Tft

Po Paříž 15:17 jsem trochu ztratil v Clinta důvěru a začal jsem ho na dobro odepisovat, Richard Jewell je naštěstí krokem směrem k návratu do formy. Vzhledem k úctyhodnému věku se ovšem bojím, že Clint sílu k návratu na úplný vrchol už prostě nemá. Nebudeme si nic nalhávat, jeho nový film táhnou především herci. Paul Walter Hauser a Sam Rockwell tvoří překvapivě fungující duo, které dokáže vyvolat v divákovi soucit, vykouzlit úsměv na tváři a táhnou celý film na svých bedrech. Škoda je, že Eastwood si umanul, že vykreslí FBI a americká média jako padouchy z bondovky a dost tím ubírá celému filmu na důvěryhodnosti. Všechny změny téhle skutečné události, které se scénáristou Billy Rayem provedli jsou k horšímu a naprosto ničí celé poselství snímku. Hlavním důkazem budiž postavy Olivie Wild (nechápu jak na tuhle roli mohla vůbec kývnout, vzhledem k jejímu feministickému postoji) a Jona Hamma. To jsou jednorozměrné figurky, které tu jsou jen proto aby Eastwood mohl ukazovat prstem. Ohromná škoda, protože potenciál tu byl, jen to udělat víc civilnější a nebýt už od začátku filmu tak předpojatý. Mohl z toho být skutečné dobrý film o jedné velké křivdě (i když ne tak překvapivé jak se nám to Clint snaží podat). Vzešel z toho pouze film o tom jak si zlá FBI dovolila vyšetřovat podezřelé a média si dovolila o tom reportovat a Clint se rozhodl tunelovým viděním z nich udělat ty nejohavnější padouchy světa. Btw. VĚDĚLI JSTE, ŽE TO OPRAVDU NEMOHL UDĚLAT, PROTOŽE ZA 6 MINUT BY NEDOŠEL K TELEFONNÍ BUDCE? Ne? Tak Clint vám to vysvětlí, nic se nebojte.

Sérii Terminátor opravdu potkal temný osud. V časových a dějových liniích už se odmítám orientovat, protože jak je tady vidno, odmítají to i tvůrci. Pustili se tak radši do resequelu, který škrtá vše co se odehrálo po jedničce. Namísto skvělé dvojky si tak od teď máme nejspíš pouštět tenhle generický restart série, kterou už doba dávno předběhla a tohle je taková zoufalá snaha vedle skalních fandů, natáhnout do kin nové a mladší publikum. Studio k tomu zvolilo i odpovídajícího režiséra Tima Millera, který natočil prvního Deadpoola a ten je přeci cool a mladí ho žerou, takže teď budou žrát i Terminátora. K tomu aby film fungoval i na mladší publikum, ovšem potřebujete i odpovídající scénář (předlohu), což v případě Deadpoola platí, u nového Terminátora nikoliv. Snaha se sice cení, ale to, že použijete stejnou formuli, která fungovala u restartu Halloweenu, neznamená, že bude fungovat i tady. Terminator: Dark Fate je strašák, který věští příchod dalších podobných restartů milovaných sérií, nám tak nezbývá než doufat, ať mají tvůrci příště víc snahy o originalitu, namísto kopírování Halloweenské taktiky. Nerad to říkám, ale doufám, že Terminátor „won’t be back“.

To že jsou Scary Stories to Tell in the Dark PG-13 by mi zas až tolik nevadilo, kdyby to opravdu byl PG-13 film. Nevím na kterou část hororového publika tvůrci mířili, ale trefili se přesně mezi náctileté fanoušky lekaček a vyzrálejší diváky hororu, kteří očekávají trochu víc než občasné navýšení tepu. Ani pro jednu skupinu toho film nenabízí tolik, aby se jí zavděčil a míří tak na neexistující, v tom lepším případě miniaturní skupinu diváků, která má nějakým záhadným způsobem ráda filmy, které se nemůžou rozhodnout pro koho jsou určeny. André Øvredal se nejspíš sám během natáčení ocitl v pekle, protože je vidět jak rád by natočil čistokrevný horor, ale producenti a studio ho prostě nenechali. Situaci nepomáhá ani scénář, který je jednotvárný a dosti zacyklený, postavy jsou ploché, bez žádné větší špetky charakteru a každému musí být po uvedení do děje jasné jak to celé dopadne. Scary Stories to Tell in the Dark ač se větším rozpočtem (který je na filmu naštěstí znát), snaží tvářit jako něco víc než běžná hororová produkce, jsou ve finále stejně průměrné jako většina filmů, nad které se snaží povyšovat, naopak svým studiovým obrazem ztrácí na osobitosti a trocha tvůrčí odvahy by filmu vůbec neuškodila. Pokud vás jako mě nalákalo producentské zastoupení Guillerma del Tora, budete nejspíš zklamáni, Scary Stories to Tell in the Dark jsou totiž film bez jakékoliv autorské vize, kterou by divák u filmu, na kterém se podílí právě del Toro očekával o to víc.

