Dreadd

První díl, který zpracovával příběhy mého oblíbeného knižního detektiva s přijatelnou invencí a dávkou humoru mě vysloveně nadchnul a něco podobného jsem očekával i od Hry stínů. Bohužel, jediné, co neztratilo na kvalitě, je Floriánova hudba. Ostatní se neslo v duchu závěru Oedekerkovy Smrtonosné smrti - všeho víc, všechno velkolepější a hlavně ať to nese. Nárůst komediálních situací je v pořádku, koneckonců Guy by asi seriózního Doyleova Holmese neukočíroval, problém byl úplně jinde. Nejvíc mě nudily zpomalené záběry, většinou byly naprosto samoúčelné a při scéně v lese dokonce až otravné. Jared Harris a Stephen Fry by si zasloužili víc prostoru v příběhu, kde má sice profesor Moriarty velkolepé plány hodné takto geniálního zločince, jenže jsou zasazené do neodpovídajícího prostředí, které je plné (na tu dobu) nepředstavitelných vynálezů. Nejlepší část je jednoznačně závěr (pokud vynechám podivnou dedukci v podobě diskuse), který je skvělou šachovou bitvou mezi Holmesem a Moriartym a vrcholí ve skvělém knižním závěru.

Není nad úvod do děje v podobě textu, který vypráví šišlající vypravěč (v tu chvíli mi chyběl Morgan Freeman) a který trvá minutu a půl. Potom tu máme pár zbytečně rozbitých oken, pár pohybů z Matrixu a čínských kung-fu filmů a chlápka, kterého nezabije, když do něj vyprášíte plný zásobník, ale stačí ho jenom probodnout. Hlavní hrdina je paranoidní magor, který pozná, že je sledován téměř okamžitě po tom, co vyjede (náhodou se trefí, ale…), následné procházení po ulici a neustálé otáčení, aniž by ho doopravdy někdo / něco sledovalo, už je trochu mimo. A ty jeho monology to je taky věc. Neškodilo by ubrat, tvůrci si zřejmě neuvědomují, že filmovou adaptaci adventury nelze pouze tupě kopírovat. Další věcí jsou Bollovy střihy, které přicházejí v místech, kde by v normálním filmu scéna pokračovala. Jenže Uwe se nebojí střihnout scénu v půlce a následně přeskočit v ději úplně jinam. Nepřátelé jsou taky skvěle vymyšlení. Všude, kde se objeví, začnou blikat a zhasínat světla. Proto je rada k nezaplacení, když nějaký patolog (který navíc má záhadně přístup k celému arzenálu) poradí detektivovi, aby na ně posvítil baterkou. V podstatě celá jednotka 713 jsou exoti. Vede to tam drsnej chlápek, pro kterýho je každá druhá věc „madrfaking“ a poradce dělá dědek, co si šlehá nějakou cizí krev. Další zpackanou věcí jsou počítačově dodělané střely. Nejen, že se přestřelka odehrává v naprosté tmě s chaotickou kamerou, kdy nevíte co se děje, jednoduše proto, že je tma. A když potom vidíte jednu střelu, která jde naprosto očividně minimálně metr nad svůj cíl (toho by si všimnul i největší ignorant, takže zřejmě se jedná o nějaké nepochopené Bollovo kouzlo) a stvůra se, s největší pravděpodobností úlekem, skácí k zemi, nevíte, jestli se smát nebo brečet. Kamera postříkaná krví je další skvělá věc. Když se konečně dostanou do dolu, nastává ta pravá akce. V dole se jde a jde, až konečně narazí na... slepou uličku! A tak se jde dál. Před dolem zase hlídají vojáci, jejichž chrániče navozují dojem, že jde o nějakou skupinku kanadských in-line bruslařů náhodně odchycených, vyzbrojených umělými zbraněmi a využitých jako komparz. Nakonec je napadnou zase ty samé nestvůry, jenže na co předtím stačil jeden náboj, nyní není dost ani celý zásobník. V dole mezitím konečně něco najdou, podivné chapadlo se vynoří ze země a všichni na něj koukají, počkají, až někoho zabije a pak mu to oplatí. Také zde narazíme na úplně nový styl animace střelby ze samopalu, který byl pravděpodobně tvořený v Malování. Na konci zjišťujeme, že ve všem měly prsty jeptišky a celé město je z neznámého důvodu evakuováno, zřejmě při honění za nějakou starou civilizací bylo město napadeno jinou a všichní jsou pryč. V závěrečných titulkách začne najednou hrát metalová skladba Wish I had an Angel od Nightwish, vůbec nijak nesouvisí se závěrem, ale Uwe si asi myslí, že klíčem k dobrému filmu jsou kvalitní titulky. Pokud hledáte kvalitní film, Alone in the Dark je pro váš špatná volba. Pokud se ale rádi zasmějete stupidnímu scénáři, nepovedeným trikům, blbým dialogům a neschopnému režisérovi, směle do toho.

