Natascha

Lázně Akitsu mě nechaly úplně chladnou a dokonale mě unudily. Film, který by mohl fungovat jako krátkometrážní, v této délce se ale neustále opakuje jedno a to samé schéma - hlavní postavy se vždy po několika letech setkají, prožijí spolu noc, ona jeho miluje, on ji tak nějak neúplně. A to je vše a v průběhu filmu se návrat hlavní mužské postavy koná asi čtyřikrát, a to jen s drobnými obměnami. Neustálým opakováním pak člověk absolutně ztrácí zájem o postavy, protože stejně ví, co za chvíli zase příjde....

Slabší než Stvořeni pro lásku - zatímco tam byl Wong Kar-Wai schopný vyhnat intimitu mezi dvěma lidmi na maximum, tady jen ukazuje muže, který se plácá mezi několika ženami a snaží se, aby ho tyto dámy citově nezranily, zároveň se snaží najít opravdovou lásku, kterou kdysi zažil a která se ve své síle (a s jinou ženou) už asi nikdy nevrátí. Charakter pana Chow se od prvního filmu výrazně změnil - a i v průběhu celého 2046 jsem měla pocit, že sleduji pokaždé jinou osobu, jen se stále stejným obličejem Tonyho Leunga. Stále se ale jedná o svým způsobem omamný snímek, který je neskutečně pomalý, ale nenudí.

Komentář mého bratra to vystihuje: "Čekal jsem, že to bude debilní, ale až tak..."

U filmu z roku 1920 jsem překvapivý a neočekávaný zvrat, navíc pak ještě tak zajímavou pointu vážně nečekala!

Ve snaze udělat z Pirátů mega epos, naroubovali scénaristé na existující svět spoustu naprosto zbytečných linií (viz třeba Kalypsó, Sao Feng...). Některé fóry fungují, některé jsou vrcholně infantilní. Zvrat střídá zvrat a jediným důvodem, proč tam jsou, je asi mít co nejvíc prostoru na to, aby se ukázalo, kolik peněz se na pirátech utratilo. Vizuálně je pak na co se dívat (...ale třeba ta osvobozená Kalypsó, eh?), ale zadek po třech hodinách prostě začne bolet a vy jste rádi, že přišel konec - příjemně velkolepý, i když mě mrzí, že si Verbinski nechal nastoupit 9 pirátských lodí, aby pak bojovala jen Černá Perla. Konec bohužel naznačil, že nás čeká další pokračovaní, ach jo... Proč to někdo nezarazil už po vydařené jedničce?

Všechno by bylo v pořádku, kdybych ke konci filmu neměla pocit, že se už příliš tlačí na pilu. (Teď přijde SPOILER) Trier začíná pomalu, aby stále přidával drsnější a drásavější scény, které na mě ale patřičně působily jen ze začátku... Na konci při popravě jsem už byla tak říkajíc chladná jako kámen. Jenže právě v tomto okamžiku, kdy člověk už tak trochu otupí, by se očekávalo nejsilnější dojetí nad osudem ženy, která se obětovala a byla (téměř) nespravedlivě potrestána. A když divák nebude slzet tak je necita - Trier nás do toho breku prostě nutí tím, že popravu dělá téměř nesnesitelnou. Dát takovou scénu do jiného filmu, asi by mě dostala, ale tady jsem měla jen provinilý pocit, že to se mnou nic nedělá (vsadím se, že tak to Trier určitě chtěl - abysme cítili vinu za to, že nejsme schopní soucítit s hrdinkou... - i když věřím, že spoustu lidí to opravdově dojalo). Neříká se o něm náhodou, že je manipulátor? :-) Mimochodem Bjork je výborná zpěvačka, ale je tak divná...

Zkuste si představit, co vás napadne jako první při základní premise - bývalá feťačka se vrací z vězení, chce se napravit a získat zpátky svou dceru. Dceru bude těžké získat zpátky? Ano, je to tam. Znovu do toho spadne? Taky. Bude se chovat nezodpovědně, aby nakonec zjistila, že jednala špatně? Jo, taky se toho dočkáte... Bohužel by se toho našlo daleko více, tenhle film totiž nepřínáší vůbec nic nového. Aspoň že Maggie Gyllenhaal ho drží nad vodou a v mezích průměru. A cena v Karlových Varech? Eh, tak to je síla?!

Pokaždé, když se objeví Al Pacino, člověk prostě musí zírat. Ale jinak mi tahle shakespearovská adaptace přijde dost průměrná. Ostatní herci jsou celkem fajn, ale občas jsem měla pocit, že jim ty učesané repliky zrovna nejdou do pusy. Navíc mi přišlo, že ubrat na stopáži by neuškodilo. Až na dvě výjimky žádné opravdu silné scény, ani to nebylo moc vtipné, celkově takové mrtvolné. Prostě zklamání (mimochodem, Shakespeara mám ráda).

Takový neoriginální, trochu přeplácaný, předpovídatelný thriller, který ale nenudí a pěkně odsejpá. Steve Coogan je fajn, Rebecca Romijn umí špulit pusu.

Jsou filmy, které mají zmatený scénář, divné repliky, spoustu logických lapsů, vypadají, že byly pořízené za pár šupů a natočené doma za stodolou a vy je musíte setřít.... A pak jsou filmy, které to mají taky, ale vy je za to ještě milujete. 28 dní poté se řadí k posledně jmenovanému. Jak začnou postavy mluvit trochu vážněji, divíte se, že herce netřískala hanba, když svůj text říkali (i když třeba Cillian Murphy ty kecy to odprezentovat tak, že skoro nevnímáte, co říká, ale JAK to říká:-), ale ono se to prostě dá přežít, protože ten film má atmosféru a napětí, které by mu jiné kousky mohly závidět. Pasáž, ve které po zámečku pobíhají zombíci, nadržení vojáci a slečny v červených večerních šatech je mile dekadentí. Konec v rámci celého kontextu vyznívá až moc happyendově, ale čert to vem. Já jsem si to užila.