Toj

Studie podsvětí, příběh pomsty. Opět klasický Fuller. Tentokrát možná s formou nepracuje tak násilně, ale stále si udržuje výrazný styl. Vražda zobrazená pomocí stínů, násilí a nápadité scény zabíjení. Naprosto nezapomenutelný je závěrečný tanec/běh smrti. Mimoto se Underworld U.S.A spíš uchyluje k jakémusi komornímu vtipkování, což není vůbec špatně. Film je tím i velmi zábavný.

Další výborný film od Fullera. Přestože novinařina není zdánlivě tak akční téma, jako se nabízí ve westernech a thrillerech, tak Fuller to dostatečně kompenzuje svým agresivním stylem. Prudké nájezdy kamery na postavy, úžasné jízdy kamery kolem lidí na baru, alkoholici a brutální násilí podtržené brutálním formou. Podobně jako ve filmu 40 pušek i zde se nepřítelem i objektem lásky stává silná a mocná žena, která ovládá muže a fetišistické choutky diváků podtrhuje černými hadry.... Fuller je krásný a zvrácený žánrový experimentátor.

Poměrně běžný film o prolínání reality, snu a šílenství, který machruje formou hollywoodských horrorových thrillerů. Zabývá se vztahem a jeho jedinou výraznou odlišností je absence jasného klíče k pochopení filmu. V tomto případě vnímám volnost interpretace spíš jako umělou snahu u uměleckost filmu. Režisér řekl, že film můžeme vnímat jako arthousovou podobu filmu Inception. Nejsem největší filmu fanda Inception, ale řekl bych, že ta zásadní odlišnost spočívá spíš v tom, že příběh 52 měl nižší rozpočet a navzdory své interpretační otevřenosti, je mnohem banálnější a povrchnější.

Struktura: Patetický prolog, snaha natočit jakousi skromnou uměleckou "rádoby Inarritu" roztříštěnost s moc pěknou kamerou, patetický epilog.... Tomu snad nebudeme říkat kvalitní film, ne?

Asi nejvíc cool dokument, který jsem kdy viděl. Jarmusch v upnutých černých džínách, třičkem Ramones, koženými boty a šedivými vlasy s cigaretou v puse pádluje na kánoi s Fullerem, který má v hubě zase ohromný doutník. Film o ohromné úctě mladých talentovaných filmařů ke svým vzorům, film o filmu, krásný film o Fullerovi, o světě kolem nás, ale i o respektu a lásce k jiným kulturám a jejich vztahu k nám. Všechno tak nějak na téhle vztahové rovině souvisí se vším. Formálně je to poměrně poutavé a osvěžující, upouští se od tradičních dokumentárních klišé a baví i stylovými inscenovanými vtípky.

Fullera mám moc rád, ale i tak mě tenhle film dost překvapil. Viděl jsem téměř 3hodinovou rekonstruovanou verzi. Uvědomil jsem si, že jsem některé scény z filmu už někdy viděl v televizi. Ale v téhle původně zamýšlené podobě film získává uplně jiných rozměrů. Jeden z nejlepších válečných filmů. A vražedkyně nácků s panenkou v blázinci zahanbí i Tarantina :)

Prý že jako sedmikrásky Věry Chytilové... Člověk pak čeká opravdu hravou a proměnlivou formu, zajímavé téma, netradiční pojetí, existenciální rozměr... Lollipop monster je emo videoklip a děj připomíná klišé německého televizního thrilleru. Forma není nijak výbušná. Když si film hraje na komiksovost geniálního Scotta Pilgrima, tak nijak nedosahuje jeho kvalit, animované sekvence tu jsou k ničemu, videoklipové sekvence jsou jen ty nejtrapnější mtv klišé, vsuvky jako z 8mm pásu také nepůsobí zrovna originálně. A stejně je těchto výpůjček z jiných médií málo (pokud na tom někdo chtěl stavět styl filmu). Takže nakonec si divák uvědomí, že kouká na celkem nudný film o dvou zdánlivě protikladných holkách, které najdou společnou řeč a řeší své problémy, kouří, řežou se, brečí a šukaj dospěláky. Vyústění celého filmu pak má být už jenom cool. Hlubší snahu o proniknutí do ztrápené dušičky dnešních teenagerů poskytne jedna epizoda britského seriálu Skins (alespoň první sezóny). Jedna epizoda britského seriálu Skins nabídne mnohem víc hry s formou, nabídne hlubší existenciální rozměr a dokonce si zachová i svojí pozérskou coolovost, nadsázku i úctu a rovnocennost při snaze teenagery vykreslit.

Fantastický film, ohromně bizarní záležitost. Na jednu stranu je tu minimalistický a velmi strohý formální styl, absurdní výchozí situace, která vede k šíleně zábavným a děsivým situacím a brutální násilí (nevím jestli jsem nikdy u nějakého filmu uhnul hlavou před plátnem, tady se to stalo). Rozhodně se ovšem nejedná jen o prázdnou atrakci. Tohle se nedá jen tak pustit z hlavy. "Vaše matka přivede v následujících měsících na svět 2 děti a jednoho psa"

Občas se mi zdá, že pro mnoho diváků filmu je jediným měřítkem kvality zařaditelnost. A to je škoda, protože tahle roztomilá hříčka mě naprosto nadchla.

Jorgena Letha mám moc rád. V Jihlavě jsem zažil čtení jeho knihy a to mě asi trochu připravilo na jeho otevřenost v oblasti erotiky. Leth vytvořil studium erotičnosti, zkoumá vlastní obsese, naznačuje jakýsi deník svých sexuálních dobrodružství a skrze kameru se básník snaží zachytit přitažlivost ženského těla i kouzlo její osobnosti. Najít tu poetiku, zachytit svůj subjektivní pohled na krásu - myslím, že se mu to povedlo naprosto dokonale. Leth vytvořil poněkud netradiční tvar, zvolil naprostou otevřenost, projevuje opět ohromný talent na vizuální stránku věci. Na festivalu ve Varech se filmu za odměnu dostalo jen posměšku a urážek. Film si nezaslouží plné hodnocení, protože se časem zasekne v opakování stejného principu a ztratí na tempu a nakonec i unaví. Na druhou stranu si rozhodně nezaslouží černé barvy. To je jen projev ignorantství, otupělosti, nesnášenlivosti k novému a prudérnosti.