kdosizrosy

Filmová povinnost pro všechny. Vtipné a s Marilyn, o které snad nikdo nemůže říct, že by nebyla pěkná.

"Otec říkával, že když chcete vidět něčí duši, musíte mu nahlédnout do snů." Co si budeme povídat, je to film o snílcích pro snílky. Já jsem si z něj ale, byť mám ke snílkovství dost blízko, moc neodnesla. Asi kvůli tomu, že to snění nebylo moc reálné (jde to vůbec říct?). Nepsat o tom dlouhou esej do školy, možná bych to ještě přehodnotila. Takhle to však nechávám na lepším průměru.

Příběh je to drsný, krutý a syrový. A o to horší, že se opravdu stal. Jenže - do filmu se to tak úplně přenést nepodařilo. Chtělo by to větší a hlubší prokreslenost postav, takhle člověk jen sleduje někoho, kdo vlastně nemá pořádně charakterové vlastnosti. Scény jsou tu místy vážně nepříjemné, ale na mě se ten pocit prostě nepodařilo přenést. Nebýt Hilary Swank, která to celé táhne, byl by ten film asi úplně někde jinde. P.S.: Možná budu jediná, kdo řekne, že Hilary se mi jako ženská nelíbí, ale jako kluka bych ji brala hned.

Popravdě, ruku na srdce, je to nuda. Celé je to vlastně jen o těle Brigitte, které ubohé diváky mámí a láká svou až nestoudnou smyslností i po těch letech. Ale právě kvůli tomu se na to člověk podívat prostě musí. Aspoň na taneček na konci.

Nebýt místy až dechberoucně okouzlující Marlene, byla by to důstojná a vizuálně velmi pěkná nuda.

No, světe div se, slavná Annie Hall mě nedostala. Kvality uznávám, film to je je fajn. Úsměvný, chytrý, intelektuálský, citlivý, přemýšlivý, vnímavý. Bravurně zvládnuté monology, dialogy, vyprávěcí styl, šatník Annie (!). Ale, nevím přesně proč, nepůsobí na mě přirozeně. Jako příběh, co se opravdu stal. Možná je to tím, že je to právě až moc chytrý, moc promyšlený. Lidi takhle vesměs neuvažujou. A Woody pro mě zkrátka není sympaťák.

Jo, všichni jsou tu hezcí, usměvaví, ochotní, pěkně oblečení..ale kdo by se na to rád nepodíval? Zvlášť když většinu filmu zabírá dokonale okouzlující Guillaume Canet, rošťácká Audrey a milá babička (o koktajícím šlechtici nemluvě). P.S.: v tom bytě bych chtěla bydlet

Dlouho neslyšení Sigur Rós na začátku se mě opět tak hezky duševně dotkli, což se ovšem o filmu samotném říct nedá. Čekala jsem pořádnou severskou city ždímající psychodrámu, místo toho jsem viděla jenom do prázdna vyznívající výkřiky, vzlyky a slzy. Slova o dechberoucí sondě do lidské duše, jak tu někdo zmiňoval, bych radši vynechala. Na to je to moc melodramatické, občas přehrávané, patosovité...nevím, já jsem jim to prostě nevěřila. Téma sice pěkné, ale nezapůsobilo.

Hraje si to na víc, než to je. Pěkný nápad, pěkné zpracování, sem tam pár vtípků. Ale oduševnělou konverzačku člověk čekat vážně nemůže. Byť by jí to krásně mohlo být.

Nemám ráda Leonarda DiCapria. Ale jako Arthur byl rošťáčky okouzlující a skvělý. Verlainovi se tedy nikdo nemůže divit.