. světové nevěděl vůbec nic a k tomu herci a ještě v angličtině? Jak by se Ewenovi Glassovi líbilo, kdyby se ve filmu z jeho rodné země třeba příslušník umírněné frakce IRA  jmenoval Svatopluk? Film je bídný přes "mezinárodní" obsazení herci počínaje a hudbou konče a pokud tohle produkovali Slováci, tak je to typická ukázka, jak to dopadá, když se snaží být světoví...přitom i za komančů vznikla na Slovensku řada televizních her a filmů, které mají po všech stránkách úplně jinou (samozřejmě vyšší) úroveň. A to bych to nesrovnával ani s takovým Obchodem na korze, to by byla urážka jak Kádára s Klosem, tak všech ostatních zúčastněných. Myslel tohle někdo opravdu vážně?

Dvě hvězdy dávám za některé epizodní pasáže a hlavně za jednu scénu, která objektivně vystihuje průběh celé války. Velitel tankové jednotky SS se domáhá posil, aby mohl útok dokončit, ale jeho nadřízený mu je nedá, s tím, že divize musí být odeslány do Itálie, protože se tam na jihu vylodili západní Spojenci. A onen esesák prohlásí, že tím ale prohráli válku a zastřelí se. Rusové od poválečné doby až po dnešek opakují mantru o tom, že oni nesli největší tíhu bojů a měli nejvíc mrtvcýh a západní pomoc pokryla "jen" sedmnáct procent jejich spotřeby zbraní. Jenže spojenci jim nedodávali jenom zbraně (mimochodem, zejména Britové hlavně ty, které se jim už nehodily), ale předevší materiál a technologie, bez kterých by Sověti těch 83% zbraní ani nevyrobili. Nejvíc mě šokovalo, když jsme se dočetl ve výňatku ze Žukovových pamětí, že jim Američané dodali 40% střelného prachu, ale také třeba 50% železničních kolejí. Samotné podání bitvy je sice grandiózní, ale nijak originální. S onou létající kamerou pracoval při bitevních scénách (Vojna a mír a Waterloo) už skvěle Bondarčuk. Tady ohromuje prostor, masa tanků (skutečných, v té době T34 měla ještě sovětská armáda plné sklady) a ještě větší masa vojáků, hrajícíh vojáky oné doby onou masovostí nenahrazuje kvalitu ani dynamičnost bojových scén, jak je známe třeba z Mostu u Remagenu. A stejně si nelze nevšimnout chabé práce pyrotechniků (jako ženista dokážu rozlišit výbuch granátu od exploze zakopané nálože, ale to jsem asi moc velký detailista), opět je tady ohromující množství explozí, ale méně a více do detailu by bylo asi více. Německé tanky jsou ledabyle nakamuflované a vrcholem jsou letedla. S těmi dobovými nemají absolutně nic psolečného, trapné je, jak v jednom z dílů epopeje simulují jaky jakési dvoumístné cvičné stroje s polozatažitelným podvozkem. A ty německé se od těch sovětských liší jen kamufláží a kříži na křídlech. Když ony tak oslavované bojové scény porovnám třeba s filmy Tora! Tora! Tora! nebo Příliš vzdálený most, nemá se Ozerov zas až čím chlubit. A nemá se ani co chlubit svými "dokumentárními" čenobílými sekvencemi, které jsou manipulativní a to zejména dneska, kdy díky přívalu histrické literatury a dokumentů víme, že to bylo všechno o dost jinak. Na druhou stranu, proti neuvěřitelně sračkoidnímu projektu téhož Ozerova Vojáci svobody, který byl dévotní podlézavostí tehdejším mocipánům východního bloku je toto skutečně veledílo, které ale dneska osloví už jenom lidi, kteří so o válečné filmy zajímají víc do hloubky (podobných podivných děl je plná kinematografie od východu na západ, od severu dost hluboko na jih) a je to přímo balzám na duši hlavně pro nejrůznější kremloboty a fanatické rusofily. A hluboce smekám klobouk před pakobylkou, tady v diskuzi, za její příspěvek. Jenom opravdu málo lidí, těch nejkvalitnějších, je schopné své názory korigovat, ale také vysvětlit, proč to tak dělají. Ta drtivá většina ostatních má pravdu vždycky, a je jim úplně jedno, že včera tvrdili pravý opak toho, co dneska...

Tenhle film jsme museli navštívit jako školní představení. šli jsme otráveně (druhá třída na gymnáziu) a naše puberta hrála také svoji roli. "Tešili" jsme se na trapnou propagandu typu Osvobození a ejhle, ono se to nekonalo. Strhaný Tichonov v omšelé uniformě pěšáka Rudé armády a Šukšin v poslední filmové roli, který ustupujícím vojákům "vyšukal" potraviny od civilistů. A bojové scény bez hrdinských výkřiků typu Za Stalina, stranu a lid. Podle mě jeden z nejlepších sovětských válečných filmů (společně třeba se Jdi a dívej se a nebo filmem, který dodnes nedokážu identifikovat, černobílým o tuším ženském dělostřeleckém oddíle, kde je ukázáno, jak tzv. blokovací oddíly stříley do zad ustupujícíh vlastních vojáků bez ohledu na to, že ti skutečně neměli jinou mžnost, pokud nechtěli zahynou. Slova důstojníka od dělostřelkyň směrem k "čekistovi" od bolokvacího oddílu - Na Němce byste měli střílet a ne nás vystihují podstatu věci více než jesně. No a pokud nás tady gaudalin vyzývá, abychom prohlédli a tvrdí, že se jedná o propagandu, navíc ji spojuje s patriotismem amerických válečných filmů, doporučil bych mu, aby se staral sám o sebe. A odcitoval bych mu jedno mé oblíbené přísloví - Nendávaj na zdrcadlo, když máš sám hubu křivou. Pravdivých a k tomu ruských filmů i knih o Velké vlastenecké válce, alias (a správněji) válce nacistů s bolševiky (jak to nazývá historik Zubov) toho moc kvalitního nebylo natočeno, ale tohle je jedna z výjimek potvrzujích pravidlo. Nakonec, Šolochov byl sice komunista, ale na rozdíl od propagandistů Polevého nebo ještě horšího Erenburga psát uměl a třeba film natočený podle jeho románu Osud člověka taky není špatný...