Shadwell

Autorský koncept, který v 50. letech ustanovil režiséra za tvůrce-Boha, není pomýlený jen z důvodu nemožnosti nahlížet komukoliv do hlavy a teamworkingu širšího ansámblu na díle, rovněž je problematický z hlediska autorů-značek, vůči nimž cítí divák pokoru a jihne, ztrácí soudnost. Slovy klasika: Dobrý režisér špatné filmy netočí. ____ Mixne-li se jakýkoliv film asijskou provinciálností, kde se s oblibou řeší sondy mezi obyčejné lidi po vzoru neorealismu, vyleze z něj zákonitě společenský komentář, nic víc, a totéž se přihodilo zde. Kurosawa podobně jako Godard miloval klasické hollywoodské filmy a sám nevěděl, kam patří, zda na Východ, či na Západ, zda následuje práci kamenu japonského filmu 30. let, režiséra Ozua, mistra střihu a detailu, nebo Mizogučiho táhlé, distancovaný záběry. Kurosawa sám přiznal, že v každém jeho filmu jsou maximálně 3-4 minuty skutečné kinematografie. Dobrá, ale kdo je má v těch pře-timeovanejch špageťácích hledat? ____ Doktoři zde spíš rozmlouvají, než léčí, Kurosawa převádí denní pinožení do pokojné filozofické roviny o moudrém a přísném učiteli, pod jehož vedením vstupuje žák na cestu k dobru (nemocnice je zčásti vězením – nápravnou, a zčásti tělocvičnou – bojové sporty taktéž očišťují duši nezvedených mladíků), což je snad jediné východisku filmu; jeho relativita v posunutých dialozích mezi vývojem postavy a jejím výchozím stavem. Je třeba vnímat, co postavy říkají, ne jak to říkají. Červenobradáč ale není geniální, ani vizionářský. Musíte ho tolerovat víc, než on bude tolerovat vás.

Tajnosti – exkurz do ženské duše a nepatrně vyzrálejší Pusinky – vycházejí z francouzského impresionismu 20. let 20. století v tom, jak propůjčuje kamera postavám subjektivní vnímání a vytváří kompozice reality počitkové, ovšem nevymaněné out-of-control kamsi k Lynchovi. Tohle dovoluje vystavovat Alici děj bez extrémních pointací, aniž by ztrácel na movie-appealu. Dialogy nejsou hloupý, jen nejsou dvakrát chytrý, a mají blíže k lyrice než ke scholastice. Skrze Tajnosti člověk ještě navíc odhalí, co poslouchá (post)feministka Alice Nellis po večerech, když tluče do klávesnice svoje synopse.

Začátek se odehrává pouze ve dvou místnostech, což není jen odvážné, ale i důmyslně natočené. Zbytek je krapet neduživý. Vrchol je nešťastný casting. Gerard Butler se snaží zbavit svého legendárního zvolání „This is Sparta!“ a jakžtakž úspěšně zakotvil v roli potulného minesengra. Ne tak Hilary Swank. Příliš oduševnělá, příliš vážná a neschopná humoru. Zbylý skanzen postaviček se dá při dobrý vůli označit za nesympatický a vyloženě si říká o naložení do vagonu a o odvoz.

V Monstru nelze vysledovat tradiční filmový vodítka, jelikož je dělaný výhradně přes jednu (handy) kameru a film se musel vypořádat s nemožností střihu. Nejzajímavější je ovšem problematika týkající se postav. Ty jako by vás mezi sebe nechtěly vpustit, jde o metrosexuály, extroverty na hranici sympatičnosti a sexy holky. Slouží hlavně pro pohled. Což byl záměr. Autoři filmu nechtějí, abyste byli jednou z postav filmu, ale abyste se stali další postavou, prostě sami sebou a mohli si příběh prožít na vlastní pěst. Už nemusíte být Cruisem z Války světů či Owenem z Potomků lidí. Tenhle koncept potlačené identifikace je velice důmyslný a ze všeho nejvíce se blíží počítačovým hrám. Anoncuje věk virtuální reality. Navíc nechává tvůrcům volné pole působnosti a je na nich, zda chtějí zakončit děj šťastně, nebo nešťastně. Můžou klidně všechny postavy vybít, protože o ně vůbec nejde, podstatný je „osud" diváka. Monstrum je dokonce natolik výtečné, že by vůbec nemuselo přepínat do dramatu, ale klidně se mohlo dovalit do konce na vlně romantiky a pokračovat v party ze začátku.

