ClayGirl

Život, který ten seriál popisuje, je snem každé holky. Proto se na to tak rády koukáme. Všechna ta povrchnost a marnivost, která je nám v mládí vyčítána a zakazována jako v dětství cpaní se bonbóny a posmívání se spolužákům, je v GG základem, na kterém to celé stojí a nám to dává pocit, že se není za co stydět, když žijeme jen upravováním svého zevnějšku, jsme závislé na nakupování a naše psychika stojí na tom, co si o nás myslí kámošky. Každá scéna je zároveň přehlídkou krásně sladěného luxusního oblečení a účesů a Chuck a Blair jsou jako Edward s Bellou, jen míň kýčovití a víc reální. Já jsem dokonce ztratila jeden celý den prázdnin tím, že jsem sjížděla jeden díl za druhým, jedla tuňáka s melounem, fazolemi a extra hořkou čokoládou a když jsem pak šla večer na pivo, málem jsem z toho hodila šavli.

Když jsem byla znuděná puberťačka, tak mě zajímaly filmy a seriály, které měly bůhvíjakou přelomovou existencionalistickou myšlenku a tak podobně. Dnes, když už mám pár povinností a starostí a celý den se snažím pochopit všechnu tu spletitou medicínskou vědu a společnost, která se jí zabývá, tak už nějak nestojím o to zamýšlet se nad něčím složitým. Jsem ráda, že se můžu občas podívat na seriál, který srší optimismem a vtipem. Ráda se zasměju opravdu bystře vymyšleným a natočeným konverzacím. Baví mě sledovat každodenní život dvou žen, které jsou mi i v něčem podobné, a svoje starosti zvládají s větším nadhledem, než já, čímž mě motivují k tomu, abych se taky nebála té trochy optimismu a bezstarostnosti.... A ano, ten seriál jsem začala sledovat teď ve zkouškovém.