Dreadd

"Tyger, Tyger, burning bright, In the forests of the night, What immortal hand or eye, Could frame thy fearful symmetry?" Nemusíte být zrovna milovník poezie, ale pokud jste viděli tento film, jistě ve vás tato slova vyvolávají nějakou odezvu. Příběh o nástrahách dospívání a formování osobnosti, o tom jak první láska vstupuje mezi dosud nerozlučné kamarády, navíc se zvláštním nádechem díky prostředí katolické školy. Pocity, které čtveřice kamarádů promítá do komiksových příběhů, jsou v podobě animovaných sekvencí příjemným oživením. Kieran Culkin od této chvíle definitivně překonal svého bratra, on i Emile Hirsch zahráli skvěle, stejně tak Jodie Foster, která dělá závěr takový, jaký je.

Navázat na Samotáře se Ondříčkovi nepovedlo dokonale, přesto však Jedna ruka netleská dokáže dobře pobavit, pokud jste naladěni na stejnou vlnu. Pokud bych měl hodnotit jako celek, nejspíš bych byl na hvězdy skoupější, protože film téměř postrádá jakýkoli průvodní děj a je tak spíše (místy trochu chaotickým, což způsobuje špatné prolínání jednotlivých dějových linek) přeskakováním mezi jednotlivými scénami. Celé je to postavené na hláškách a skvělém obsazení (Macháček s Taclíkem spolu fungují skvěle, Ivan Trojan jako nacistický vůdce se svou vyšinutou manželkou jsou rovněž perfektní). A ustál to poměrně dobře.

Snímek velmi volně navazuje na Draculu s Lugosim. Začíná na místě, kde profesor Van Helsing zabil Drákulu, ovšem kromě těl je přítomen pouze profesor (což nekoresponduje se závěrem prvního dílu). Celý film se nese v jiném duchu, způsobuje to velká povahová rozdílnost mezi Draculou a jeho dcerou (přestože na konci už se chová opět jako pravý upír). Van Helsing dostal tentokrát ještě méně prostoru, což je velká škoda, vůbec většina herců byla nevýrazná (kromě inspektora Scotland Yardu a samotné Draculovy dcery). Zajímavé je, že se filmaři stále ještě vyhýbali natočení upírova vylézání z rakve, přestože to skvěle zvládal už Orlok, a raději uhýbají kamerou.

Mezi Lipského komediemi lze Einsteina zařadit mezi méně známé a méně reprízované kousky, tento je navíc z různých stran přijímán poněkud rozporuplně, ne snad kvůli své odvážnosti v rámci odhalených scén, ale spíše kvůli ne úplně zdařilé adaptaci, což způsobilo hlavně nucené okleštění scénáře a nedostatky se projevují především ze začátku, během dlouhého úvodu, při němž se "jede na vážno". Tato satirická komedie ale ve svém základu není úplně hloupá, jednak nastiňuje myšlenku, že historii jde nakonec stejně nejsnáze změnit nenásilnou cestou a v závěru také ukazuje, že fyzika není vlastně jediným nepřítelem lidstva. Rozhodně bych film neobviňoval z nedostatku zábavnosti, ne že bych byl nějakým obdivovatelem ženských vousů, to vůbec, ale během hodinky a půl jsem se zasmál několikrát, ať už raketě při Prodané nevěstě, setkání Franze Berga s vlastním otcem nebo řešení relativity s Růženou u plotny. Excelují zde nádherná Jana Brejchová a Iva Janžurová, Petr Čepek v roli Einsteina nebo Josef Hlinomaz jako policejní velitel.

Jakýsi pokus o omlazenou verzi Agenta bez Minulosti se moc nepovedl. Tvůrci se nebáli svůj výtvor označit za mysteriózní či dokonce za thriller. Do hlavní role obsadili idol náctiletých puberťaček z Twilightu a pro jistotu ho hned na začátku nechali pobíhat svlečeného do půl těla. Nevím, jestli někoho bavilo koukat na herce, který by se hodil nejvíce do hraného dokumentu o Neandrtálcích 100 minut, ale nebýt Lily Collins, Sigourney Weaver nebo Alfreda Moliny, pravděpodobně bych film vypnul nedlouho po začátku. Příběh postavený na ukradeném státním tajemství a na cestě z Pittsburghu do Pittsburghu přes Virginii, během které ústřední dvojka uniká poměrně bez námahy všem trénovaným profesionálům. Což by ještě šlo, pokud bych zůstal bez dechu díky skvělé akci, ale monotónní střídání pěstních soubojů s honičkami v autech, které byly prokládány průměrnými dialogy a pochybnou líbačkou (kterou tam asi někdo nutně potřeboval) uprostřed filmu, mě vážně nenadchlo.

