Doutas

Znovu jsem se nechal nalákat povedeným trailerem na nepovedený film. Sama nocí tmou není hororová, dramatická, vtipná, ani černohumorná, není sociálně kritická, psychologická a hlavně není „artová“, ačkoliv se o to očividně snaží. Černobílá kamera a hrátky s ostřením nedělají z filmu art. Normálně mívám umělecké a experimentální filmy rád, ale tohle je tak neživé, umělé a manýristické, že to člověka spíš rozčílí než povznese. Jediná dobrá věc na celém filmu je jedna písnička, kvůli které ale do kina nemusíte, je slyšet už v traileru.

Podivný žánrový amalgám, který působí po většinu stopáže poněkud křečovitě, ale na závěr překvapí vcelku povedeným koncem. Jeden z nejlepších bodů celého filmu je bezesporu výborně zachycená atmosféra odvrácené tváře Londýna, jeho slabší stránkou je pak samotný příběh a především nepřirozené, někdy až nechtěně úsměvné dialogy.

Překvapivě krásný a hluboký film o tom, že k životu patří i pády a že člověk, aby mohl žít svobodně, musí být trochu šílený.

Film o těžkém údělu mladých lidí v sankcemi sužovaném Íránu, který ani tak neřeší složitou otázku morálnosti a efektivity dlouhodobých sankcí jako spíš aktuální dopad mizerné ekonomické situace na životní vyhlídky mladé generace. Zároveň je poměrně tvrdou obžalobou íránského autoritářského režimu, který zatím nebyl v Íránu puštěn do kin, a pokud nepřijde další revoluce, tak asi ani nebude. Kurdský mladík Navid byl po účasti v univerzitních protestech vyloučen ze školy a se zápisem v rejstříku jen těžko shání práci, která by mu umožnila začít žít vlastní život se svoji dlouholetou láskou Setareh. Navid navíc pochází z nemajetné rodinny, trpí návaly agresivity a v přesvědčení, že se uživí čestnou prací, odmítá různé pololegální kšeftíky, kterými se živí většina jeho vrstevníků. Ačkoliv zajímavé a politicky odvážné téma, tak styl jeho zpracování mi příliš nesedl. Rychlá těkavá kamera a neustálé zrychlování či zpomalování záběrů mi přišlo rušivé a samoúčelné. Závěr filmu je v kontextu celého příběhu příliš dramatický, což mu ubírá na uvěřitelnosti. I přesto je tato závěrečná scéna (jako jedna z mála) natočena opravdu výborně. Škoda, že její emocionální dopad je rozmělněn několika kýčovitými záběry před závěrečnými titulky. Z filmařského hlediska se tak nakonec přikláním ke třem hvězdičkám, ale z hlediska politického a za odvahu tvůrců by si film určitě zasloužil aspoň o jednu hvězdičku víc.

Já věděl, že se mi tenhle film nebude líbit, ale kvůli těm devíti oskarům jsem to přece jenom zkusil. A byla to stejná chyba, jako když jsem z podobných důvodů koukal/trpěl u Sound of Music, West Side Story nebo Olivera. Ke klasickým hollywoodským muzikálům (a nejspíš ani k těm moderním) si pravděpodobně nikdy cestu nenajdu. Spíš mi vrtá hlavou, proč je tento žánr kritiky a všemožnými porotami dodnes tak uctíván. Kýčovité Moulin Rouge posbíralo podle IMDb 84 cen a 107 nominací, mezi tím i 2 oskary (6 dalšch nominací) a 3 zlaté glóby (3 další nominace), až na pár záchvěvů průměrné Chicago posbíralo cen 58 a 84 nominací (6 oskarů, 3 zlaté glóby) a nudní Bídníci dostali 83 cen a 149 nominací (3 oskary, 3 zlaté glóby). Může mi to někdo vysvětlit? Ale zpět k Gigi. Tento oskarově druhý nejúspěšnější muzikál po West Side Story a spolu s Posledním císařem „šestý nejoskarovější“ film vůbec je naprosto obyčejný muzikál s obyčejným romantickým příběhem z prostředí pařížské smetánky. Tahle přehlídka znuděného snobismu si zaslouží druhou hvězdičku leda tak za lolitku Leslie Caron. P.S. Také vám přišla úvodní píseň, kde starý Maurice Chevalier zpívá „I love little girls“, tak pedofilní?

