Shadwell

Za 27 Dresses nestojí Judd Apatow, ale partička holek –- režisér je ženská, scénář vzešel od ženský, hlavní hrdinka je taktéž ženská. Proto není film další Zbouchnutou ani Superbad, což se ostatně dalo čekat, ale on selhává dokonce i jako regulérní romantika tknutá komedií. Proč? Protože 27 Dresses vlastně filmem vůbec není. Není v něm ani kousek vypravěčství, je to celé vystavěné přes vyakcelerovaný úvod, zvolnění ve 2/5 děje, vystřízlivění ve 3/5, spousta opakujících se deja vu ve 4/5 a náběh do happy endu v 5/5, přičemž po celý čas provází postavy emocionální pády a vzestupy dle toho, zda jsou hlavní (ty nejprve padají a poté vzestupují), nebo vedlejší (ty nejprve vzestupují a poté padají). Taktéž dialogy fungují na bázi hovořících – pokud hovoří chlap s chlapem, je z toho konflikt, pokud ženská s ženskou, je z toho drbárna a ještě konflikt, a pokud chlap a ženská, je z toho zakuklená láska a opět konflikt. Jistě, k romantickým komediím musí člověk přistupovat s vědomím, že i v té nejhorší je něco z té nejlepší a obráceně, jenže na tomhle filmu je originální opravdu jen ten jeho název. Radost mi udělala pouze Kačka Heigl - nehorázně sexy oduševnělá blondýna, taková Pamela Anderson s posunutým IQ o 30 up, dokonce i skvěle hraje, když člověk uváží, do jakých peripetií ji film vrhá.

Quentin vytáhl z archivu zašlou Pam Grier a rozpomněl se na černošský exploatace z let 70tých aneb vypořádávaní se s otroctvím v USA na prahu milénia. Oživil vzpomínky i výběrem herců, kteří odkazují sami na sebe, a postavil do jedné roviny cool herce s cool dialogy a vedle toho necool herce s necool dialogy. Druhé převažuje, ratifikujíc motto: S dospělostí končí hravost.

Problém a fakt, že je Fitzcarraldo o poznání horší než Aguirre, symbolizuje do značné míry jeho jazyk. Původně byl film natočen v angličtině a poté nadabován do němčiny. Prý kvůli snadnější domluvě mezi štábem a herci. Jenže němčina je díky dabingu nesynchronizovaná a méně věrohodná a angličtina zase chladná – přece jen Herzogovy filmy si žádají monumentální řeč Goetheho a Bacha a slyšet mluvit Kinského studenou angličtinou je přinejmenším faux pas. Klausovi tyhle peripetie očividně brání v rozletu. Nesálá z něj síla ducha a šílenství dovedený do krajnosti. Mamutí ego bylo zkroceno. I proto je Fitzcarraldo jediný film, kde ho herecky někdo překonal, byť se to nepovedlo člověku, ale stroji, konkrétně parníku. Technika překonává ducha i umění - pobíháni s teodolitem je pro Kinského podle všeho důležitější než christianizace domorodců a pro Herzoga je shánění bagru na vytažení obří lodi podstatnější než narativ. Ano, Herzog je mnohem víc jistější v polohách estéta a malíře než vypravěče.

Pracujíc na svém přerodu z comedy gorek do áčkovýho profilu, jal se velký Pete natočit v 90. letech jedno neplodné drama s tehdy 19letou Kate Winslet. Ale proč si vybral takový křáp za scénář? Aby se trochu vycvičil v režírování dramat! Proč tím má ale trpět i divák, je jasné o něco méně. Nebeská stvoření mě znavila, proto jsem se při jejich sledování zabýval tím, jak jsou zakončovány jednotlivé scény – zda vystupňováním, uklidněním, nebetyčným střihem, nebo přiznanou spárou ve švu.

