marhoul

Výborné ve všech směrech. Inteligentní, příjemné, krásný humor, lehkost s jakou film plyne je obdivuhodná. Skvěle vyladěno. Scénář vhodný i pro divadlo. Taktových filmů mnoho není, takže ode mě plný počet od radosti. Scénka, kterak odchází taxikář od auta mě rozesmála, jako už dávno nic filmově komediálního. Výborný kousek! No a samozřejmě papoušci... :)))) Pěkná záležitost.

Nemohla jsem se na to dívat. Ani mě nezajímá, jak to dopadlo.

Bez příběhu. Ani nádherný francouzský venkov s poetickou atmosférou to nevytrhne. Obdivuhodně o ničem.

Hnusný film. Na ránu všichni. Glenn Close plešouna urve, i Amy Adams jede ve své odporné roli bomby, minimálně nominace jí nemine, celkově je však film podivný. Někomu se líbit bude, jinému ne. Příběh je notoricky známý, pointa zřejmá, režie? No nevím. Howard natočil lepší filmy. Ale chápu, sociální drama si chce natočit každý. Na mě z tohoto soudku zpravidla více zapůsobí filmy malorozpočtové, nezávislé (například Precious z roku 2009 mě solidně rozložil. Dovolím si doporučit, je jen pro silné nervy..). Ono tomuto filmu nelze zas až tak moc vytknout, herci jdou na dřeň, je natočen podle skutečných událostí, má sdělení zejména pro diváky z obdobných poměrů, ale, ale, ale. Ale třeba: nerozumím bezmezné lásce vůči matce, která je příšerná ve všech scénách, vzpomínkách, naprostá absence jakékoli byť minimální laskavosti například v dětství, nulová ohleduplnost, snaha dětem vytvořit domov. Rány, nadávky, křik, podrazy, shazování, střídání chlapů, stěhování, jehla v žíle, léky, hulvátské chování a pořád dokola. Psychologové tvrdí, že dítě svoji matku miluje, ať je jakákoli. Tomu rozumím. Pokud je už ale člověk dospělý, jasný názor, pramenící z četných zkušeností má. Tvrzení dospělého syna, že jeho matka je: "ten nejhodnější člověk na světě. Za to, že bere, může tahle nemocnice, kde pracovala a proto brát začala a blá,blá,blá." -úsměvné. Taky že za to můžou prarodiče, ona byla ve škole ta nejchytřejší atd., atd. . Mno. Zas tak chytrá nebyla, když si nechala udělat dvě děti, o které se nebyla schopná starat, které neměly otce, zázemí, žily ve strachu. Které mlátila a imrvere jim nadávala do všeho, co jí na jazyk přišlo, konflikt vyvolala vždy a všude, vdávala se nahodile, spratek šílený. Že za to můžou drogy? Ano. Správně. Ale pokud vyrůstám v tomhle, nebudu tvrdit, že je moje maminka ten nejhodnější člověk na světě, přičemž je to vyfetovaná, arogantní, nesvéprávná, bezohledná pizda, se kterou jsou jen a jen problémy. Každá lucidní rodina feťáka odřízne. Buď si pomůže sám, nebo ne. Protože buď chce, nebo ne. Nic víc, nic míň. Jiná pomoc není. Rodiče narkomanů by mohli vykládat. Příšerná věc. Nemusíme chodit daleko. Můžeme se porozhlédnout po svém okolí a všimnout si poměrně dosti lidí, kteří pocházejí z různých podmínek, rodiče lítali v kde čem, oporou nebyli, naopak své potomky stahovali do bahna. Zvolení si samostatné cesty nemusí nutně znamenat názorovou rozepři, či nějakou blbinu. Může znamenat život v děsných podmínkách, který už člověk nechce mít na očích, nechce si to připomínat, chce mít klid. Howardova bajka na téma Rodina především by rychle narazila. Mladý, pokud má rozum a koule, se od rodiny alkoholiků, asociálů, feťáků, násilníků, neschopných primitivů nebo sebestředných ztroskotanců definitivně odpoutá a maká na sobě, jak se dá. Drápe se nahoru sám, je to těžké a ano, nemáme tady vysoké školy, za které musíme platit, je to rozdíl, čili brigády, pomoc od jiných ochotných rodin, přátel, prostě dřina. Chci tím říct, že ve vztahu k takovým rodičům mladému nezbude nic jiného, než je odříznout a zařídit se sám. Jsou to zpravidla lidé, kteří o svých předcích nemluví, nevyhledávají je, nepředstavují je svým dětem a mají k tomu pádný důvod. Zažité klišé, že rodina je základ takového člověka zraňuje a vyboxovat si své místo na slunci má o to ještě těžší. Někdy to totiž s rodinou opravdu nejde a nezbývá než zabrat, zamakat a přežít. Naštěstí zázemí se dá vybudovat i svépomocí. Že je maminka ten nejdůležitější člověk na světě totiž platí jen ve vztazích funkčních. Bohužel stejně tak platí, že ne každému je dáno. A malé dítě je to poslední, které by za to mohlo.