Everybody gangsta till the old age hits. Po třech a půl hodinách sledování filmu jsem si ještě s radostí pustil půlhodinku klábosení Scorseseho, De Nira, Pacina a Pesciho, víc ke kvalitám filmu asi psát netřeba. Věta "They don't make movies like they used to anymore..." ztrácí s tímhle filmem na významu.

Film o neveselém tématu, ale tak zatraceně svěže a laskavě podaný, že i přes všechen hnus ve společnosti, který vyobrazuje, nakonec divákovy vnutí blažený pocit a dodá naději, že zítra bude všechno lepší. Pro někoho bude The Last Black Man in San Francisco hipsterská slátatina, kterou na povrchu možná i je, ale pod touhle slupkou se schovává citlivé vyobrazení lidských pocitů a emocí, které musí zacloumat i s tím největším cynikem. Dvojitým podtržítkem filmu je skvělý soundtrack, který medově pohladí po duši a rozhodně se řadí mezi kandidáty na OST roku. Joe Talbot je hlas, s kterým je potřeba do budoucna počítat, protože tenhle pán má uměleckou vizi jako hrom. Málokomu se povede takhle vyobrazit svou lásku k rodnému městu, zároveň bych ale film bral jako bití na poplach za jeho záchranu.

Cesta za Americkým snem bez nasazených růžových brýlí. Tam kde se A Star Is Born podbízí divákům Vox Lux vztyčuje zdvižený prostředníček. Lol Crawley se svou kamerou zraje jako víno.

S tímhle formátem muž vs příroda se toho moc nového vymyslet nedá, Arctic ale takovou snahu ani nemá, Joe Penna se spíš soustředí na to, aby to co už jsme několikrát viděli odvyprávěl řemeslně poctivě a to se mu vcelku daří. Převratný debut ve stylu Jordana Peela se sice nekoná, ale Penna dokazuje, že i ze slabšího scénáře dokáže vytřískat maximum. Královsky mu v tom pomáhá Mads Mikkelsen na jehož bedrech celý film stojí a podobně jako Robert Redford v All is Lost, předvádí herecký výkon zadumaného, inteligentního trosečníka, který dokáže zachovat klidnou hlavu v jakékoliv situaci. Mikkelsen je pro film spásou a věřím, že Penna musel skákat radostí až ke stropu, když mu na tenhle projekt kývl. Pokud máte rádi filmy ve stylu trosečníka o souboji lidského ducha s nepřízní přírodních živlů, bude Arctic se svou mrazivou kulisou a kamerou přilepenou na Mikkelsena, něčím přesně pro vás. Nečekejte ovšem nic převratného, Arctic si drží klasickou dějovou strukturu - uvedení do děje, následná krizová situace, která přechází do snahy o záchranu a vypjatý finiš s trochu laciným finále. Penna tedy nevystřelil do režisérského světa jako dělová koule, spíš si jen tak pootevřel vrátka, ale i to někdy stačí, aby mu někdo dal peníze na další projekt.

Korporátní kravaťáci jsou nudný blbci, Italové jsou namyšlený egoisti a Carroll Shelby s Kenem Milesem jsou frajeři ve stylu MacGyvera, kteří si v tomhle kapitalistickým světě umějí zachovat kovbojskou kuráž a dokážou bojovat s nepřízní osudu v jakékoliv situaci. James Mangold zjednodušuje ve prospěch divákovi zábavy, ale proč mu to zazlívat, když Le Mans '66 šlape jako V8 ve Fordu GT40. Logan se ukazuje jako zlom v Mangoldově kariéře, konečně přišel na to, jak zabavit masové publikum, o kterém ví, že mu do kina přinese nejvíc peněz. Le Mans '66 spájí silný lidský příběh jako ve Walk The Line s chlapáckou zábavou jako v Loganovi a tohle udělané dobře, co si budeme povídat, bude vždycky na masy fungovat ještě o trošku víc, než jakýkoliv jinak dobře natočený životopisný film. Mangold ví kam cílí a dělá to zatraceně dobře. Le Mans '66 tak někomu může připadat jako povrchní zábava a v určitém úhlu pohledu by měl určitě pravdu, ale takhle rychle odepsat Mangoldovu benzínem nasáklou jízdu prostě nejde. 152 minut před vašima očima projede rychleji než Ken Miles při svém nejrychlejším kole na Le Mans, tempo Mangold drží ve vysokých otáčkách, až jsem si někdy říkal, že by stálo za to zpomalit a dát divákům prostor vydechnout. Tenhle prostor k vydechnutí se dostavuje až na konci, který je trochu slzopudným kalkulem, ale v nastoleném stylu vyprávění je naprosto adekvátním. Matt Damon i Christian Bale hrají své chlapácké postavy se staromilským zaujetím a člověk si při pohledu na ně vzpomene na nejlepší roky Spaghetti Westernů. V jejich herectví je doprovází chytlaví dobový soundtrack, jehož „čikabum čikabum“ si budete pobroukávat ještě dlouho po odchodu z kina. Fanoušci automobilových závodů si tady přijdou na své, Mangold přistupuje k autům a závodům samotným se stejným fetišistickým zaujetím jako Tarantino k nohám hereček, takže můžete radostně slintat nad hřmějícími motory, protáčejícími se koly a drsňáckými pohledy řidičů za volantem. Le Mans '66 je film pro davy, které svojí nepopiratelnou kvalitou určitě naláká, důležité ale je, že se za to nestydí. Vypráví dojemný lidský příběh, hezky u toho vypadá a svůj úkol čisté zábavy plní na 100%. Pokud se tedy chcete jít do kina hlavně zabavit, letos dost možná lepší příležitost nenajdete. Já mám ale pořád s Le Mans podobný problém jako s Bohemian Rhapsody, zábava velmi slušná, ale na můj v kus až trochu moc přikrášlená.

