Shadwell

Kdyby nenatočil Hitchcock Vertigo, byl by za poslední noir první vln braný The Killing – revizionistická stylová nápodoba, která pumpovala ze všeho možného, letištěm z Casablanci konče, a která později podnítila třeba Tarantina. The Killing je mnohem horší než Gauneři, ale rozhodně zábavnější než Soderberghova bláhová multiplex-morda, trilogie Dannyho parťáci. Nebyl to první regulérní film Kubricka, byl to první film, kterým uvedl a uváděl do chodu svoje oblíbené postupy, zesumarizovaný v pozdější tvorbě. Kubrick se zde projevuje nejen jako non-auteur, ale i jako zasmušilý gentleman, který nejenže destiluje děj do vícero postav a hlavní charaktery ihned poté, co je vytvoří, rozloží ve vyprávění, ale ze všeho nejvíce se vyhýbá noirovské ironii. Jestli něco sjednocuje Kubrickova díla, pak nulový smysl pro humor. V každé scéně či sekvenci trvá 10 sekund, než se do ní dostanete, a obráceně, posledních 10 sekund provází odeznívající závěr. The Killing postihuje dvojí vyostřování a tření mezi plochou linearity (připitomělý loupežnický kom-plot) a nelinearity (synchronní flashbacky, mnohoperspektivně alternující minulý události z jiného POVu) a nejvíc ze všeho se potýká se zásadní otázkou, jestli existují špatné filmy, nebo jen špatní režiséři.

A copak ti doma dělala maminka, když si nemohl usnout? Maminka mi pouštěla plyn a Touhu, opatrnost od Anga Leeho.

S Gone, Baby, Gone mám spousty problémů: 1, Graduje tam, kde by neměl, a tam, kde by měl, je jen jemně pompézní. 2, Zlom v půli přišel kvůli rozvolněný vazbě a zahálčivosti scénáristy vniveč. 3, Ed Harris nevyužívá svojí potence (holt Ben Affleck nadržuje svýmu bratrovi, který tak paradoxně v charismatu Eda poráží). 4, Vrcholem zmaru je detektivka, ženská postava, zahraná Michelle Monaghan, což je jeden z nejhůře napsaných charakterů, který jsem kdy viděl - podloubí emancipace a nutnosti ženský hrdinky, feministickej diktát, kterej zde přerostl do fašismu bez koulí. Proč jen slepě následuje Caseyho – bez opozice, bez relace – a co pět minut štěkne jednu bohulibou větu, když Casey ze sebe valí přímo chuchvalce sdělení? 5, Ben Affleck se dále chová jako nemalý pokrytec, jelikož svůj film zabydlel na jednu stranu zrůdama (počáteční pětiminutovka, hospoda, záporáci jak z Dějin ošklivosti od Eca) a na druhou stranu klasickým přebytkem z módních žurnálů (hl. hrdinové). 6, V závěru se agitka na děti opotřebuje a otravuje. Není divu, Affleck se podobně jako Redford nebo Eastwood etabloval do role amerického humanisty, silně poznamenaného vírou... do sametový extáze tedy filmu cosi chybí, nebo spíš přebývá, ale do 4 hvězd tak akorát. Nebudeme se tu nakonec přít o hnidy, že jo – jako ti jedinci, kteří si na Sunshine brali Matematicko-fyzikální tabulky pro střední školy a celý film v nich rejdili a hledali nedostatky.

Šedesátá léta byla „úžasným časem“ pro Ameriku i pro zbytek světa – Vietnam, rocková hudba, studentské nepokoje, Léto lásky a první let na Měsíc. Ničila člověka z vnějšku. To v sedmdesátých letech přišla očista vnitřní, existenciální. Two-Lane Blacktop je prostorná, leč spartánská předzvěst Lovce jelenů, Rychle a zběsile, smutný bratr Vanishing Pointu a též speeďácky nadsazená fascinace Ameriky autem... i když ona Amerika je tak velká, že se bez něj nikam nedostanete.

