kdosizrosy

Kdo by nechtěl zažít Paříž 20. let a v kavárnách na Montmartru poklábosit s Hemingwayem, Fitzgeraldem, Man Rayem nebo Gertrudou Steinovou? - Milá a příjemná oddychovka pro všechny snílky a ostatně asi i fetišisty téhle doby. (P.S.: a Marion tu je prostě okouzlující.)

Velký Gatsby, aspoň pro mě, je především nepovrchní příběh o povrchnosti společnosti a o pomíjivosti věcí. Vlastně i Fitzgerald sám, po tom, co tahle kniha vyšla, začal klesat ke dnu a už se z toho nikdy nevzpamatoval. Proto jsem asi čekala víc, než se mi dostalo (byť mě dost lidí varovalo předem). Místo citlivosti a kritiky morálky nám pan režisér naservíroval dvě hodiny záběrů přeplněných kýčovitou pompézností s naprosto nehodící se odpudivou hudbou, co sluší maximálně tak patnáckám nabízejícím se někde na diskošce (a ne éře u jazzového věku, kde na něj na večírcích řádí elegantní krásky v čelenkách). Film tak staví akorát na vizuálnu, kterému se v podstatě zas tolik vytknout nedá, ale to je asi tak všechno. Pro mě jednoznačně zklamání, ne-li selhání a hodně slabý průměr.

Andrée Heuschling byla taková malá lolitka - zkrátka to, co stařík Renoir na smrtelné posteli potřeboval a to, po čem jeho syn Jean toužil. Víc se z filmu člověk skoro nedozví, protože na to, aby mapoval poslední měsíce života velikána z řad malířů, je příliš plochý a na zachycení začátků jeho syna je tu ještě příliš brzy. Což je dost škoda. Bourdosův Renoir je tak jenom krásná impresionistická malba bez obsahu, kde se takřka dvě hodiny nic neděje a nejvíc se člověk dozví v závěrečných titulcích. A i tak je to málo - zkrátka takový lartpourlartismus.

" Like sunlight, sunset, we appear, we disappear. We are so important to some, but we are just passing through." Zatímco Úsvit pohladil srdce romantikovo a Soumrak ho snílkovsky rozněžnil, Půlnoc se z něj pokusila udělat realistu. Vídeň a Paříž byly věcí okouzlující náhody, kdy se cesty na chvíli spojily a pak se zase rozešly, Řecko jako protiklad nabídlo jakési vystřízlivění a patřičný odstup od mladíčkovské romance. Ukázalo věci, myšlenky, otázky, které řešil snad každý, kdo to ve vztahu někdy myslel do budoucna vážně, prodiskutovalo zkušenosti, životní prozření, nálady, co přijdou až s věkem - to všechno se mě dotklo. Ale přesto to pro mě byl nejvzdálenější "díl" ze všech. Jsem zvědavá, co budu říkat za několik let.

Šestnáctiletá Keira pobíhající nezbedně po lese s lukem v ruce. Kdo by se na to rád nekouknul. Všechna klišé odpuštěna.

Těžko, těžko pochopit. Snad jen Lynch sám by dokázal říct, o čem to vlastně je nebo jaká byla jeho hlavní myšlenka. My ostatní se můžeme jenom domnívat, hádat anebo se na jakékoli pochopení úplně vykašlat. Mulholland Drive je zvláštní, spíš až opravdu divný surrealistický film, který pochybuju, že někdo při závěrečných titulcích z fleku pochopí. Ale uvízne v hlavě a zakousne se vám tam jako nevyřešený hlavolam. A nepustí vás, dokud ho nevyřešíte. Proto nehodnotím. -- už to asi chápu. Je to taková komplikovaná surreálná přesmyčka, kde vlastně takřka celý děj není vůbec skutečný, jenom ta poslední půlhodinka. Lynch to naaranžoval fikaně a kdo je líný se nad tím zamyslet, nikdy ho ten film neodmění. Takže fanoušci romantických komedií, nedívejte se.

Sebevědomí je tak přitažlivá věc. Jen se nesmí přehnat. Nebo podkopat. Něco jako moderní Zločin a trest, který však napsal někdo, kdo Fjodorovi sahá maximálně tak po pás - ale i tak to stačí. Dalo by se to pěkně filosoficky rozebrat, pro dnešek ale asi jenom řeknu - velmi, velmi působivé. "So tell me, what's a beautiful young American ping-pong player doing mingling among the British upper class?" - "Did anyone ever tell you you play a very aggressive game?" - "Did anyone ever tell you you have very sensual lips?" - "Extremely aggressive."

"It's about this woman who's incredibly - well, she's a hostess and she's incredibly confident and she's going to give a party. And, maybe because she's confident, everyone thinks she's fine...but she isn't. " Přesně jako v Paní Dallowayové - jeden den ze života tří nešťastných, zdánlivě odlišných žen, které ovšem osudovým způsobem spojuje řada společných vlastností - emancipace, láska k ženám a především smutek. Ať už je to věčně v jiných světech bloudící, zvláštním kouzlem krásná Virginia, hospodyňka s milující rodinou a pro všechny kromě ní bezchybnou domácností anebo úspěšná newyorská editorka - všechny by měly být spokojené, ale ony nejsou. A tak předstírají...Skvěle vystavěný příběh, scénář, hudba i herectví. Na Hodiny člověk jen tak nezapomene. Je tam až příliš pasáží, které se vás dotknou, byť se vám třeba ještě nic takového nestalo. "Oh Mrs. Dalloway, always giving parties to cover the silence."

Slečnu z diskošky se mi sbalit nepodařilo, a to ani na podruhé. Pak mě to přestalo bavit. Nápad se mi moc líbí, ale rozhodně by to chtělo trochu líp propracovat dialogy, protože tak nejmíň polovina vět z nabídky je jednoduše solidní chlapsky-klišoidně-směšný trapas.

Odcizeně chladná otevřená srdce v sychravém Dánsku. Nikdo po náhodně nastalé situaci přesně neví, co chce, snad až na Nielsovu manželku. A tak se to všechno hezky zaplétá. Problémem však je, že byť emočně vypjaté scény můžeme najít takřka na každém kroku, tak nezasáhnou, nedotknou se. Člověk jen pozoruje, co že se to vlastně děje, ale s příběhem se nijakým způsobem nedokáže spojit. Proto se pěkný nápad smíšený se skandinávskou syrovostí boří do pomalu plynoucích vod, které toho přes všechnu svou snahu zapůsobit opravdově příliš neřeknou.