Doutas

Asi jediný upřímně rasistický film. Většina filmů využívá téma rasismu kriticky, snaží se reflektovat složité sociální podhoubí, ze kterých rasová nenávist vzniká, a přistupuje k němu jako k sociálnímu fenoménu. Zrození národa si na nic takového nehraje. Charaktery postav jsou černobílé v souladu s jejich pleťovým pigmentem, a jediní hodní negři jsou ti, kteří zůstali otrocky věrni svým pánům. Hnusně nenávistný film, který stojí za to vidět nejen pro jeho kontroverzi ale i pro převratné filmařské techniky.

Melancholický upírský horor, který nezapře svůj severský původ. Studené prostředí zasněženého Švédska spolu s onou podivnou depresivně hloubavou seveřanskou náturou dělá z tohohle filmu něco víc, než jen obyčejný horor o žíznivých krvesajích. Škoda jen těch pár nepovedených trikových scén (kočičí útok, závěrečná scéna v bazénu), které trošku kazí jinak velmi dobrý výsledný dojem. Oba výborně vybraní dětští herci působí jako by nepatřili do tohohle světa, jsou osamělí a nepochopení. Zádumčivý Oskar, který sní o zabití spolužáků, kteří ho v jednom kuse šikanují, najde kamarádku v záhadné Eli, která se jednoho dne nastěhuje do vedlejšího bytu. Právě nejednoznačnost Eliiny postavy, která působí bezbranně a děsivě zároveň, dává filmu několik možných čtení, mezi kterými si už musí divák vybrat sám. Má Eli skutečně Oskara ráda? Nebo ho jen celý film manipuluje do pozice svého budoucího nohsleda, který ji bude další dočasnou společností v její nesmrtelné existenci?

Film o armádní každodennosti v předvečer války, který se místo válčení a amerického heroismu tváří v tvář japonskému či německému nepříteli soustředí na osudy několika jednotlivců a zkoumání otázky, co pro ně život v armádě znamená, co jim bere a co jim dává. Ale ani po dlouhém přemýšlení se nedokážu rozhodnout, jestli výsledné vyznění filmu armádu spíše kritizuje nebo oslavuje. Armáda tu je zobrazena jako místo šikany, neschopných důstojníků, místo potlačující individualitu člověka, místo, které semele každého, kdo se snaží jeho řádu vzepřit. Ale na druhou stranu asi existují lidé, kterým vyhovuje nalajnovanost armádního života, kde existuje jasný řád, kde se věci dělají podle rozkazu a kde se člověk nemusí rozhodovat sám za sebe. Odtud až na věčnost tuto problematiku zpracovává na rok svého vzniku překvapivě sofistikovaně a bez přehnaného vlastenectví. A navíc je to klasika...

Atmosférický melancholický antiwestern o zbabělém pistolníkovi, zdrogované bordelmamá a o jednom špinavém hornickém městečku v zasněžených horách. Altmanův snímek cíleně převrací žánrová schémata – hlavní hrdina McCabe je hloupý a zbabělý, není ani šerifem ani charismatickým padouchem, ale prachsprostým pasákem, který vycítil v nově založené vesnici příležitost jak zbohatnout. Hlavním tahounem se tak stává paní Millerová, agresivní a průbojná žena, která zcela boří představy o ženských westernových charakterech, které je třeba neustále před něčím ochraňovat nebo odněkud zachraňovat. McCabeovi a Millerové se vede docela dobře dokud ziskový potenciál jejich podniku nevyčmuchají agenti bezskrupulózního velkokapitálu, kteří udělají McCabeovi „nabídku, která se nedá odmítnout“. Tento (marný) boj malého a velkého kapitálu pak ze snímku dělá nadčasové dílko, které bude aktuální v každé době. Vynikající kamera a hudba Leonarda Cohena.

Tokijský učitel a vášnivý entomolog Džumpei vyrazí do pouště pátrat po novém broukovi, aby sám jako brouk nevědomky upadl do pasti písečného mravkolva. Když se shání mezi místními vesničany po noclehu, spustí ho na provazovém žebříku na dno písečné jámy, kde se krčí polozasypaná chatrč. V ní žije písečná žena, která se sisyfosky věnuje nekonečnému hrabání písku, který by jinak zasypal její ubohý domeček. Džumpei, ačkoliv o tom ještě neví, se stane jejím nedobrovolným pomocníkem. Vesničané nemají v úmyslu ho z díry vytáhnout a i žena v přirozené touze nebýt sama jeho společnost vítá. Muž se zpočátku pokouší svému osudu vzepřít, bouří se, odmítá pracovat, sváže ženu, pokusí se utéct, ale s každým dalším dnem a každým dalším neúspěšným pokusem jeho odhodlání slábne. Písečná žena je vynikající filmovou adaptací stejnojmenného románu Kóba Abeho, který se stejně jako většina jeho ostatních děl zabývá ztrátou identity a kritikou některých specifik japonské kolektivistické společnosti. Za zmínku stojí uhraničivá kamera, která až fyzicky zprostředkovává všudypřítomnou přítomnost písku a jeho vytrvalé tiché ničivé síly. Po shlédnutí jsem měl nutkání jít se osprchovat a smýt ze sebe písek, co se na mě během filmu usadil. Výborně znepokojivý je i hudební a zvukový doprovod, obzvláště v průběhu nezdařeného iniciačního rituálu. Opravdu výjimečný zážitek!