Scottovo zpracování Mojžíšova příběhu bohužel nepřináší nic nového – jediný pokus o invenci, zobrazení boha jako malého kluka, nedopadl zrovna nejšťastněji. Postavy jsou ploché a kromě Baleova Mojžíše ve mně žádná nevzbudila větší zájem. Jako čistý spektákl to sice docela funguje, ale těch se dnes točí v Hollywoodu tucty, takže nikoho, kdo byl poslední tři roky aspoň párkrat v kině, to neohromí. Avšak nejvíc mě naštval konec, kdy v zájmu zachování uspokojivého happy-endu film končí po vytesání desatera a úplně v něm tak chybí klíčová část příběhu, kdy bůh zakáže Mojžíšovi vkročit do země zaslíbené. Musím uznat, že Aarnofskyho Noe, ačkoliv nedostál veškerým očekáváním, byl co do pojetí mnohem originálnější a zábavnější.

Romantická dramadie o paradoxech rodinného soužití, které bychom s menšími obměnami našli ve všech východoasijských společnostech založených na konfucianismu. Otec rodiny na jednu stranu potřebuje splnit své rodičovské povinnosti a provdat své dcery, ale zároveň nechce ve stáří zůstat sám. Manželka mu zemřela a syna, který by se o něj dle konfuciánských tradic postaral, nemá. Jeho dcery cítí tlak společnosti, dle jejíchž konvencí by se měly do jistého věku provdat, spojený s niternou potřebou opustit rodné hnízdo, avšak zároveň mají výčitky vůči starému otci, o kterého se nebude mít kdo postarat, a výčitky vůči svým ostatním sestrám, kterým otec zůstane na krku. Co dělá z tohoto relativně obyčejného rodinného příběhu výjimečný film, je nápadité zobrazení rituálu přípravy a konzumace jídla, který hraje ve východoasijských společnostech daleko větší roli než v kulturách západních. Otec rodiny, vyhlášený šéfkuchař na odpočinku, si nechce připustit, že se jeho kulinářské umění zhoršuje, a tak tráví celé dny přípravou opulentních hostin pro své tři dcerky, které jen těžko maskují, že je společné večeře obtěžují a omezují v jejich soukromém životě. Jediné, co můžu filmu vytknout je konec, který byl na můj vkus až příliš sluníčkový. Stylově a tématicky dost podobné předešlému filmu Ang Leeho Svatební hostina, který byl díky svému zasazení do USA a zahrnutí tématu střetu kultur možná ještě o něco zajímavější.

Nepříjemný film o nepříjemných věcech. Kechiche natočil svým typicky intimním stylem historický intimní příběh, který není primárně o rasismu, kolonialismu nebo sociálním darwinismu, ale o kontinuální degradaci individuální lidské osobnosti. Film tak sice postrádá širší záběr typický pro většinu historických filmů, ale o to silněji působí právě na individuální rovině. Celý film je stejně nemilosrdný ke své hlavní představitelce jako její majitelé/opatrovníci - nechává ji vše pasivně přijímat, z disproporčního těla neskrývá ani nepřikrašluje vůbec nic, nedává ji šanci vysvětlit své jednání a obhájit svou pasivitu ať už formou dialogu (jediný s kým sdílí společnou řeč jsou její majitelé, kteří ji drezúrují jako medvěda) či vnitřního monologu. Její tvář zůstává po většinu filmu pasivní a bezvýrazná zrcadlící bezvýchodnost jejího údělu. Série ponížení nekončí ani po její smrti, kdy je její tělo prodáno do muzea přírodní historie. Hotentotská Venuše byla pro všechny pouhým objektem, kterým zůstala i po své smrti - ve formě sádrového odlitku a vypreparovaných orgánů naložených ve formaldehydu.

Lid vs. Larry Flynt je dobrý film, o tom žádná, jen mi přijde, že se příliš soustředí na velkou myšlenku svého sdělení a trochu opomíjí vše ostatní. Téma Přeletu nad kukaččím hnízdem byla také svoboda, jenže toto téma zde bylo rozvíjeno chováním a psychologií jednotlivých postav, zatímco zde hrají hlavní role proslovy právníků k porotě nebo k soudnímu tribunálu. Škoda, že Forman nevěnoval víc prostoru anonymnímu střelci. Třískova dramatická vrásčitá tvář se mihne v pár záběrech, vystřelí dvakrát z pušky, způsobní zásadní obrat ve směřování filmu a zmizí. Chápu, že když střelec ve skutečnosti nebyl dopaden, tak nebudou známy ani jeho pohnutky, ale v tomto případě by trocha umělecké licence na úkor historické věrnosti neuškodila.

Experiment ve fragmentarizované naraci natočený pro úzké publikum filmových teoretiků. Pro ostatní bezobsažná nuda.