Doutas

Inteligentní film, který se vysmívá snobismu newyorkských intelektuálů, ačkoliv samotný jeho scénář je navýsost intelekuální záležitostí, a to jak v první „výsměchové“ rovině tak i ve svém celkovém vyznění. Manhattan perfektně zachycuje problém intelektuálů nejen v „praktickém“ životě, ale i v životě obecně. Jejich inklinace k přílišnému teoretizování, filozofování a mentální abstrakci a z toho plynoucí chronická neschopnost v rozhodování jim brání užívat si naplno obyčejného života. Tento základní rozpor se odráží v charakteru všech tří hlavních postav. Ačkoliv by vydrželi debatovat o smyslu života dlouhé hodiny, tak žádná z nich vlastně neví, co od života chce. Allenův neurotik se rozhoduje mezi mladší naivní dívkou a agresivně emancipovanou intelektuálkou. Jeho nejbližší přítel je léta šťastně ženatý, ale rovněž chová city k oné inteligentní ženě, jejíž intelektuálství hraničí s pózerstvím a jejíž nerozhodnost a ztracenost v zásadních životních otázkách je stejná, ne-li větší, jak u obou mužů. Jejich rozhodnutí, ke kterým v průběhu děje dospívají, se ale ukazují jako nedokonalá a neúplná a film nekončí žádným sladkobolným rozuzlením, kde by každá postava našla to, co hledá. Pro plné docenění Allenových filmů je sice třeba základního (místy trochu hlubšího) kulturního rozhledu, ale samotné pochopení jeho filmů, jejich poselství a atmosféry není žádným intelektuálním cvičením. I Manhattan je taková milá, chytrá, ale ve své podstatě sympaticky přístupná komedie.

Coppolovo drama ani v dnešní době neztratilo nic na své aktuálnosti. Dalo by se říct, že s americkou aférou kolem NSA, se zveřejňováním legálních i nelegálních odposlechů evropských politiků, kterých jsou poslední dobou plná média, se Rozhovor stal dílkem ještě aktuálnějším než v době svého vzniku. Film se sice netočí kolem odposlechů politických, ale jasně ukazuje tragické důsledky, jaké takto invazivní zásah do cizího soukromí může mít, a to jak pro ty, co jsou posloucháni, tak pro odposlouchávající. Děj se sice rozvíjí pomalu, ale zato graduje v jednom z nejpůsobivějších antiklimaxů, jaký jsem v poslední době viděl.

Drama z prostředí cirkusu a kočovných komediantů, u kterého jsem však postrádal hlubší intelektuální přesah a myšlenku jako u jiných Felliniho filmů (např. Sladký život nebo Osm a půl). Silnice určitě není špatný film, ale mě osobně příliš neoslovil.

Zábavné béčko se vším všudy, které ačkoliv nebylo tak vizuálně vymazlené jako Šílený Max, tak mě bavilo o dost víc. Vize post-apokalyptického světa, kde lidé vyvíjejí stejné úsilí pro uspokojování svých sexuálních potřeb jako pro shánění jídla, kde je zmutovanej cynicky hláškující pes nejchytřejší bytostí široko daleko, a kde v podzemním vaultu funguje bizarní zdegenerovaná totalitní společnost, která pro obnovu svého genofondu potřebuje unášet lidi z povrchu, mě vyloženě bavila. Vtipný konec pobaví všechny, kdo si stejně jako já rádi dělají srandu z lidí, kteří nesnáší, když se ve filmu ubližuje zvířátkům.

Klasický špionážní thriller se všemi jeho žánrovými proprietami. Hlavním hrdinou je pro Hitchcocka typicky člověk, který se ocitl v nesprávné chvíli na nesprávném místě a který je tentokrát pronásledován nejen tajnými agenty ale i policií. Dle mého názoru dotáhl Hitchcock tento motiv k dokonalosti až ve filmu Na sever severozápadní linkou. Na 39 stupňů se tak dá koukat jako na docela povedenou přípravku.

Černočerná komedie o bezkrevném mladíkovi bez života a svérázně živelné staré dámě a jejich prapodivném oidipovském vztahu, ve kterém je patologická fixace vyhnána ještě o generační úroveň výš. Harold pochází z bohaté rodiny, jeho život je ovládán dominantní matkou a jeho největším koníčkem je inscenace vlastních sebevražd a navštěvování cizích pohřbů. Maude má oproti tomu ve svých osmdesáti letech energie na rozdávání a trochu tohoto elánu, který Harolda tak fascinuje, se mu snaží předat. Krásně morbidní komedie o krásách života, v níž exceluje mladý vykulený Bud Court, který by za roli Harolda zasloužil být adoptován do Addamsovi rodiny.

Klasický indiánobijecký western s nádhernými exteriéry a pár vynikajícími akčními scénami. Na dobu vzniku nezvyklé obsazení Johna Waynea do role rasistického antihrdiny, jehož nenávist k indiánům je tak velká, že jeho mise za záchranu své neteře z indiánského zajetí se promění v iracionální touhu po její smrti. Dlouholetým pobytem mezi indiány se totiž stala jedním z nich...

Mám rád sci-fi, mám rád post-apo a mám rád i videohry, jejichž postup film zdařile kopíruje. Ale ani tak jsem nebyl nijak zvlášť unešen. Cruise hraje solidně, Emily Blunt je sexy jak nikdy, a i přes neustálé opakování jednoho dne, film skoro nikdy nenudí a nevypadne z akčního tempa, za což mají tvůrci můj nezměrný obdiv. Co však plně srazilo mé nadšení, byl konec, kterému chyběla pořádná gradace a který zcela převracel logiku celého filmu. Na druhou stranu jsem ocenil, že si emzáci po dlouhé době vybrali pro své řádění Evropu namísto okoukaného Manhattanu nebo Washingtonu. P.S. Viděno příznačně při 70. výročí Dne D.

Naivní scífko se sympatickým dobově laděným protiválečným poselstvím. Nic víc, nic míň. Jednoduchý příběh, herecké výkony spíše průměrné a triky odpovídající době vzniku. Abych se přiznal, moc jsem nepochopil, co dělá z tohohle průměrného žánrového filmu/agitky takovou klasiku.

Nikdy jsem nebyl fanda muzikálů a tenhle film mě v mém přesvědčení nijak nezviklal. Zpívá se tam a tančí, je to barevné, umělé a laciné. A to ještě o něco víc, než ostatní dobové muzikály. Už dlouho mě žádný film takhle nerozčílil svou hloupostí.