Doutas

Hlas moře je o životu bez pohybu, ztrátě samostatnosti a důstojnosti, výčitkách svědomí, touze zemřít, o pláči úsměvem. Amenábarovi se povedlo zpracovat téma eutanazie a práva na důstojný život velice citlivě, na čemž má bezpochyby lví podíl vynikající Bardemův výkon a jeho přesvědčivé ztvárnění kvadruplegika Ramóna, ale ani Amenábarovi se nepodařilo plně vyhnout přemíře sentimentality, ke které takovýto typ filmu svádí. Síla Ramónova příběhu tkví v tom, že stejný osud může snadno potkat kohokoliv z nás - nešťastná šipka, pád na lyžích, bouračka v autě, nebo něco tak nepředvídatelného jako prasknutí žilky v mozku. Je právo na život opravdu „právem“ nebo povinností? Má mít člověk právo důstojně zemřít? A existuje vůbec něco jako důstojná smrt? Ramón je ve svém přesvědčení neoblomný a stejně jako on, ani film nenachází příliš argumentů, proč v životě pokračovat. Tato jednostrannost v tak složité otázce, jakou je eutanazie, je zároveň největší slabinou celého filmu. Samozřejmě by se dalo argumentovat tím, že jde o subjektivní výpvěď, která přebírá Ramónův pohled na věc, avšak na to je film natočen příliš konvenčně. Podobný a možná ještě o chlup lepší film na podobné téma je pak francouzský Skafandr a motýl, který svým nekonvenčnějším zpracováním působí daleko silněji.

Tuhle pohádku vidět jako malej kluk, tak strachem týden nespím. Nestárnoucí fascinující příběh Carrolovy Alenky slouží jako základ příběhu o Koralíně, která prochází magickými dveřmi do alternativního světa, kde jsou rodiče hodnější, jídlo chutnější, kytičky voňavější a kde lidé mají místo očí knoflíky. Obzvláště znepokojivá je (kromě úvodní scény „sešívání panenky“) ta část, kdy ještě Koralína neví, jaké nebezpečí na ní ve světě za dveřmi číhá, přičemž všichni tuší, že pod křečovitým úsměvem a knoflíkovým pohledem „druhých rodičů“ se skrývá cosi zlověstného. V Selickově Koralíně je vidět lehká inspirace Švankmajerovou Alenkou, ať už ve znepokojivě hororovém ladění a stop-motion animaci, tak v detailech jako třeba v podobě Koralíniných hraček či v pilinách, které se sypou z kocourem zadávených myší stejně jako ze Švankmajerova věčně nestíhajícího vykuleného bílého králíka.

Nepopsatelný filmový zážitek. Kubrickovi se podařilo zachytit esenci té vytříbené elegance, se kterou se pojí romantické představy o životě šlechty v 18. století. Opojný vizuál, nádherná hudba, bohaté kostýmy, afektované dialogy pronášené s dokonalou bravurou perfektně vybranými herci – to vše dotváří dobovou mozaiku, na níž se odehrává neuvěřitelný příběh Barryho Lyndona, jehož pomalé tempo dává čas vychutnat krásu každého obrazu.

Příběh filmu je sice prosťounký, ale určitě stojí za shlédnutí. A to nejen proto, že jde o film ze země tak tajemné a exotické jakou je Saúdská Arábie. Wadjda je film o holčičce, která touží po jediném – po kole, na kterém by mohla závodit se svým kamarádem. Ale v Saúdské Arábii holčičky na kole nejezdí, protože se to nehodí. Její maminka se snaží udržet pozornost svého manžela, který o ni však moc nestojí. Poslední porod ji zanechal neplodnou a ona mu tak nemůže dát syna. Wadjda je film o ženském údělu v konzervativní islámské společnosti, který však popisuje překvapivě střízlivě. Nečekejte žádné dramatické scény domácího násilí, násilně vynucovanou poslušnost ani ostentativní projevy mužské dominance. Život žen je mnohem více svazován samotnou společností s jejími nejrůznějšími náboženskými pravidly nežli samotnými muži. Film nám rovněž ukazuje to, jak je Saúdská Arábie bohatou a svým způsobem i moderní zemí. Na stěně bytu středostavovské rodiny visí velká plazma televize, ale žena musí jezdit do práce svozem, neboť ji společnost nedovoluje řídit. Při nákupech v luxusním obchodním domě si žena musí zkoušet šaty potají na záchodech, neboť v obchodě v kabince se to nehodí. Jsou krásné, červené, s hlubokým dekoltem, a žena si je nadšeně koupí, přestože ví, že si je nikam nebude moct vzít. Ale snad se v nich bude líbit manželovi, kterého miluje, a snad ho i přesvědčí, aby se přestal poohlížet po druhé manželce a zůstal jen s ní.