Jelikož jsem nečetl knihu, tak jediné, jak mohu tento film zhodnotit, je jako remake švédského originálu. Tomu se docela vyrovnává, protože ho ve své podstatě téměř kopíruje. Noomi Rapace mi sice přišla v roi LIsbeth o něco autentičtější než Rooney Mara, ale za to v roli Mikaela se mi víc líbil Craig než Nyqvist, kterému se docela podařilo dostat se z bondovské škatulky. Kdyby nemluvil anglicky, tak mu toho zachmuřeného seveřana uvěřím se vším všudy. Problém, který mám s remaky obecně, je jednak to, že většinou nepřináší nic nového, a jednak právě to, že se v nich často nelogicky mluví anglicky. Ale to je vlastně samotnou podstatou existence remaků, které umožňují prostému americkému publiku vychutnat si film plný známých tváří a bez zbytečného a otravného čtení titulků. A trošku se to celé uhladí, Lisbeth sice znásilní v obou verzích stejně, ale v té americké nedostane ani jednou pěstí a i ten závěr z ní dělá menšího šílence než o něco nekompromisnějí verze evropská. Ale celkové ladění filmu zůstává správně ledově ponuré. P. S. Zpracování úvodních titulků je fakt bomba!

Jeden z těch němých filmů, který i po takřka devadesáti letech promlouvá stále stejnou silou a který vždy bude základním kamenem každého filmového kánonu.

Další z vynikajících filmů Billyho Wildera, kterému musím i přes zkažený konec a nepovedenou scénu s netopýrem, dát plný počet hvězd. I přes tyto nedostatatky jde o výborně natočené drama o alkoholikovi bojujícím se svými tekutými démony, které přesně a bez příkras ukazuje, jak hluboko může člověk klesnout. Postava Dona Birnama, neschopného spisovatele, který propadl alkoholu, nevzbuzuje ani tak sympatie jako spíš lítost. Asi jako když obcházíte do bezvědomí opilého bezdomovce spícího na chodníku. Vnitřně ho politujete, přestože se vám patetičnost jeho existence hnusí. Ztracený víkend má v lecčem podobnou formativní sílu jako mnohem novější Requiem za sen Darrena Aronofskeho. Ne že by se ze mě stal obratem abstinent, ale panáky whiskey si odteď budu nálevat s větším rozmyslem a raději jen poloviční.

Dokonalý fyzický prožitek, který se musí vidět na velkém IMAX plátně. Takový stupeň vtažení do dění na plátně jsem u žádného jiného filmu nezažil. Ještě teď si pamatuju, jak jsem křečovitě svíral sedačku, jako by to byl poslední pevný bod, který mě drží před pádem do nicoty, jak podvědomě uhýbám střepinám řítícím se vzduchoprázdnem a jak téměř nedýchám, abych nespotřeboval příliš vzácného životadárného kyslíku. Druhé skouknutí na super kvalitním 3D Blu-Rayi se tomuhle zážitku sice nevyrovná, ale dá na něj velice živě vzpomenout. Jediné negativum filmu je to, že vám už nikdy žádné další 3D efekty nepřijdou dost dobré.

Philomena příliš cíleně míří na první signální (ostatně stejně jako oblíbené harlekýnky paní Leeové) a ve snaze emočně zasáhnout nepřesahuje rámec onoho laciného žurnalistického žánru Human Interest Story, o který se snaží vyhořelý novinář Sixsmith. Technické zpracování a herecké výkony jsou sice nad průměrem, ale absence vývoje postav a jakéhokoliv dramatu dělá z potenciálně silného příběhu docela nudnou záležitost. I toho suchého britského humoru je tu jen poskrovnu, ze základního třídního rozporu obou hlavních postav, kdy ona je nevzdělaná irská katolička a on Oxfordem odchovaný novinář, se dalo vytěžit mnohem víc. Ani tradiční schéma, kdy protagonisté musí překonat sadu překážek, aby se dostali k cíli, se nekoná. Všechny potřebné informace při hledání ztraceného syna jim v podstatě spadnou do klína. Neurazí, ale ani nenadchne, takže dávám neutrální tři hvězdičky.