Doutas

Po zakoupení Biskindovi knihy „Bezstarostní jezdci, zuřící býci“ jsem se rozhodl trochu podrobněji prozkoumat ten všemi opěvovaný „Nový Hollywood.“ A Deliverance je prvním ukrytým drahokamem, který jsem takto objevil. Dokonalý thriller s perfektně budovaným napětím, boj člověka s divokou řekou, konflikt mezi městským a přírodním člověkem v prostředí, kde zákony lidí nahrazují zákony džungle, kde silnější požírá slabšího. I přes vyobrazení horalů jako pokřivených a zdegenerovaných kreatur nevyznívá film černobíle a je otevřen různým výkladům. V jedné z úvodních scén, která se mi vryla do paměti, hraje jeden z party kamarádů na kytaru a jeden z místních mu sekunduje na banjo. V této podivuhodné scéně plné jakéhosi těžko definovatelného vnitřního napětí dochází skrz hudbu a tanec k jedinému krátkému prolnutí obou světů, které se však s prvním záběrem pádla opět rozejdou. Čtyři kamarádi vyráží na plavbu svého života, ze které se nikdo nevrátí stejný jako dřív.

Asijská mlátička, jejíž pověst největšího akčního nářezu, ve mně vzbudila značná očekávání, která se bohužel nenaplnila (brazilskému Tropa de Elite nesáhá ani po prostřelená kolena). Akci a estetizovanému násilí je zde podřízeno naprosto vše - od chabé zápletky přes (ne)logiku jednání až po absolutní plochost jednotlivých postav, ke kterým si divák nemůže vybudovat žádný vztah. Ačkoliv některé scény jsou choreograficky opravdu vymazlené a strhující, tak jejich nekonečnost a absence jakéhokoliv vývoje je ubíjející. A to doslova.

Byzantium je taková zvláštní všehochuť. Trochu horor, trochu drama, trochu akce, trochu historický a trochu fantasy. K tomu se přidá dvojice upírů, na jedné straně introvertní, hloubavá, nevinná Eleanor a na druhé straně její matka Clara, sexy vamp, která se protlouká staletími jako kurtyzána, markytánka, prostitutka, nebo bordelmama. Film se pohybuje ve stejném rozporu jako představitelky hlavních rolí. Ve scénách s něžnou Saoirse Ronan (Eleanor) je film spíše dramatem, které se snaží mluvit o podstatě nesmrtelnosti a neukotveném životě ve věčné přetvářce. Oproti tomu scény s Gemmou Arterton, jejíž neuvěřitelně obrovské kozy ji snad předurčují k béčkovým rolím, vyznívají lacině lascivně a vrácí film zpět na úroveň průměrného upírského hororu. Ale jelikož mám pro Saoirse Ronan (a pro prsa Gemmy Arterton) slabost, tak tomu přeci jen ty čtyři hvězdy dám.

Myslíte si, že romantika a sci-fi jsou žánry, které nejdou dohromady, a že příběh o looserovi, který se zamiluje do svého počítače, bude o trapném upoceném asociálním onanovi, který se zoufale snaží návazat vztah s opačným pohlavím? Z námětu, který na první pohled vypadá jako z laciné romantické komedie, se Spikeovi Jonzemu povedlo natočit pozoruhodně krásný film, který navzdory očekáváním technofobně nemoralizuje ani technofilně nejásá, ale snaží se proniknout do podstaty toho, co dělá člověka člověkem. Jeho tělo? Jeho mysl? Nebo jeho city? Snímek působí o to silněji, že se odehrává v sice nespecifikované ale pro nás velmi blízké a přístupné budoucnosti, jejíž určité prvky můžeme ve vyspělých městských společnostech pozorovat již dnes. Přesun většiny aktivity na síť, kde obklopeni "přáteli" zůstáváme sami, uzavírání do sebe, odcizení, ústup machismu, zženštění mužů, rostoucí tolerance vůči odlišnému. Jedinou "věcí budoucnosti" tak zůstává Samantha, operační systém s dokonalou umělou inteligencí, který může chtít, nenávidět, žárlit, milovat, přemýšlet o sobě samém. Krásně nasnímané hypermoderní prostředí čistého vzdušného velkoměsta v lehkém kontrastu s retro vizáží činí postavy mnohem přístupnější, než kdyby se procházeli v sanitárně bílých koridorech ve futuristických přiléhavých uniformách, jak bývá u scifi zvykem. Nedokážu si představit nikoho jiného, kdo by dokázal zahrát Theodora Twomblyho, profesionálního pisatele milostných dopisů, tak citlivě jako Joaquin Phoenix. A kdyby existoval Oscar za hlasový projev, určitě by ho letos získala Scarlett Johansson, která svým sexy zastřeným hlasem dělá za Samanthy živoucí komplexní plnohodnotnou postavu. Jeden z nejkrásnějších "romantických" filmů, jaký jsem kdy viděl.

