CheGuevara

Po dlouhé cestě hollywoodskými bulváry a jedné malé pařížské dovolené se Coeni vrátili domů s nemalým suvenýrem pro všechny své fanoušky. Při čtení McCartyho novely jsem měl místy pocit, že čtu ukradený scénář připravovaného filmu bratří Coenů. Tihle filmoví nezmaři si jednoduše nemohli vybrat lepší látku pro svůj vyčkávaný comeback. Osudové chyby si berou za cenu ty nejdražší oběti, děj postupně nabírá fatálnější obrátky a texaskou pouští se linou bohaté krůpěje krve. Zúčastnění herci by pro své postavy duši zaprodali (Bardemovi se to snad i málem podařilo), ale přesto nemám problém vybrat nejzajímavější postavu, a tu ztvárnil Tommy Lee Jones jako šerif Bell. Ten místo toho, aby děj posunoval, tak ho naopak komentuje a dodává mu vnitřní hloubku. Jeho touha po starých časech, kdy lidský život měl smysl a svoji cenu, ke konci získává na té správné údernosti a dodává snímku ten očekávaný nádech osudovosti. O to víc zamrzí fakt, že šerif Bell je místy k mé nelibosti upozaděn ve prospěch zabijácké exhibice Antona Chirurgha. Pomyslným trnem v patě je i chatrnější příběh a postavy, které se sice na plátně pohybují mrknutím oka, ale sami v sobě zůstávají až nepříjemně stejní. Coeni jsou i nadále ve formě a změnu po předchozích zkušenostech po nich opravdu nevyžaduji, ostatně na dobře vyjetých kolejích jim to jezdí nejlépe.

Seriál je stejně unavený jako titulní hrdina samotný.

Estetika a mytologie točící se kolem vampyrismu mě vlastně nikdy nebrala, a tak jsem původně přijímal tuhle vztahovou variaci do daného žánru značně chladně. Neznám mnoho filmů, kde hlavním hrdinou je upír, který se vzpírá svému osudu a přitom to má mírný filozofický nadhled - Bladeův krvavý biftek opravdu nepočítám. A tak bylo tohle Interview opravdu příjemným ozvláštněním. Překvapivě k Pittovi jsem bez výhrad, ale z Cruise jsem zrovna dvakrát radostí neskákal, aspoň že jsem si to vynahradil u démonicky přesvědčivého Antonia Banderase. Bez povšimnutí nezůstala ani ona gay atmosféra snímku, která navíc krásně korespondovala s onou jinakostí snímku. Strhující zpověď jednoho hříchu.

Nerad to tady před dětmi říkám, ale kočka Pitypačka byla prostě nejlepší a ani její protivník Žužlík nebyl žádné ořezávátko. Roztomilejší večerníček aby člověk pohledal, a věřte mi, že to myslím jako skutečné plus. Jsem opravdu rád, že tvůrčí nadšení autorů se přeneslo i na mě, ostatně zkuste si na povel vymyslet stejně nezapomenutelná jména kočičích hrdinů, jaké má právě tento večerníček.

Dvojka získala o mnoho talentovanějšího a chytřejšího režiséra, ale zároveň tratila kus ze své zajímavosti, ostatně to je u pokračovaní jev zcela běžný. A přestože to nebyl takový napínák a bývalí zloduchové měli toho víc do sebe, tak je to hlavně ta syrová atmosféra šedé a nevýrazné Evropy, která mě zcela uchvátila. A už vůbec nehledě na to, že Matt Damon jako agent prahnoucí po pomstě byl jednoduše dokonalý. Závěrečné pokání bylo už jenom stvrzenkou za výborným akčním zážitkem, a to si v tomto žánru příliš nelibuji.

Pokud by u tohoto filmu platila okřídlená fráze, že samotný hrdina je tak dobrý jako jeho protihráč, tak si to Martin Brest prokoučoval na celé čáře. Proti natolik matnému Chrisu O´Donnellovi neměl šanci ani výborný Al Pacino, a to i kdyby se rozkrájel. Plukovník očividně neměl vůči komu hrát a jeho spoluhráči byli natolik neviditelní, že ani svým óbrtalentem si nemohl vymodlit lepší film.

Stejně jako v jeho dalším filmu, Hombre, si režisér Martin Ritt pohrává se žánrem westernu. Společně s chladnokrevně dokonalým Paulem Newmanem vytesal náhrobek pro westernový žánr. Ne, že by to byl poslední žánrový film, ale naopak nechává zemřít vše, co k westernu neodmyslitelně patřilo. Konec širým pláním se stády krav, konec zásadovým kovbojům a hlavně konec hrdinům, kteří vlastně nikdy hrdiny nebyli. Až je z toho člověku smutno.

Ambice, velikášství a megalomanie, nic z toho není Zhangovi cizí, ale přitom nějak zapomíná na své postavy. Neustálé zpochybňování jednotlivých příběhů neústí nic v jiného, než ve zkratkovitě vykreslené charaktery všech dotyčných, které pozbývají poslední šance na ztotožnění s divákem (čili se mnou). Film, jak nejlépe vypéct císaře, se u mě nakonec zvrhnul na film, jak nejlépe vypéct diváka. Asi jsem se měl posadit na zadek z efektních bitek a vymazlených záběrů, ale bylo to asi tak stejný zážitek, jako když se člověk bez řidičáku dívá hodinu a půl na to, jak neustále dokola jezdí tucet aut značky Ferrari.

Jak Harry Potter potkal Froda a uvařili si zcela instantní fantasy. Zamrzí mrhání óbrtalentu Dakoty Blue Richards, která byla opravdu výborná a s přehledem zastínila i hvězdnou Nicole Kidman. Budoucnost má opravdu slibnou, škoda že rozjezdový můstek musel být natolik průměrný. Fikční svět pana Pullmana je fascinující, ale prohlídnout si ho z rozjetého rychlíku, zase takový zážitek nebyl.

Sean Connery spolu se Sidney Lumetem proti nesmyslnosti války, lidské agresivitě a rigidnímu myšlení, to vše zosobněné v nenáviděném pahorku uprostřed vojenské káznice. Když člověk dostane v šachu dobře rozestavené figurky, jakoby se to hrálo samo. A Lumet jich dostal celkem sedm - dobráckého černocha, zásadového opilce, zbabělého šmelináře, férového bareta, neústupného řídícího káznice, sadistického strážného a dušínovského bachaře. Rozehraná hra však nepřipomíná rozvernou říkanku na dobrou noc, ale psychologický teror jak pro své postavy, tak i pro samotného diváka. Nejvíc si považuji momentu, kdy Sean Connery odříkává všemožné paragrafy, a úplného závěru. Úchvatné dílo, co nenechá vydechnout.