Film se drží v Japonsku převládajícího historicky-společenského narativu, který se snaží stavět Japonsko do role oběti druhé světové války, do které bylo zataženo proti své vůli nezodpovědnými militaristy, kteří se chopili moci ve třicátých letech. Tento narativ je ve filmu posilován jednak svým zaměřením na útrapy civilního obyvatelstva (brutality páchané japonskou císařskou armádou na kontinentu zůstanou samozřejmě opomenuty) a dále umocňován atypickými charaktery hlavních postav – křesťanské rodiny, kde otec je krejčí západních obleků, který obdivuje USA pro jeho vyspělost a mezi jehož klientelu patří především zahraniční obchodníci a diplomaté. Matka je ztělesněním křesťanských ctností, která se neváhá podělit se sousedy o jídlo v době, kdy je země na pokraji hladomoru. A náš hlavní hrdina, malý klučina přezdívaný H podle své iniciály vyšité na svetru, ve volném čase maluje obrázky kopírující západní styly malby. Použití těchto prozápadně orientovaných křesťanských charakterů se snaží ještě více posílit pocit nespravedlnosti a křivdy za útrapy a neštěstí, které sebou válka přináší, avšak tato snaha je činěna tak okatě, až se míjí s účinkem. Abychom byli spravedliví, tak je třeba přiznat, že japonské obyvatelstvo si ve válce vytrpělo své a že onen narativ oběti není jen samoúčelnou konstrukcí. Rozsáhlá bombardovací kampaň spolu se sekundárními požáry srovnala většinu velkých měst se zemí a vyžádala si tisíce obětí a to ani nemluvím o ohromné symbolické síle Hirošimy a Nagasaki, které vešly do historie lidstva jako smutný pomník toho, jakou ničivou sílu dokáže lidstvo vymyslet a použít proti sobě. Avšak, ať už je tento narativ sebevíc důležitý, neměl by bránit sebereflexi období, kdy Japonsko jednalo jako agresivní imperialistická mocnost a jehož armády si na dobytých území počínaly s nebývalou brutalitou. Tato sebereflexe je obzvláště důležitá dnes, kdy je nacionalismus ve východní Asii znovu na vzestupu. Film k tomuto nepřispívá, naopak posiluje a konzervuje vnímání války pohledem oběti, což ho staví na roveň prachsprosté propagandě.

Ačkoliv filmům, ve kterých figuruje Ben Stiller, se normálně vyhýbám obloukem, tak vzhledem k překvapivě dobrým recenzím a omezené možnosti výběru (let Tokio-Amsterdam) jsem se rozhodl, že bych mu tentokrát mohl dát šanci. A musím uznat, že jsem byl příjemně překvapen! Film sice místy hodně tlačí na pilu a ždímá z nás emoce jak z mokrýho hadru, ale tentokrát mu to ani nemůžu mít za zlé. Jen se přiznejte, kdo v sobě nemá ani kousek Waltera Mittyho? Kdo by v šedé kancelářské rutině nesnil o jiném zajímavějším životě? Lehce stravitelná a možná až příliš sluníčková výpověď o deziluzi z našeho stabilního a klidného života v pohodlí a dostatku, kde největším strachem je naštvat šéfa a největší odvahou pozvat kolegyni na kafe.

Vcelku obyčejná gangsterka/mlátička, která nemá moc čím překvapit. Ačkoliv jsou hlavními postavami Maročané a Turci, tak film je příliš povrchní a žánrově svázaný, než aby jej šlo brát vážně jako výpověď o sociálních problémech Holandska. Děj je předvídatelný a rádoby artový černobílý obraz k filmu vůbec nesedí. Maročan Majid svou tichou pod povrchem bublající brutalitou připomíná Ryana Goslinga v mnohem povedenějším Refnově Drive a Marwan Kenzari podává solidní výkon, za který byl oceněn utrechtským zlatým teletem. Ale jinak nic výjimečného.