Tvůrci zřejmě spoléhali na atraktivnost 3D zpracování, na vybudovanou fanouškovskou základnu a na to, že "slow motion" je pořád cool (a finančně to zatím vypadá, že film nebude pro producenty propadák a nějakou tu babku vydělá, takže se možná dočkáme i pátého dílu). Naproti tomu pokračovali dál v postupném zkracování stopáže v průběhu série, děj a dialogy okleštili pouze na nezbytné minimum a celý film pojali jako nekončící jízdu, kde krev stříká i když Selena jenom řízne nožem do ruky. Právě návrat latexové upírky v podání Kate Beckinsale do hlavní role byl velkým tahákem a příslibem zlepšení po neúspěšné trojce. I přesto, že původní Underworld stál skoro čtvrtinu peněz oproti Awakening, většinu zřejmě spolkly náklady na 3D, a tak se téměř po deseti letech dočkáme posunu spíše v kvantitě, než ve kvalitě triků. Nejlepším a vlastně jediným nadprůměrným z celé série tak zůstává první Underworld, na který už se asi navázat nepodaří.

Snaha Slye ukázat všem, že ještě není postradatelným je obdivuhodná, stejně tak myšlenka vrátit se k akčním osmdesátkám, které mu přinesly slávu. Naverboval další akční legendy a šlo se na věc. Chvilkové nadšení z obsazení však pokazil fakt, že kromě Slye a Lundgrena zde vlastně nikdo nedostane přílišný prostor a zároveň zde rozhodně někteří chybí (ať už z jakýchkoli důvodů), minimálně Steven Seagal nebo Chuck Norris. Nechybí pořádná porce úderných hlášek, některé se povedly, jiné působily kostrbatě. Kamera kazí spoustu akčních scén zároveň se zbytečným řezáním končetin (kterého naštěstí nebylo moc). Ze všeho však vystupuje pouze perfektní scéna v kostele, která je absolutním vrcholem celého filmu a zbytek tak nějak vyznívá do prázdna.

Zajímavý snímek v jednotlivých fragmentech, už méně však jako celek, kdy spíše než deníkový příběh, který vás vtáhne do svého děje evokuje nepovedený slepenec více méně vydařených scén. Nevím, jestli tahle chyba vychází už ze samotné předlohy nebo pouze z nepovedené adaptace novely, kde scénáristé škrtali a škrtali a nakonec jim vyšel žánrově nestálý film, kde například ta "romantická složka" je odbyta pár krátkými sekvencemi, kterým opět chybí návaznost. Mezi nejpovedenější části patří jednoznačně sporadické komediální momenty. Většině postav chyběl prostor, který by si zasloužily, ne snad že by mi Paul Kemp něčím vadil, ale zklamala mě celková nevýraznost postavy Aarona Eckharta. Dějově je na tom Rumový deník špatně. Když už příběh nastínil jakousi "mesiášovskou" roli hlavního hrdiny, nechápu, proč ji vzápětí zahodí a klidně nechá Paula Kempa odplout a ubíjí tak potenciální hlubší myšlenku, o níž jsem si myslel, že je mi celou dobu podsouvána a v závěru vygraduje.

Snímek si udržel svou zábavnost téměř po celou dobu, nejen díky dvojce detektivů Thomsonovi a Thompsonovi. Tintin je postava zajímavá, pro mě nová a v první chvíli dost nesympatická, což se poměrně rychle změnilo. Je dost možné, že komiksoví znalci se bavili ještě víc. Miliony investované do filmu se vrátily v podobě propracované animace. Vizuální stránka nemá daleko k dokonalosti, Spielberg nám rozhodně ukázal současnou technickou špičku animované tvorby a to i v pouhých dvou rozměrech. Za skvělou animací a marockou jízdou se ale také skrývá poměrně jednoduchá dějová linka, které by neškodilo víc té mystérie.

Pořádně jsem se přepočítal, když jsem čekal, že se celý film bude točit jenom kolem baletu (což je a zároveň není pravda). Během sledování mi z ničeho nic přišlo na mysl Requiem za sen, v několika aspektech se mu Černá Labuť podobá. Vstřebat tenhle film není jednoduché a pochopení vyžaduje poměrně velkou koncentraci. Ze začátku plyne děj poměrně klidně a utvrzoval mě v mojí původní představě. Nina je oddaná svojí práci a pro roli je (i díky vlivu její matky) ochotna udělat téměř cokoliv, je netečná a frigidní a nešla by snad jen přes postel. Lily je kontrastní postava k Nině, je živelná, její pohyb je nenucený, ačkoli není perfektní. Někdy v druhé polovině se film převráti naruby a úspěšně maže tenkou čáru mezi realitou a paranoidními představami mentálně vyšinuté baletky. Čekal jsem jenom na to, kdy se scénář zamotá sám do sebe do tak pevného uzlu, že by ho neuvázal ani nejzručnější skautík. Nějakým zázrakem k tomu nakonec nedošlo a při závěrečné scéně mi málem dolní čelist vypadla z pantů, protože v tu chvíli mi zároveň docvaklo, jak se to s celým příběhem má. Natalie Portman má můj obdiv za to, jak se do role položila a co byla ochotná udělat (i když nejsem žádný obdivovatel anorektiček), stejně tak Čajkovskij, který stvořil skvělý soundtrack. Přesto mi tam k dokonalosti něco chybělo. Tam, kde mohly přijít emoce, nebylo nic, nemůžu se pořád zbavit srovnávání s Requiem a chybí mi ty pocity, které ve mě vyvolalo, a nezachránil to ani již zmíněný závěr.