Bong Joon Ho pokračuje ve své jízdě sociálního komentáře, vrací se však ke svým komornějším kořenům a dokazuje, že jako režisér opravdu dozrál do kvalit nejvyšších. Nejenže zmenšuje prostor, na kterém operuje, ale opouští Netflixový svět snadných peněz a vrací se do své rodné Jižní Koreji, kde financování snímku rozhodně nebylo tak jednoduché, jako šek od streamovacího giganta. To je jasný signál jeho fanouškům, sociální poměry v jeho rodné zemi mu nejsou lhostejné. Nestává se tímto ovšem zaslepeným kritikem movité vrstvy Jihokorejců a stejně tak není bezbřehým zastáncem chudých. Naopak světy těchto dvou vrstev spájí dohromady, konfrontuje je mezi sebou a spíš než na kritiku sociálních vrstev samotných se zaměřuje na kritiku celkové společnosti a kapitalistického světa, který dovolil tuto propast mezi lidmi samotnými vytvořit. Volí k tomu černo-humornou satiru, které jak už to má Bong Joon Ho ve zvyku, nemá strach zabrousit až tak daleko, jako třeba do hororového žánru. Celkově tady přechod mezi styly, tempem a emocemi nedělá Bong Joon Hoovi žádný problém. Parazit je takový strašidelný dům filmových žánrů, nikdy nevíte odkud a kdy na vás co vyskočí. Žánry se mezi sebou neperou, spíš naopak žijí v symbióze a tak trochu na sobě ve stylu celého filmu parazitují. Geniálnost Parazita netkví pouze v žánrových tornádech ani ve snaze kritizovat Jihokorejskou společnost, je to především přesah tématu i za hranice Jižní Koreji a snad ještě víc filmařská zručnost Bong Joon Hoa. Ten tady dosahuje svou prací s herci, kulisami, kamerou, střihem, no co si budeme povídat, každým aspektem filmové tvorby vrcholného levelu. Důkazem budiž Zlatá Palma z Cannes. Parazit není prvoplánový, neukazuje prstem a nesází na divákovu ješitnost, tak aby si každý mohl říct jak je chytrý, že ve filmu vidí společenskou kritiku. Ta je tady totiž tak jasná, že chlubit se jejím rozklíčováním bude mít spíš opačný efekt. Bong Joon Ho se radši soustředí na to podstatné, než na podkuřování divákovi. Chytrý film prostě bez důvěry v inteligenci diváka natočit nelze a Bong Joon Ho to moc dobře ví. Jestli je Parazit nejlepším Jihokorejským filmem posledních let, těžko říct, osobně bych dal přednost Vzplanutí z minulého roku, ale faktem je, že Parazit je daleko víc přívětiví pro masové publikum. Proč ale srovnávat, Vzplanutí i Parazit jsou oba skvělé snímky a to je věc hlavní. Jsou jasným důkazem, že s Jihokorejským filmem se musí do budoucna hodně počítat.

Až se jednou bude ve filmových učebnicích psát o rozdílech mezi filmem, který patří do kina a filmem ušitým na míru pro streamovací služby, El Camino bude exemplární příklad druhé z možností. Pro nezasvěcené film naprosto mimo mísu, pro fanoušky seriálu polibek na rozloučen, Vince Gilligan je prostě frajer v práci s charakterama a nikdo televizní tvorbu dneska nedělá líp než on.