Doutas

Stominutová reklama na lego, kde "je všechno boží"! Ti, kteří stejně jako já strávili s legem dětství, si nostalgicky zavpomínají a ti, kteří ne, jsou-li vůbec tací, se i tak solidně pobaví.

O tomhle filmu se těžko mluví a píše tak, aby nedošlo k vyzrazení zápletky, takže následující text může obsahovat pár nepřímých spoilerů. Výchozí bod je filmem, který se tváří mnohem rafinovanější, než ve skutečnosti je. Vzhledem k temátu osudovosti, které se jím prolíná, by se ještě dal odpustit onen způsob, jakým hrdina najde svou první velkou lásku, kterou dříve potkal na párty, a ve kterém náhoda hraje větší roli, než by bylo zdrávo. Celý film je o velké debatě mezi vědou a vírou, mezi racionalitou zpodobněnou mužem-vědcem (Michael Pitt), a spiritualitou , kterou tradičně představuje žena (zde éterická Astrid Berges Frisbey), o tom, zda může existovat něco vyššího, co nedokáže věda pochopit. Avšak i s přihlédnutím k tomuto specifickému zaměření je ve struktuře příběhu tolik očividných logických nejasností (které teď nebudu specifikovat, protože by bylo zapotřebí obšírnějšího úvodu do děje), že by je odhalil i šťoural amatér. Ale jinak to bylo relativně koukatelné, Pitt zahrál svého PhD studenta obstojně a Berges-Frisbey má hezké nejen oči ;-)

Vynikající špionážní film, který se vzpírá žánrovým konvencím, nikam nespěchá, ale přesto dokáže naprosto pohltit. Corbijn v souladu s le Carrého předlohou ztvárňuje svět tajných služeb s co největším realismem. Alfou a omegou zde nejsou honičky a přestřelky ale trpělivé budování sítě kontaktů, sbírání a skládání informačních střípků a neustálý boj o pole působonsti s konkurenčními odděleními. P. S. Hoffman v roli agenta Gunthera znovu dokazuje, že byl jedním z nejlepších herců své generace. Až po tomhle filmu jsem si naplno uvědomil, jaká je škoda, že už žádné další filmy nenatočí. Režisér-fotograf Corbijn vše řemeslně zvládnul, film nikde neskřípe a Fraserovy záběry Hamburku dodávají filmu správně depresivní a nepřívětivou atmosféru. Nejhledanější muž je zkrátka tak dobrý, že mu odpustíte i to, že všechny německé postavy mluví anglicky.

Je jen málo filmů, ke kterým mám takový apriorní odpor jako k bollywoodským muzikálům. A z Moulin Rouge ta kýčovitá bollywoodskost doslova tryská. Ale uznávám, že výprava je vskutku velkolepá a muzikálové cover verze známých hitů relativně zábavné. A Ewan by měl dostat oskara za nejlepší homosexuální výkon v heterosexuální roli.

Nechutně fascinující japonský underground, kde se techno-fobie prolíná s techno-fetišem. Film, který vás usadí na zem jak rána ocelovou tyčí a zavrtá se do vás jak Tetsuův železný vrták.

Tradiční příběh matky projektující vlastní nenaplněné ambice do svého dítěte. Viscontiho zpracování se pohybuje na hraně komedie a melodramatu s neorealistickým důrazem na sociální aspekty. Anna Magnani je vynikající a její vůle obětovat se pro vysněný úspěch své netalentované dcerky je opravdu dojemná. Jen na závěr bylo toho melodramatu na můj vkus až moc. Pokud vám nevadí italská ukřičenost, tak by pro vás mohl být tento pozapomenutý a přehlížený film příjemným překvapením.

Jak již bylo mnohokrát napsáno a řečeno, Noe není uspokojivý film. Pro toho, kdo šel na akční katastrofický blockbuster, bylo ve filmu málo akce, pro toho, kdo zná trochu bibli a těšil se na zfilmování Noeho příběhu, se film držel předlohy příliš volně, a konečně pro toho, kdo zná Aronofského tvorbu a těšil se na další depresivně laděné psychologické drama, byl film málo „aronofský“. Ale mně osobně interpretace Noeho příběhu jako ekologicého poselství říznuté psychologickou sondou do mysli náboženského fanatika relativně sedla. Líbivě blockbusterové balení mi sice trochu vadilo, ale je pravda, že činí film přístupnější širšímu publiku, které si tak z něj může něco odnést. Navíc Russel Crowe i Jennifer Connelly byli famózní a oba se do svých rolí skvěle hodili. A i pár těch tradičně „aronofských“ momentů se ve filmu najde; ať už ve zmučené postavě Noeho, v rychlých vtahujících obrazových montážích, nebo ve vynikající Mansellově hudbě. Noe sice nedostává očekáváním, ale ve výsledku to až taková tragédie (jak by napovídalo zdejší hodnocení) není.

Solaris, ostatně jako většina Tarkovského děl, není jednoduchým filmem na koukání ani na interpretaci. Jedna interpretace může upřednostňovat náboženskou symboliku, druhá psychologii postav a jejich zhmotněného podvědomí, třetí kontrast přírodního a lidského přetechnizovaného světa atd. Pro mě nejzajímavější a nejpodnětnější část filmu byl Snautův monolog, ve kterém říká, že lidstvo nechce dobývat kosmos, ale jen rozširovat hrance Země, že nepotřebuje ostatní světy, že potřebuje zrcadlo, že člověk potřebuje nade vše druhého člověka. Osvícenské a humanistické ideály o síle vědy emancipovat člověka od závislosti na jeho přirozeném prostředí ve svém důsledku nevedly k osvobození člověka ale k jeho zotročení. Tento pocit odcizení jak vůči přírodě a společnosti tak i vůči sobě samému pak definoval krizi evropské kultury, ze které se zrodila umělecká moderna. Tarkovskij ústy Snauta a chováním Kelvina tak navazuje na Rousseauovo odmítání rozumu jakožto hlavní síly určující lidské jednání a stejně jako on připisuje mnohem větší roli víře, tradici a emocím. Principy racionalismu pak ztělesňuje Sartorius, který je líčen ze všech postav nejvíce negativně. Jak jsem už říkal, Solaris není lehký film na koukání (i já jsem ho poprvé beznadějně prospal a musel si ho pustit znovu), ale určitě za tu námahu stojí.

Nové Sin City je jedno velké ubíjející opakování a to jak ve vztahu k jedničce tak mezi jednotlivými epizodami navzájem. Stejná vizualizace, stejné příběhy, typově stejní hrdinové pronášející stejné vnitřní monology stejně vychlastaně zastřeným hlasem. Jednotlivé příběhy v podstatě postrádají gradaci a rádoby rafinovaná časová diskrepance, kdy některé z epizod se odehrávají před prvním dílem a některé až po něm, zůstává příběhově nevyužita a tvoří tak jen jednu z dalších manýr, kterými je Sin City prolezlé skrz naskrz. A nezachrání to ani prsa Evy Green ani prdelka Jessicy Alby - obě tomu pomůžou leda tak k té druhé hvězdičce, výš ne.

Jsou dva důvody proč vidět Soylent Green. Jedním je neotřelá policejní taktika pro rozhánění demonstrací, která využívá novou generaci antonů ve formě bagrujících tatrovek s přiznačným názvem "scoop squad", a tím druhým je tip pro realitní makléře na zvýšení prodeje bytových jednotek přidáním spoře oděného sexy "nábytku" do bytové výbavy.