Goyovi přízraky nejsou o Goyovi ani o jeho vnitřních démonech a přízracích, což je možná trošku škoda. Centrálnější postavou než samotný Goya je inkvizitor Lorenzo, který navíc ke Goyovi nemá žádný dramatický vztah. Opravdovou hlavní postavou celého snímku však není ani on ani dcera obchodníka Inés (Natalie Portman v podivné dvojroli matky a dcery), ale samotné dějiny. Ve Španělsku znovu sílí vliv a moc církve a její obávané inkvizice, kterou dočasně smete francouzská revoluce a Napoleonova vojska, jen aby se dostala zpátky k moci po Napoleonově porážce. Na vlně událostí se veze oportunista Lorenzo, chudinka Inés jimi zůstává nemilosrdně vláčena a hluchý Goya vše zpovzdálí maluje. Nikdo z nich však nevystoupí z jejich stínu. Krásná dobová výprava, za kterou pokulhává slabší scénář plný hluchých míst. Jeden z Formanových slabších snímků, který se však kvalitou svého zpracování stále udržuje vysoko nad průměrem běžné hollywoodské produkce.

Myslím si, že Grandhotel Budapešť je jedním z těch hravých filmů, který si užijí víc herci při natáčení než diváci při sledování. Ale i tak je to solidní komediální jízda s některými scénami jak vystřiženými z němé grotesky a s plejádou skvělých herců, kteří jsou vtipní i když hrají jen karikatury sebe samých. Ulízle úslužný Fiennes, démonický Brody, potetovaný vězeň Kietel, nevinně krásná Saoirse Ronan s mateřským znamínkem ve tvaru Mexika, Willem Dafoe připomínající trolla víc než kdy jindy, a spoustu dalších známých tvářích se ve filmu jen mihne v pro ně netypicky krátkých a nepodstatných rolích a cameech. Někomu to může přijít trochu přeplácané a některé gagy neúměrně natahované, ale zážitek vidět tolik skvělých herců v jednom filmu tyto pocity spolehlivě přebije.

Na severskou kinematografii, kterou mám docela rád, je tohle spíš průměrná záležitost, která scénáristicky a herecky trošku pokulhává. Nepříliš originální námět bývalého trestance, který se snaží v novém životě sekat dobrotu, ale nedaří se mu utéct své minulosti, je ozvláštněn jen tím, že hlavním protagonistou není muž ale žena. Avšak místo očekváné dávky hutné severské deprese a nemilosrdného rozemletí hlavní postavy zločinným podsvětím, vyznívá film spíše smířlivě a více prostoru věnuje vztahu matky a její zhruba desetileté dceři, která vyrůstá v pěstounské péči. Ommundsen svou ženu v tomto rodinném projektu sice moc nešetří, ale na závěr jí a své dcerce dává možnost šťastnějších zítřků, což na můj vkus působilo trošku křečovitě. Na druhou stranu musím pochválit krásnou kameru, která většinu času snímá ještě krásnější norskou přírodu (pro krimi drama trošku netypické), a úžasně roztomilou a bezprostřední Iben Ostin Hjelle. (P.S. pro ty, kterým vrtá hlavou, co znamená název filmu......eventyrland je "říše divů" v norském překladu Carrolovy Alenky)

Úspěšný fotograf Thomas může mít vše, ale nechce nic. Rychle se nadchne, ale nic nedokončí. Ostatní jsou pro něj hračky, které jednoduše zahodí, když ho přestanou bavit. Úvodní scéna, ve které fotí jednu ze svých modelek, má ohromný sexuální náboj, který jen podtrhuje zklamaný pohled modelky, když Thomas vyfotí poslední fotku a beze slova odejde z místnosti a už o ni nezavadí ani pohledem. Jestli nějaká scéna dokonale vystihuje objektivizaci ženské krásy v moderní společnosti, tak je to tahle. Jednoho dne se Thomas nevědomky stane nepřímým svědkem vraždy, když na jedné za svých fotografií zachytí něco, co se po zvětšení ukáže být mrtvolou člověka. Vzrušeně se snaží této záhadě přijít na kloub, ale jeho chronická neschopnost se soustředit a různá laciná vzrušení, jej vždy svedou z cesty. Film, který stejně jako naše existence plyne pomalu a odnikud nikam.

Film plný lehce odtažitého a vytříbeného humoru, který s nepatrným úsměškem popisuje život stejně odtažité a vytříbené newyorkské smetánky. Jednoduchá a zdánlivě triviální zápletka nešťastné lásky, které v naplnění brání společenské konvence, slouží Scorsesemu k vytvoření nádherného dobového obrazu společnosti, kde strach z pomluvy a ze ztráty dobrého jména působí jako imperativ nejvyššího řádu. Skvělé umírněné herectví Daniela Day-Lewise propůjčilo Newlandu Archerovi fasádu sešněrované prkennosti, pod kterou se skrývá lehký vzdor vůči všem nesmyslným pravidlům, které stojí v cestě jeho štěstí.

Verhoevenovsky úchylácká pocta tehdy již mrtvému žánru noir se všemi jeho hlavními přísadami a znepokojivě děsivou femme fatale. Soukromého detektiva jen vystřídal smrtí posedlý bisexuální devótní spisovatel-alkoholik. Čtvrtý muž je v lecčem podobný Verhoevenově staršímu filmu Turecký med, kde je hlavní postavou rovněž bohémský umělec pronásledovaný vnitřními démony. Navíc oba filmy začínají stejně příznačně - představou vraždy.