Belmondo je tak trochu ona nová vlna a Patricie konzervativní filmaři z druhého břehu, ale jelikož je Patricia zároveň sexy Američanka (Godard měl přes svoji radikálnost klasické americké filmy rád) a Belmondo hulvát (oproti naleštěným elegánům v čele s Bogartem zavedl anarchista Belmondo nový étos), můžeme jasně vidět, že nová vlna je teprve na svém začátku a novátorští režiséři nejsou ještě úplně odtrženi z odkazu tradiční školy. Godardovi nešlo o to zreformovat filmový syntax, ale najít způsob, jak zachytiti civilní realitu elegantně. Proto tak dlouho trvalo, než na to někdo přišel – protože k překvapení všech se dá realita nejlépe zachytit zesilujícími formálními postupy, který můžou působit manýristicky, ale přibližují filmy všednímu životu. Tím se dává filmům švunk i přes nedějovost. I v současné filmařině se dosahuje autenticity paradoxně neautentickými prostředky přes různá zesílení obrazu a zvuku ap. Tento typ sice neodpovídá naší skutečnosti, jak ji vnímáme, ale vsugerovává nám pocit větší věrohodnosti, jak na prahu 21. století předvedl Greengrassův Bourne. Kupříkladu tradiční formuli záběr-protizáběr se Godard zatvrzele vyhýbá, místo toho rozstříhává souvislé záběry a k rekonstrukci jde přes dekonstrukci. U konce s dechem spojuje scenáristická ukázněnost Truffauta a formální radikálnost Godarda. Jistě, spousta diváků spatří ve filmu roztomilý existenciální příběh a jen nepočetná skupina stylistů bude juchat blahem nad vedením herců a použitím kamery, zvuků a střihu.

Když v roce 1941 infiltroval filmové dění Občan Kane, málokdo, respektive nikdo, netušil, že se přepisují dějiny. Obdobná situace nastává teď, kdy se objevila anti-žánrová pozérská satira Southland Tales, a je tedy na mně, abych ji označil za nový Brazil. Že je třeba odstupu, vnímavosti a otevřenosti, naznačuje casting. Kdosi vytáhl z vod béčkový romantiky (Gellar), béčkový komedie (S. W. Scott) a béčkovýho akčňáku (The Rock) tři herce a přidal k nim ještě pochybnější trio Labmert / Timberlake / Smith, a tohle všechno umístil do děje, kde není chytrý každý třetí záběr, ale každý první a význam má i střih je spojující. Richard Kelly jistě miluje rozmanitost, neboť film je poskládán z více stylů: nechybí tu tradiční vypravování z pohledu 1. a 3. osoby či deníková forma, ale najdeme tu i cestopis, odbornou přednášku, lékařskou diagnózu, mýtus a báje, duchovní řečnění a zpovědi ve verších. Očividně definoval nový žánr. To je komplikováno ještě tím, že se film opírá o politiku a o náboženství, a psychologii a sociologii nechává víceméně stranou (ve většině filmech je tomu obráceně).

Jestliže dosáhl Kubrick jako jeden z mála nevídané tvůrčí svobody a mohl si dovolit natáčet kdejaký záběr nastokrát, Ridley dosáhl toho samého skrze producentské křeslo. Jednoduše zaujal pozici finančníka, scénáristy a režiséra. Dobrý ročník, jakási Moštárna naruby převedená do chladných barev burzy a teplých barev vinárny (tomu odpovídají i narafičené oděvy sládků a makléřů), měla být původně ryzí komedie s morálním poučením, vystavěná na romantickým základu. Jenže! Jak Ridley, tak charismatický Russell Crowe jsou nad ryzí komedie povznesený. Těch pár přehrávaných opiček Russella a roubování Ridleyovských sugestivních vizuálů do všedního scénáře tomu dává tak maximálně punc precizní, ale zoufale neoriginální limonády.

Souboje extrémně krátký, zato kumštýřsky natočený. Přestřelky hrozný. Dovedl bych si to představit jako komiks.

Třebaže se úvod zdá být manýrou kameramana bez dozoru, chytře zaplétá diváka do příběhu. Škoda jen, že s časem se Motýl ve Skafandru udusí a pozbude na svižnosti. To nastává v momentě, kdy se vytrácí identifikace s hlavní postavou. Příznačné je ovšem freudovsko-casanovské avizo divákovi. Co také jiného čekat od Francouzů než vyloženě guerillový útok na chlapa aneb co všechno se dá dělat se zdravým tělem. Čas kvapí a na smrtelné posteli by každý žil jinak a každou oslovil. Tyhle významy prostupuje rozkošná Francouzka Emmanuelle Seigner a neméně okouzlující Kanaďanka (žár ukrytý v chladu) Marie-Josée Croze. Radost popatřit.