V brownovském žánru dobrá, odpočinková zábava. Navíc Dante, Florencie, Benátky, Istanbul. Nijak mě to nepohoršilo, spíš se divím, že jsem to neviděla dřív. Šifra mistra Leonarda to není, myslím knižní, která je perfektním trhákem, (filmová verze na ni nedosáhla ani náhodou), ale vidět se to dalo. V záplavě všelijakých jiných hloupostí? Pohodová božská komedie.

Trochu života do toho umírání! Kam se poděla energie, která z Monetovo díla srší? Umírající labuť, která nás dokumentem provází umrle motá dokola tři věty stylem, že by ji temperamentnější divák nejradši kopl do hlavy, pojetí opravdu děsné, ubíjející, nudné. Nechápu! A než se to aspoň nějak rozběhlo... Ufff. Výstava ve vídeňské Albertině byla TOP! Lidé stáli frontu i se zakoupenými vstupenkami v monetovském dešti za roh, po velkém schodišti dolů, kolem budovy, až za křižovatku, něco naprosto nenormálního, obrazy- ryzí oslava umění, tlačenici člověk ani neřešil a pak si pustím dokument, z něho lze vyzdvihnout známou, překrásnou květinovou zahradu a několik málo záběrů na obrazy. Povídání o Monetovi, pokud by se hodilo na papír a napsalo věcně, by vystačilo na deset vět, tedy to, co tady předvedli, ubohé zpracování. Divím se, že to prošlo.

Švédi to natočili lépe, z tohoto titulu zbytečný počin, Finchera nehodný. Navíc se ani moc nepředvedl. To ale pochopí jen ten, kdo si dá tu práci a kromě knihy mrkne i na verzi z roku 2009. Po pouhých dvou letech zbouchat identický plagiát... nevím, nevím. Amíci jsou vesměs blboni, ovšem aby se rozplývalo i evropské publikum? Divné.

To muselo dát práce a přitom taková blbost. Na stranu druhou je hezké, že si režisér natočil film nikoli pro diváka, nýbrž pro sebe. A loajální fanda dokazuje svou mentální bystrost chválou a oslavným opěvem. Co se týče mě, nedisponuji mozkem Stephena Hawkinga. Ani jsem se tedy nepokoušela namáhat s rébusem, co tím chtěl básník říct. Hezky jsem se protahovala na gauči a připadala si, jako když přepínám mezi osmi různými programy. Vždycky to pár minut drželo fazónu, pak tanec v temnotě. Na stranu druhou si říkám, že je řada lidí i blbějších než já a taky to přežili, čili otázka do pranice: hodnotíme, že je to barevné, hýbe se to, herci pronášejí jakési tatarské fráze a sem tam cosi vybouchne? Čím zamotanější, tím lépe? Vážně stačí tak málo? Mně osobně připadli rafinovanější Návštěvníci. Za okaté pohrdání divákem jedna rána z milosti.

Perfektní pohádka! Zrovna viděno s novějším českým dabingem z roku 2016 a moc se mi to líbilo. Jak nastoupil na scénu part, který vystřihl Jiří Lábus, řezali jsme se jako koně. Skvělé celé, montypythonovské, nestárnoucí klasika. Vedle Nekončného příběhu další důležitá pohádková záležitost osmdsátých let.

Makačka na bednu alias ještě vypeckovanější sorkinovka než made in Sorkin, která nebude pro každého a se Sorkinem bude srovnávána, to je bez diskuze. Skutečně je nutno provětrat závity a dávat majzla každou vteřinu, což je náročné ne že ne, ale mě to tak bavilo! Brilantní scénář, pro diváka opravdu náročný, Kaneovsky vyskládaný, je tedy s výhodou něco nemálo o továrně na sny vědět, ale myslím, že to má potenciál vtáhnout i pole neorané, které si to cosi dodatečně dohledá. Briskní dialogy jedou jako namydlený blesk a říkají si o další projekce, Kanea včetně...Po Trumbovi další perfektní počin o velkém scénáristovi, který nenormálně zaválel. A zaválel i Gary! A ani děvenky rozmilé nezaostávaly. Skvělé! Mě v posledních letech Fincher nebavil. Třeba zmizelá hovadina mě utvrdila akorát v tom, že se borec nadobro vystřílel, ovšem Mank mi otevřel prostor pro další velká očekávání. ..několik scén bylo tak ukrutně lidsky silných, že z mé strany klobouček. Po dvou dnech druhá projekce v těle a zmítá mnou nadšení ještě větší! Tohle se Davidovi povedlo a nemá smysl řešit, že je to z jiného soudku, že od něho chceme druhé Se7en nebo pikantnější Klub rváček. Panáček skutečně překročil svůj stín ve velkém stylu.