Režisér se zřejmě velmi ztotožňuje s myšlenkou, že může uspět s tím, s čím už před ním uspěli jiní. Nejvíce se zde nabízí srovnaní s Jacksonovým Pánem Prstenů. Nejen kvůli srovnatelnému rozpočtu (Boll oproti LotrRu značně ušetřil na výpravě a spokojil se s méně atraktivním prostředím Kanady i menším počtem leteckých záběrů), ale hlavně vizuální podobnosti. Již začátek evokuje vykrádání LotRa, kdy si při pohledu na zářicí jámu plnou podivných strojů okamžitě vzpomenete na skřetí líhně. Samozřejmě skřeti, zde nazývaní Krugové, přijdou na řadu hned vzápětí a na konci je zase Bollův vlastní Mordor (a aby se velký umělec neupínal jenom k vykrádání Jacksona, na konci přidává i scény jako z Matrixu). Scénář je napsaný tak hrozně, že by z něj moc nevytáhli ani lepší režiséři, vyprávění je zkratkovité a děj je o ničem. Uwe si k tomu už jen přidává podivné střihy a chaotickou kameru při akci. Snaha o epičnost vychází nadarmo a působí spíš lacině. Chvílemi jsem se však nestačil divit nápadům samotného velmistra. Jakkoli stupidně může na první pohled vypadat nápad střílet v lese z katapultu, ještě navíc zápalné střely, které si záhadně nacházejí cestu mezi stromy, naštěstí pro hlavní hrdiny není nijak devastující, protože místní flóra je očividně nehořlavá. Potom už jsem se ani nesnažil najít smysl používání zápalných šípů v hustém lijáku či půltunových balvanů podivně poskakujících po svahu. Nevím na co přitáhnul Stathama, zřejmě musel dostat dobře zaplaceno, aby se rýpal v hlíně a vykopával zeleninu. Pravděpodobně je jen otázkou času, kdy si Uwe konečně vybere jako svůj další projekt filmovou adaptaci Tetrisu.

Komorní snímek natočený s minimálním rozpočtem, jehož děj se odehrává v domě starého/mladého profesora a je celý postaven na jeho vyprávění. Myslel jsem, že to bude nudná záležitost, ale příběh je poutavý a vyvolává spoustu otázek, navíc v jedné části je vyprávění podkresleno částí 7. Beethovenovy symfonie. Úvod je trochu nudný, ze začátku je to především tlachání a vtáhnutí do děje přišlo až někdy v druhé polovině, kdy Pozemšťan bourá představy jeho posluchačů o víře a některých historických událostech, nastoluje zajímavější myšlenky a odhaluje pohnutky, které vypravěče vedly k samotnému odhalení (a zároveň se pohybuje na velmi tenké hranici mezi originálností a stupiditou a chvílemi má problémy udržet se na té správné straně). Určitě by se našlo i pár zajímavějších témat ke zpracování, ale těžko říct, jak by působil pokus o větší prohloubení myšlenky filmu a jestli by nakonec tímto neztratil celé kouzlo.

Kvalita scénáře je snadno zpochybnitelná, děj je velmi jednoduchý a plný chyb a klišé. Herecké výkony jsou na míle vzdáleny od Oscarů, Arnieho vrcholem jsou dvě polohy jeho bicepsů. Triky jsou často zpackané a jedinou skutečně dobrou věcí by se mohl na první pohled zdát soundtrack Jamese Hornera. Jenže tohle akční béčko je při své tuposti neskutečná zábava. A to hned od prvních minut, kdy si Arnold v klidu vykračuje s půlkou stromu na rameni. A jakmile plukovník Matrix něco řekne, se stále stejnou tváří a nezaměnitelným přízvukem, téměř vždycky je to skvělá hláška. V závěrečně čistce si nezadá ani se svým vietnamským kolegou Rambem. Narozdíl od něj se však ani neobtěžuje s lukem a výbuchy ve filmu vypadají, jako kdyby se na natáčení přimotal Michael Bay. A ještě něco - s Arnoldem bych chtěl jít někdy nakupovat. "Let off some steam, Bennett!"