Tento film není úplně zralý do cvokhousu, ale pomalu mu v něm polstrujou cimru. V hlavní roli dvě smyšlený kartónový figurky, B&B, nová generace Ameriky - jeden (Butt-head) je spíš walking, talking, red-blooded hetero guy, druhej (Beavis) bivakuje na vlně sensuálního hip-hopu a ganja lístečcích, ale oboum je člověčí dialekt těsnej, proto ho inovujou a přišli s vlastním, chrochtacím a chechtacím vidláckým interdialektem. Bart Simpson je proti ním študovanej profesor.

Tento film umí ocenit kvalitní vína, jejich vůni, chuť, ale i dozvuk. Díky tomu se schází s vybranou honorací, jmenovitě s filmovými Akademiky, a ve stavu intoxikace jim namlouvá, že je lepší než Americký gangster, kterého obral o oskarovou nominačku. Nic proti Juno, je to milá, s láskou zplozená nihilistická romance, ale copak lze říkat popelářům sanitární inženýři? Kde je ta přidaná hodnota, která odlišuje Juno od zbytku světa, od zbytku podobných filmů? Na závěr bych chtěl vyvrátit mýtus, že Juno připomíná Zbouchnutou… není to pravda… připomíná Přízračný svět (Thora Birch = Ellen Page).

I was lookin' back to see if you were lookin' back at me to see me lookin' back at you. Stejně jako Aronofsky, jehož geniální Pi řadím výše (srovnání obou filmů je nasnadě), i Nolan začínal jako natěrač ve dvou odstínech - černobílý záznam mu notně zrní, ale zkorigovat ho netřeba… a bodejť by jo, takovej screenplay, co si Nolan napsal, se 95% noirům z let 30tých až 50tých směje svou chytrostí pod knírek. Je v tom vznešená krása, ušlechtilá tragika - naprostá a osamělá nezávislost. Akorát herec Jeremy Theobald má hrozný britský přízvuk, a ono je otázka, jestli to je to vůbec herec, protože Nolan film spíchnul přes víkendy za pouhých $6,000.

Banáni jsou předzvěstí Zeliga a Spáče, nebo-li chrlení satiry na vše možné, co se Fidelovi Woodymu za těch předchozích 35 usadilo v hlavě. Předně ale nejde o nastolení lepších poměrů, socialismus sovětského typu Woodyho nikdy netrápil, nakonec on zaznamenává kulturní a historické reference v povrchní rovině aneb když tomu nerozumím, budu se tomu vysmívat. Woody Allen vám klidně vyjmenuje 50 filozofů, ale maximálně o 2-3 dovede hovořit více jak deset minut. A v neposlední řadě by si měl vzít příklad z hára tehdy mladistvého intelektuála SLYho, který se filmem mihne. Protože vlající sláma kolem Woodyho uší nemá z hlediska kadeřnictví obdoby.

Kamera sleduje záda kráčející postavy, postava vchází na balkón a uhýbá, kamera jede dál k zábradlí, ale nepokračuje dolů, jen se naklání, žádný průlet kancelářemi nás nečeká, jsme přece jen ve 40. letech. Klasika žánru se všemi potřebnými součástkami a proprietami - předně pak naturalismem, ale ne ve smyslu drastičnosti, ale v prvotním významu determinismu, prostředí a pudů na úkor racionality (což v noirech, kde se uhlazený postavy zdánlivě instinkty neřídí, vyniká). Stísněný prostory a snímání hrdinů přes horizontální žaluzie je signum mříží žaláře, kde bachaře dělá osud. Pojišťovák Fred MacMurray valí hlášky a při prvním setkání s Phyllis neklesnou jeho odpovědi pod deset slov. Termín trapné ticho jde evidentně mimo něj.

Scorsese pojal svou povídku jako trénink v zoomech kamery a v tom, kam až jde zajít v přesvědčivosti podání. Coppola uvízl v nemastným námětu (ze slabé režisérské chvilky ho nepodezírám). A Woody ctí zásadu, že otroci rodí otroky, a bez většího překvapení pokračuje v tom, co v 70. letech načal. Odečteno a nepodrženo: 90%, 60%, 80%. Kdyby se povídky víc provazbily (řekl vůbec režisérům někdo, že je to společný projekt?), vydalo by to na víc než na dvouhodinový spárořez.