Nezbývá než zmínit několik univerzálních problémů, na něž dokument mezi řádky reaguje: 1, Proč Kubrickovo dílo setrvalo, když skutečnosti, kterých se dotýká, byly řešeny ve spoustě jiných filmech? Je to dáno emocionální prázdnotou Kubrickových filmů. Zatímco Bresson rozkládal drama na elementy a emoce tím vysával, Kubrick zabránil hned v prvopočátku, aby mu nějaké emoce do filmu vůbec pronikaly. Při natáčení tak vehementně působil na herce, že se veškerý sentiment a cit odbyl na place a na samotné filmy žádný nevyzbyl. Herci byli pro Kubricka jen prostředky ke ztvárnění výsledné kompozice - postihoval jimi pravdu světa jako boží oko, jako nezaujatý, zcizující pohled vizionáře, který sice nemá lidi rád, ale rozumí jim a jeho uvědomění paradoxně předčí mnohé přisluhovače empatie. A v tom je ta síla, krása a čistota jeho díla, a tedy setrvalá hodnota. 2, Kolik natočil Kubrick celkově filmů? Všechny jsou sice sevřené kvalitou, ale otevřené v tématu, jako by každý točila jiná osoba, nebo spíš tatáž osoba, ale v různých stavech schizofrenie. A nejen, že je každý jiný, ale i při opětovném sledování toho kterého filmu máte pocit, že sledujete jiný. 3, Co vůbec ztělesňuje v umění požadavky a kritéria lidu? Kubrickovy filmy se přes počáteční ostych při premiéře setkaly s obrovskou popularitu a jsou přímým důkazem toho, že obyčejní lidé chtějí víc, než je jim dáváno. 4, Může vizionář, pokud je navíc charakterově handicapovaný (uzavřenost, odstup, pedantnost), komunikovat přímo s lidmi? Nemůže. Vyjadřovací schopnosti k tomu nestačí. Může promlouvat pouze skrze své dílo. Snění doma v gauči a polopatické blábolení po hospodách a mýtincých postrádá smysl, stejně tak je pomíjivé se handrkovat s bulvárem a s publicisty. Kubrick se stavěl stejně přehlíživě k ovacím, jako ke kritice – věděl, že ani jedno není věčné. To je jen dílo. 5, Proč byl Kubrick „zlý“? Nejen díky vrozenému genofondu. Předně za to mohla média, diletanti a filmoví pisálci, kteří mu nerozuměli. Jak by mohli při své omezenosti. Všechny jeho filmy tak došly slávy v pozdějších letech. 6, Lze analyzovat Kubrickovy filmy? Pokud filmová kritika upozaďuje režiséra a při analýzách velí hodnotit dílo samotné, jak si počínat s tvorbou tak silné osobnosti? V případě Kubricka paradoxně velice snadno. Přestože se výrazně podílel na scénářích, stál za kamerou a filmy si takříkajíc řídil skrznaskrz kompletně od začátku do konce, nebyl autorským režisérem. 7, Jaká je souvislost mezi Kubrickovou povahou a jeho filmy? Kubrick v sobě propojil vizionáře a pragmatika, konzervativce a novátora, příkladného rodiče a existencialistu, uzavřeného nemluvu, který byl nucen 24 hodin denně komunikovat s celým štábem. Závěr: Přes svou výpovědní hodnotu dojme dokument víc než 98% filmů a po jeho zhlédnutí se chce ocenit všechny filmy Kubricka maximálním hodnocením. Je evidentní, že máme do činění s někým opravdu výjimečným, ale přitom tak dosažitelným, že mám přímo chuť vzít kameru a pustit se do toho. Ostatně samotný Kubrick přes svoje zanícení stěží očekával, čeho všeho dosáhne, a začínal jako každý druhý – od píky.