Skvělá detektivka, stylizovaná do 50. let minulého století, o policistech, kteří se staví nad zákon. Postavy jsou poměrně komplexní, většinu nelze okamžitě typově zařadit, navíc brilantně zahrané. Nenajdeme zde žádného skutečného, vysoce charakterního hrdinu (ačkoli tak ze začátku vypadá Ed Exley), který vždy koná dobro, většina poldů se řídí především vlastním prospěchem. Oscar za scénář je zde naprosto oprávněný, propracované jsou nejen dialogy, ale hlavně celá zápletka, která se z poměrně jednoduchého vyšetřovaní nočního masakru v Nite Owl přehoupně až v odhalení spiknutí v nejvyšším vedení. I přes svou komplikovanost rozhodně není příběh podán zmateně a atmosféra 50. let je dokonalá.

The Artist se vrací do 20. let minulého století a připomíná nám téma, které skvěle ztvárnil už Sunset Blvd. v době, kdy to bylo aktuálnější. Vypráví příběh kdysi slavného herce, kterému vlastní pýcha (jako mnohým dalším velkým hercům oné doby) nedovoluje účastnit se nového fenoménu - filmu, ve kterém se mluví, protože to nepovažuje za umění. Snímek rozhodně není pouhou nápodobou dobových němých filmů (ani se nesnaží napodobit tehdejší kvalitu snímků a obraz je ponechaný moderně uhlazený), černobílá forma a absence slov je užita jako výrazový prostředek a charakter filmu se v průběhu mění podle aktuálního rozpoložení hlavního hrdiny. Herci v hlavních rolích jsou neuvěřitelně sympatičtí. Jean Dujardin zvládl svou úlohu perfektně, nejen, že vypadá jako švihák ze zlatých dvacátých, dokázal se popasovat s (v dnešní době) velmi netradiční rolí. Bérénice Bejo, ač by se někteří mohli domnívat, že roli nezískala z důvodu svých hereckých kvalit, má neuvěřitelný šarm a společně s Dujardinem jsou neodolatelná dvojice.

Vtipných momentů je zde opravdu minimum a příběh je naprosto podprůměrný, hlavně úplný závěr je hrozně křečovitý, totálně předvídatelný a především nudný. Film by vůbec neutrpěl, ani kdyby ho zkrátili o dvacet minut, takové vycpávky amíkům žrát nebudu, protože jediná dobrá vata je ta cukrová. Z celého obsazení potěšil jen Michael Douglas a chvílemi i Kate Hudson (není těžké odhadnout, ve kterých scénách), Owen Wilson předvedl svůj komediální standard. Za zmínku určitě stojí pohodový soundtrack (nebo minimálně jeho část). Ale písničky si můžu pustit kdykoliv, aniž bych musel znovu zapínat Dupreeho.

Příběh sice už jednou v Evropě zfilmován byl, ale chápu, proč mohl kdokoli v Americe chtít remake. Zápletka ze začátku vypadala jednoduše - polda přijíždí na Aljašku, chytí vraha a sklidí slávu - ale (abych nespoileroval) charaktery hlavních postav nejsou rozhodně jednoduché, postupně se do vyprávění dostávaly úplně nové rozměry a náměty k přemýšlení. Insomnii rozhodně nelze zařadit mezi odpočinkové filmy. Detektiv Dormer, skvěle ztvárněný Al Pacinem snad kvůli roli opravdu nespal nebo hrál skutečně úchvatně. Robin Williams si zahrál ne úplně obvyklou roli, ale jeho přirozená jiskra v oku mu zde dodávala punc úchylnosti vraha. Atmosféra vytvořená Nolanem je precizní, hudba je zde užita opravdu minimálně a velkou částí filmu nás tak provází mrazivé ticho. Přesto si však neodpustím malou výtku - v některých scénách vadila kamera, která v pár momentech zničila veškerou přehlednost (snad se nejednalo o nepochopený záměr).

Luc Besson se podbízí divákovi zajímavými způsoby. Tady například získáva plusové bodíky pro hlavního hrdinu hned na začátku, kdy ho nechá zaraženě stát a koukat, jak jeho dcera dostala od svého nevlastního otce koně. Celá zápletka je tak trochu jedno velké cliché - únos dcery a otec, který je ochoten hledat ji kdekoli (navíc příběh o zabijákovi, který chrání dítě není u Bessona nic nového), příběh má ze začátku velké trhliny a po trochu těžkopádném rozjezdu se ústřední motiv příliš nerozvíjí a je ponechán větší prostor pro akci. Ale jakou akci! Pierre Morel asi ví přesně, co chce natočit, kamera snímá všechno přehledně, ať už jde o honičky a autě, pěstní nebo střelecké souboje, hodinka a půl nakonec uteče, ani nevíte jak. A Liam Neeson? Stokrát větší frajer než v A-Teamu.