kdosizrosy

Všichni mi říkali, ať se na Skins podívám, že se mi to určitě bude líbit, a hýřili přitom superlativy. Tak jsem se v rámci prokrastinace asi po dvou letech nakonec odvážila kouknout na první sérii a ejhle - nechytlo mě to. Nevím, jestli mám zkrátka přehnaně vysoké nároky anebo je se mnou dokonce něco v nepořádku, ale vážně - co na tom všichni vidí? Skins nejsou nic víc než "jen" týnejdž seriálová dráma s celkem slušně napsanými charaktery, ale určitě neodráží realitu. Možná kdybych to viděla za svých gymnaziálních let, tak bych se na to dívala jinak. Takhle to bylo jenom celkem fajn a srdce častokrát potěšila parádní hudba. Ovšem toť vše. (Nejsympatičtější postava jednoznačně Cassie)

Feuchgebiete eines Mädchen. Helen je taková alternativní provokatérka, žádná laciná štětka ze záchodků z diskošek. Skejt jí budete závidět, i když na něm normálně nejezdíte a věci, které by vám za normálních okolností připadaly hrozné, se vám na ní budou líbit. A možná by vám snad ani nevadilo stát se její Blutschwester. Problémem však je, že mentálně je trochu plochá jako ostatně celý film. Jestli byla snaha šokovat hlavním cílem, tak se to povedlo jen tak napůl, a pokud se měl divák zasmát nebo si z toho vzít ponaučení, to se nepovedlo vůbec. Přesto jsou Vlhká místa pěkně a vlastně i vkusně natočená, byť o ději by se dalo celkem slušně spekulovat. Přízvisko 'fekální, ale poetické', jak tu někdo psal, se hodí perfektně.

Vizuálně krásná, tajemně mystická a místy až dechberoucně snová podívaná, která ale není ani ničím víc. Začátek mé po kráse lačnící oko dočista zhypnotizoval, avšak tím to skončilo. Melancholia krom toho totiž nic jiného nenabídne, je to jen taková krátká procházka po Zemi před blížícím se koncem světa. Inu, čekala jsem víc.

"Můžeš mi sáhnout na prsa, jestli chceš...myslím, že ještě vyrostou." Moonrise Kingdom je taková milá a úsměvná pohádka o dětských přáních. Kdo by tuhle hezkou nevinnou romanci nechtěl ve třinácti zažít?

Povrchní, nudivé a nicneříkající vyprávění o zhýčkaných spratcích, kteří by od rodičů potřebovali pořádně profackovat. Ploché, nijaké, bezúčelné. Ani Hermioniny svůdné křivky v hadříkách od Šanela to nezachrání.

Z hobitka se stává telenovela na pokračování. Je sice vcelku zábavná a oko divákovo jistě potěší, ale není to snad spíš z nostalgie než z opravdové hodnoty, jakou ten film má?

Kdyby si vzal Pěnu do hledáčku někdo jiný než mistr Gondry, asi bych se bála. Takhle jsem byla jenom zvědavá, byť srdce skeptikovo stále našeptávalo, že převést tak nádherně imaginativní příběh na plátno asi vůbec nejde - ale ejhle, ono se to povedlo! Při čtení mnou si vysnívané představy se ve filmu zhmotnily, něco jsme si s Michelem načrtli v mysli podobně, něco ne..tančení hopsatrotu, vaření dle Gouffého, lovení úhořů z kohoutku na ananas - takřka celou dobu jsem se při sledování musela usmívat. Bylo to tak trochu jako potkat staré kamarády a proto zcela subjektivně a zaujatě dávám pět.

Odcizenost v industriálu, chladnost citů v mezilidskosti. Bylo to v šedesátkách, je to tak i dneska. Taková zvláštně rozervaná vztahová symfonie, kde však ale těžko budete hledat děj, neboť postavy jsou samy příliš zmatené na to, aby tam nějaký vůbec mohl být. Krásná kamera, herci a nesnesitelná ledová prázdnota čišící z každého záběru. Zatmění lásky, zatmění srdce.

Podobáš se rybě z hlubin - slepé, ale svítící jasným světlem. Každý to určitě někdy zažil, zvlášť pokud vyrůstal bez otce. Vztahy s matkami bývají často vyhrocené, někdy míň, někdy víc, a to hlavně v tomhle období dospívání, kdy se člověk většinou hledá, utvrzuje v sobě a v podstatě se nejvíc začíná formovat. A pokud má k tomu ještě pocit jisté odlišnosti od ostatních, na svůj věk duševní vyspělosti, potom nabývá o to víc dojmu, že ho rodiče nechápou a nic nedělají správně. Matku ale nelze tím zvláštním, pro nikoho jiného určeným, druhem lásky nemilovat a přesně tohle J’ai tué ma mère ukazuje. Před Xavierem (ještě navíc fešákem) tak divák nemůže nic jiného než smeknout. V devatenácti se mu podařilo napsat a natočit audiovizuelně a obsahově skvělý film, ze kterého si něco odnese každý - protože každý si aspoň trochu něčím podobným prošel. Bez debat.

Vau. Tématem mi je klip sice celkem vzdálen, ale jako hudební doprovod tohodle příjemnýho francouzskýho popíku funguje brilantně a skvěle se na to kouká.