Pokud jste také zamilováni do enigmatické Catherine Deneuve, tak skvělé v Polanskiho Hnusu nebo v Buňuelově Krásce dne, tak se tomuhle filmu určitě vyhněte obloukem. Čas nemilosrdně měří všem stejně a z tajemné krásky se dnes stala obyčejná babča. Ve své podstatě se jedná o obyčejnou stařeckou romanci - postarší ženě se rozpadne milenecký vztah, restaurace, kterou vede se svou matkou krachuje, a její vztah k vlastní dceři také není nejlepší. Jednoho dne se zhroutí, sedne do auta a vydá se na cestu hledat svoji druhou mízu. Jediné, čím je film možná trochu výjímečný, je svým poselstvím, že i ve stáří se dá najít štěstí (alespoň na francouzském venkově) a jeho celková tematizace obyčejného stáří, které bývá v líbivé a efektní kinematografii dneška opomíjeno. Avšak ve vší své obyčejonsti se ani nepřibližuje emoční síle třeba Hanekeho Lásky, která podává o stáří daleko poutavější výpověď. Tenhle film se se mnou zkrátka úplně minul, ale možná je to jen tím, že jsem ho viděl o 40 let dříve, než bych měl.

On si vsune do úst cigaretu, hledá sirky. Ona k němu přijde, ze své krabičky jednu vytáhne, škrtne a čeká, až si o ní muž svoji cigaretu zápalí. Ten ji ignoruje a hledá dál. Sirka dohoří, žena zápalí další a čeká. Když už sirka dohořívá, tak se k ní muž nakloní a cigaretu si zápalí. A v ten moment víme, že všechno dobře dopadne. Nejkrásnější a nejsubtilnější scéna smíření, jakou jsem kdy ve filmu viděl. Ozuovi se podařilo krásně zachytit prchavý svět japonských kočovných herců, kteří jako traviny ve větru nikdy nezůstanou v klidu a jejichž vykořeněnost byla tradičně jak zdrojem opovržení tak touhy uniknout z pravidly svázané a na místo vázané společnosti, která neustále vyžaduje, sleduje, dohlíží. Principálův výbuch vzteku, když se jeho nepřiznaný syn zamiluje do jedné z jeho hereček, je toho skvělou ilustrací. On někam patří, ona ne, on se může stát respektovaným členem komunity, ona kromě zbytku souboru nikoho nemá. Je poznamenaná a pro tak důležitou instituci, jakou je manželství, kde jde více o status než o lásku, zcela nevhodná. Další z Ozuových pokusů naposledy zachytit zlomek mizejícího tradičního Japonska, které svou jinakostí, citlivostí a lyričností nepřestává okouzlovat ani dnes.

Pro nás, co jsme vyrůstali na příbězích pokrevních bratrů Vinnetoua a Old Shatterhanda, nebude Tanec s vlky v jeho pohledu na indiány až tak revoluční, ale myslím, že v tradičním americkém westernu bychom takhle hodné rudokožce, kteří mezi sebe přijmou bílou tvář, jen těžko hledali (takhle z hlavy mě napadá jen Malý velký muž či Poslední mohykán). V tomto kontextu se jistě jedná o nad míru úspěšný pokus o sebereflexivní vyrovnání s jednou nevábnou kapitolou vlastních dějin, který snad podrývá jen přílišná černobílost jednotlivých charakterů. Ta snímku ubírá na autenticitě a podporuje již tak příliš romantizovanou představu o životě přírodních národů. Costner rozhodně nepatří do mé herecké topky, ale musím uznat, že jako poručík Dunbar/Ten, co tančí s vlky předvádí docela solidní výkon. Pro mě nejsilnější scénou pak byl bezesporu lov bizonů. (IMDb Trivia: The Logistics for the buffalo hunt comprised of a helicopter, 10 pick up trucks, 24 bare back indian riders, 150 extras, 20 wranglers, 25 recreated buffalo and 7 cameras. It took 8 days to film.)