Ong-bak 2 provází totálně chaotický a nekoncentrovaný děj s chatrným ekologickým rozměrem, který má ke všemu ještě tu drzost se vydávat za něco docela normálního. Nevypráví obrazem, disponuje hezkými obrázky, což není totéž. Tvůrci evidentně nepochopili, že dobrý akční film od špatného akčního filmu neodlišuje choreografie soubojů a způsob, jakým jsou natočeny, ale paradoxně právě příběh a motivace hrdinů. Místy to vypadá jako parodie na Ong-bak 1, i když víceméně jde o diletantství scenáristů, kteří respektující žánr bum-prásk material artistů a odmítají ho ozvláštnit, a producentů, kteří se nezdráhají kvůli nejnižšímu diváckému jmenovateli osekat celý děj do slabikáře. Tony Jaa má každopádně poměrně zajímavý styl boje; přesně na pomezí fyzického, vycházejícího z jeho profese kaskadéra, a esteticky-měkkého.

Pokrevní bratři se jali zaplnit mezeru na trhu a sestavili bujarou řachandu pro ty, kterým připadá Tarantino příliš složitý. Úctu si zachoval pouze W. Dafoe – i když nechápu, jak se do tohohle díla mohl navézt. Zbylý postavy někdo znásilnil, ztrapnil a vychrchlal před kameru a podle všeho to byl ten samej exot, co sesmolil ty hard-bitten nigga dialogy a narval je hlavním hrdinům do huby.

Osvědčená formule vypravěčsky ukázněných filmů z let 90tých v sobě nese jak oddramatizování, tak melodramatičnost, a funguje pouze při rozumném castingu. Rain Man nechce být komedií a na tragédii se odmítá vzdát morálního ponaučení (byť ho chytře skrývá). Divák má neustále náskok před Cruisem v informovanosti, což znehodnocuje vyprávění, přičemž poloze Hoffmana chybí mnohovrstevnatost a vývoj. Neexistují téměř nástřihy na obličej, snímá se zásadně v polocelku od pasu nahoru, čímž dává film najevo svou emocionální odměřenost a krátkodobost stavu - vztah Cruise a Hoffmana (-spoiler-) na konci a na začátku zůstává obdobný, doznal jen málo změn. Film naznačuje, že bylo sice cosi dobrého vykonáno, ale ostrůvek milého intermezza ve špatném světě nemůže odolávat a časem se zalije vodou. Hoffman na konci odjíždí a Cruise se opětovně dává na kšeft s auty.

Sirotek evropského intelektualismu Haneke zrealizoval tenhle remake z prostého důvodu – chtěl protlačit své jméno a své filmy mezi Američany a obecně mezi jedince, kteří cokoliv non-english ignorují. To není výmysl, Haneke to sám přiznává v rozhovorech. Zvolil si Funny Games, protože nemají chybu a na rozdíl od Hanekeho ostatních děl fungují i v žánrově vděčnější úloze jako standardní psycho thriller, respektive slasher. Není podstatné se pídit po tom, v čem se liší originál od remaku (až na pár detailů v ničem, je to točený shot-by-shot) a který z nich je lepší. Lepší je ten, který vidí člověk první.

Páni scénáristé evidentně odmítli předloze Chanldera zabrousit hrany, čehož výsledkem je překombinovaný galimatyáš razící filozofii pěti detektivek v ceně jedné; největší zoologická zahrada od Noemovy archy.

Tohle je takový vyloženě autorský projekt... Neil Marshall režíroval, sepsal scénář a nedivil bych se, kdyby vergloval i kamerou. Doma vytáhl z harému nejlepší baby a vyrazil s nima natáčet do blízký jeskyně. Musí se nechat, že má slušně odposlouchaný ženský dialekt. Marshall dovede být dostatečně moderní a klaustrofobní, ještě by mu někdo mohl vysvětlit, že dobrý monstrum je pomalý a nevyhnutelně fatalistický, nikoliv agilní piskoř, se kterým si to barbíny natažený na emancipační kopyto nerozdávají v jedný scéně div že ne na férovku přes kung-fu.