Doutas

Dvě hodiny amerického válečného patosu s několika zoufale křečovitými pokusy o komické odlehčení, které nezachránil ani solidní herecký ansámbl. Každý herec si hraje svůj solidní průměr, čímž sice nikoho neohromí, ale nebýt jich, tak by to skončilo daleko větší katastrofou. Těžko říct, zdali jde vůbec takovéhle téma hollywoodským stylem atraktivně zfilmovat. Nosná a zajímavá myšlenka, zdali je pro umění možné obětovat život, tu bohužel vyšuměla úplně do ztracena.

Musím se přiznat, že mě tato neo-holywoodská klasika trošku zklamala, ale pravděpodobně za to můžou jen má přemrštěná očekávání. Co mě na filmu asi nejvíc zaujalo, byly některé drobné detaily a průpovídky, které dokázaly náznakem navodit správnou atmosféru "ulice", aniž by tím násilně otevíraly nové téma ("Viděl jsem ji, jak se pod mostem líbá s negrem") a pak Keitelovo ztvárnění věřícího křiváka se zvláštním smyslem pro čest. A v neposlední řadě mě také bavilo pozorovat a rozpoznávat Scorseseho postupy, které v průběhu své veleúspěšné kariéry dotáhl k dokonalosti a proměnil ve své trademarky.

Ačkoliv jsem ortodoxní antičutálista a každá fotbalová a jiná sportovní hysterie šla vždycky mimo mě, tak Pepa Hnátek mě vcelku mile překvapil. Jen škoda, že veškerá vtipnost stála a padala s Mirkem Krobotem. Pokusy o jakékoliv jiné vtipné situace, které by nevycházely z trenérovi umanutosti a tvrdohlavosti, skončily vždy dost nepovedeně až Troškovsky trapně. Celý seriál bych nejspíš nevydržel, ale těch 100 minut strávených s věčně napruzeným Krobotem mi utekly příjemně rychle.

Ačkoliv jsem vystudoval japonská studia a již přes pět let se japonské kultuře, literatuře a filmu věnuji, tak jsem stejně nedokázal Ozuovu pozdně jarní poetiku zcela dekódovat a plně pochopit. Hloubku, mnohovrstevnatost a poetičnost tohoto krásného filmu jsem si plně uvědomil až po přečtení eseje Antonína Límana (Mistři japonského filmu), kterou vřele doporučuji každému, koho film zaujal. Ozuovo filmové haiku, které se svým jednoduchým dějem a hlubokým významem stává oním známým a lehce otřepaným "vesmírem v kapce rosy".

Standardní disneyovka s nadstandardní animací a pár chytlavými písničkami. Humor spíš slabší bez větší ambice zasáhnout i jiného než cílového dětského diváka. Ledové království je klasický nijak výjimečný animák, kterých se vyrobí každý rok v USA tucty. Oscar pro tento snímek mě tak jen utvrzuje v mém přesvědčení, že "nejlepší animovaný film" je jen technickou kategorií, která by se měla přejmenovat na "nejlepší animaci."

Být Arabem v Izraeli může být těžké. Můžete být třeba renomovaným chirurgem a mít dokonce i několik židovských přátel, ale hluboce zakořeněné nedůvěry většinové společnosti se nikdy nezbavíte. A to až do takové míry, že začínáte pochybovat jestli profesní uznání není jen samoúčelným projevem tolerance, při kterém se Židé plácají po zádech, jak své Araby pěkně integrují. Černá vdova není film o sebevražedné atentátnici, o jejích pohnutkách a myšlenkových pochodech, ale o černém vdovci, kterému spolu s manželkou exploduje celý svět. Musí se vyrovnat nejen se smrtí nejbližší osoby, ale i s faktem, že si byli mnohem méně blízcí, než si myslel, a že ji nikdy vlastně pořádně nerozuměl. Společnost, která ho oceňovala, jej nyní zatracuje, je vyslýchán policií, přijde o práci. Jediné, co ho žene dál, je nutkavá potřeba najít odpověď na jedinou otázku. Proč? Neveselý film z neveselého místa, který určitě stojí za shlédnutí.

Nebývale tvrdý a krutý policejní zásah proti stávkujícím horníkům v roce 2012 bychom hledali spíše v receptářích policejních praktik nedávno svržených autoritářských režimů na severu Afriky a ne v Jihoafrické republice, která bývá považována za nejvyspělejší africkou demokracii. Ačkoliv je zde právo stávkovat garantované ústavou, tak stávka nezaštítěná oficiálními odbory je považována za nelegální. Vedení odborů však bylo kooptováno do vládních struktur do takové míry, že spíše než zájmy horníků chrání vládní zájmy potažmo zájmy důlních společností, které se ve velké míře shodují. Horníci se přirozeně necítí být těmito lidmi hájeni a tak s kopím v ruce jdou sami od sebe stávkovat za vyšší platy. Pro naši západní společnost jako paradox pak může znít, že první oběti protestů nepadly ve střetech s policií, ale ve střetu s ozbrojenými odborovými předáky.

Chronicky neúspěšný motivační kouč, homosexuální proustolog se sebevražednými sklony, šňupající děda, pubertální syn, který se rozhodl nemluvit, relativně normální matka, malej brejlatej špekounek, který se touží stát dětskou královnou krásy, žlutá hippie dodávka a dlouhá cesta z Albuquerque do Kalifornie. To jsou hlavní přísady sympatické rodinné komedie, která mile překvapí minimem hluchých či trapných míst a originálními a vtipnými postavami, kterým se nedá nefandit. Film se sice rozvíjí jako klasická road-movie dle konceptu problémové soužití -> cesta -> sblížení, ale samotný závěr mile překvapí.

Škoda, že se potterovské série nechopili nějací zručnější a vizuálně originálnější tvůrci. Pod taktovkou takového Guillerma del Tora nebo Tima Burtona by mohlo vzniknout něco opravdu okouzlujícího. Průměrné herectví hlavních postav (zachraňováno lepším herectvím postav vedlejších) a průměrný scénář se spoustou klišé dělají i z posledního dílu série zcela průměrný film, a to i přesto, že knižní předloha měla filmový potenciál daleko vyšší než většina ostatních dílů.

Staré grotesky mám sice docela rád, ale ztřeštěný humor bratří Marxů mi až tak nesedí. Charlie Chaplin ale i Buster Keaton dokázali do grotesky promítnout skrz své postavy něco víc, něco hlubšího, a jejich filmy tak nejsou jen kachní polévkou, která jen nesourodě řetězí více či méně vtipné scénky. Charlieho Tulák vnesl do filmu sociální podtexty a Busterův Frigo mě okouzlil svou melancholickou stoičností tváří v tvář nepřízním osudu. U Groucha nic podobného nenacházím. (Třetí hvězdičku dávám za gag se "zrcadlem", který mě jako jeden z mála upřímně rozesmál)