SeldomSeen

Muzikant Carney má evidentně jedno téma, o kterém chce točit filmy, a s chutí využívá příležitosti zasáhnout i ty, kteří by se na geniální, leč ultranízkorozpočtové Once nejspíš nikdy nepodívali. Ale budiž, já jsem koneckonců asi ten poslední, kdo by mu toto zazlíval, zvlášť když si bere na pomoc kulisy toho nejmuzikálnějšího místa na světě :) P.S. Od kdy probůh platí Frank Sinatra za "guilty pleasure"...?!?

Zápletka slibovala ledacos, od laciné morality o přetechnizované společnosti po klasický "indie" o jednom výstředníkovi - Jonze z ní však vykouzlil nečekaně civilní zamyšlení nad tím, co hledáme ve vztazích a co od nich ve skutečnosti potřebujeme... Hlásím zásah přímo na komoru - srdeční i mozkovou - a odcházím cvičit na své ukulele... :) P.S. To, že mi jako nejpůsobivější romance na filmovém plátně za hodně dlouhou dobu přišel vztah člověka a operačního systému, je skutečnost bezesporu lehce znepokojivá - teď je ovšem otázka, zda více pro současnou kinematografii, nebo mou maličkost...

"Ground control to Major Tom" - nebo spíš "to Captain Obvious", namítli by možná ti cyničtější z nás - když ono ale některé věci zřejmě potřebujeme slyšet co možná nejčastěji a nejnázorněji...

Neskutečně stylová a nanejvýš zábavná jízda. Jen bych rád věřil, že nehodnotím čistě pod vlivem garderóby Amy Adams... ;)

Chápu, že někomu může více imponovat stylisticky (a kvalitativně) rozkročenější pařížská směs, ale u mě vyhrává tato novosvětská symfonie aneb filmový pohled na onen příslovečný americký "melting pot" převážně skrze téma náhodných setkání, která mohou změnit váš život. Nebo taky ne. Julie Christie to ve své povídce přímo říká: v New Yorku jsou vlastně všichni cizinci - a právě to je svým specifickým způsobem sbližuje... Jak praví staré české úsloví, kdo nevěří, ať tam běží - a na vlastní kůži okusí genia loci města, které nikdy nespí a kde proti kouzelné moci cigarety před barem není imunní ani vášnivý nekuřák...

Bohužel, toho cestování časem jsem se bál právem... Ne, že by snad předchozí Curtisovy opusy právě vynikaly realističností, ale ten přidaný fantastický prvek dle mého jednoznačně filmu neprospívá: na působivosti emocí spíše ubírá a ani jako metaforický apel, abychom si vážili času nám přiděleného (což pro jistotu ještě polopaticky zdůrazňuje lehce otravný voiceover), alespoň na mě osobně moc nefungoval. Co je však možná horší, Curtis zřejmě někde ztratil cit pro příběh: zatímco dřívější snímky se pěkně klenou až k působivému happyendu (obzvláště silná stránka), tady jako by zhruba od poloviny filmu nebylo o čem a o co hrát. Navíc, celkový tón je sentimentálnější, než bych si přál (i Bill Nighy vyměkl!), což říkám jako člověk, který se třeba Láskou nebeskou dojímá zcela bez uzardění... Abych ale nebyl až tak negativní, curtisovské momenty a postavy tam naštěstí stále jsou k nalezení a vůbec nevylučuji, že mi to napodruhé sedne lépe...

"Why so serious?"

Žánrově těžce neujasněné, až to nakonec ze všeho nejlépe funguje jako propagace tzv. "celostní medicíny" (MUDr. Hnízdil by tleskal). Ale Cary samozřejmě úžasný, jedině díky čemuž dává romantická zápletka alespoň z jedné strany trochu smysl...

Český název možná trochu zavádějícím způsobem zužuje titulní otázku čistě na (ve filmu citované) "how do you know you`re in love?" Ne tedy, že bych snad chtěl tento problém nějak bagatelizovat, ale podle mě se film ptá i daleko obecněji: jak víme prakticky kdykoliv, co je "ta správná věc"? Reese váhá mezi dvěma nápadníky a kromě toho ještě také absolutně netuší, co se životem. Owena je člověku až líto, jak bezradně čelí zcela neznámým pocitům a nutkáním, tak neslučitelným s jeho dosavadní, velmi dobře "usazenou" existencí. No a Paul Rudd je zcela nevybíravým způsobem postaven do situace, která žádné "dobré" řešení jednoduše nemá... Možná je taková nerozhodnost, jakkoliv "ze života", něčím, co na plátně vidět vlastně ani nechceme, a i proto to nízké hodnocení zde, já si v tom ale své našel. Někdy je možná opravdu třeba přestat brát ohledy na všechny a všechno kolem a jít "sobecky" za vlastním zájmem. Jenže "how do you know"?

Jako relativně komorní bokovka, ke které si Danny Boyle odskakoval od zahajovacího olympijského ceremoniálu, aby ulevil svým temnějším tvůrčím pudům, to dává asi celkem i smysl - osobně ovšem pro film o (ne)zapomínání vždy raději sáhnu po nepřekonatelné nenásilné alternativě s Jimem a Kate...