petrskoc

Werner Herzog je úkaz. Styl, jakým hovoří o zcela vážných tématech svojí lámanou angličtinou a jen tak mimochodem svou řeč prokládá vtipy, které snad ani jemu nepřijdou legrační, ale přesto se všichni smějí - je fenomenální. Navíc zmíní několik velmi trefných a nadčasových úvah o tvorbě filmu obecně, které jsou aktuální i dnes a nejspíš budou už navždy. Odlehčený dokumentární kraťas nad věcí, a tak to má být.

Velký příběh o lásce a přesvědčení, kterému by sice slušelo temnější a špinavější zpracování, ale jako celek film perfektně funguje a Tobey Maguire tu strčil všechny ostatní hvězdy s přehledem do kapsy. Skvělá guilty pleasure zábava, která nezanechá silnější šrám na duši.

Napíši asi jen tolik, že poslední záběr na Clooneyho jedoucího v taxíku, kdy vše do sebe zapadne, mě natolik zatlačil do sedačky, že jsem nebyl schopen ani po skončení titulků odlepit oči od televize. Tento zcela hypnotický konec patří mezi to nejlepší, co film jakožto řemeslo může vůbec nabídnout. Vidět v kině, zážitek by to byl ještě úplně o úroveň jinde. Mistrovské dílo ve všech směrech. Viděl jsem pouze pár filmů, které měly takové "koule". A George v roli bezcitného právníka naprosto excelentní. O chlup uniklo TOP 10, TOP 20 určitě.

Kvalitní řemeslo, ale bez jakýchkoliv emocí. Ať se ve filmu dělo cokoliv, bylo mi to tak nějak jedno a vůbec jsem s postavami nesympatizoval. Al hraje svůj standard, zbytek se ho snaží dohnat. Těch metafor a odkazů co by satira společnosti, filmového průmyslu a tvorby obecně tam bylo na celou analýzu, ale ve výsledku jsem nějaké sdělení nezpozoroval. Chladný, odosobněný snímek.

Neuvěřitelně krásné pohlazení po duši, 100 minut čisté, přeslazené romance - ale to vůbec nevadí. Sem tam nějaká myšlenka, občas naivní průpovídky, to k tomu ale vše patří, sic to není žádné myslitelské veledílo. Richard mi zprostředkoval teleport na jiné místo v jiném čase a dovolil být svědkem jedné úžasné noci dvou lidí, kteří k sobě prostě patří. Dlouho jsem neměl po skončení filmu tak hřejivý pocit a upřímný úsměv na tváři. Děkuji a tleskám. A Julie Delpy je setsakramentsky charismatická žena.

Zdejší nízké hodnocení moc nechápu - hodnotící mají během koukání na tento skvost asi klapky na očích. Film ucelený, sebevědomý, pln symbolů a metafor, částí faktických a výpravných, které střídají pasáže surrealistické až snové. Snímek, který toho říká velmi mnoho - o lásce, společnosti, mezilidských vztazích. Hudba Psích vojáků je něco, co mě začalo v poslední době hodně bavit. Stejně tak Filip Topol hraje (na víceméně neherce) skvěle, ale i tak Iva Janžurová nebo Markéta Hrubešová. Potěší menší cameo Tomáše Hanáka. Někde v komentářích jsem tu četl, že se jedná o jeden z mála českých čistě autorských filmů a musím jedině souhlasit. První třetina, která je v podstatě založena pouze na symbolice, je v naší kotlině takový menší úkaz - tedy z pohledu porevoluční tvorby. Následující faktická druhá třetina je skvěle dramaturgicky zvládnutá a ukáže divákovi zase odlišný úhel pohledu na příběh. Vše korunuje závěrečná část, kdy posledních cca 15-20 minut, tedy úplný závěr, má světovou kvalitu a dovolím si tvrdit (subjektivně), že jsem neviděl lepší konec filmu v novodobé české kinematografii. Škoda, že Zdeněk Tyc víc netočí, přece jen těch filmů moc nemá a už vůbec ne těch, které jsou známy širší veřejnosti, např. právě jako Žiletky. Já vidím tento snímek kvalitou minimálně na úrovni evropských filmů a zážitek z kina/projekce by byl určitě ještě silnější. Pro mě obrovské překvapení.

První díl bohužel nasadil laťku příliš vysoko - 100 %. Dlouho jsem z TV produkce neviděl něco tak kvalitního. Trošku škoda 3. dílu, který byl ze všech určitě nejslabší a naopak čtvrtý, poslední díl, kde se tvůrci soustředili na detailní pitvu psychiky obyvatel města, okolo kterých se příběh točí, byl opět výtečný. Velmi povedená psychologická sonda do jednoho uzavřeného městečka, kde jakoby se zastavil čas. Musím vyzdvihnout skvělý scénář, decentní práci s hudbou, úžasné herecké výkony v podstatě všech, kdo se na obrazovce objeví, ale hlavně - kamera! Ta mě naprosto uchvátila - širokoúhlé precizní kompozice střídající místy až dokumentární styl - prostě lahůdka. Stejně tak strohý a chladný vizuál, který se k prostředí perfektně hodí. Režie nápaditá, přirozená, a střih nechávající diváka vždy přece jen trošku v napětí. Tleskám. Kdyby si celá série udržela kvalitu jako první díl a poslední díl, s plným hodnocením bych neváhal.

Vzhledem k tomu, že film vznikl v roce 1941, jde o dílo vskutku nadčasové, hlavně po řemeslné stránce. Příběh dnes již poměrně okoukaný, ale opět - v té době se muselo jednat o něco výjimečného. Tedy i to, co chtěl Orson Welles snímkem sdělit, nepokládám za něco, co zde v historii kinematografie nebylo již nespočetně-krát, a mnohdy (alespoň pro mě) sděleno s mnohem větším emocionálním dopadem. Z pohledu dnešního diváka bych těmi superlativy o nejlepším filmu všech dob přece jen trošku šetřil.

Nemá smysl film slepě adorovat nebo na něj naopak plivat za každou cenu, jak to zde pozoruji u většiny hodnotících. Na debut je to silné a sebevědomé, stylizace mi vůbec nevadila (spíš naopak - kamera místy vynikající), černobílá sedí, a vizuálně se to opravdu chvílemi blíží Jarmushovu Only Lovers Left Alive. Sdělením, symbolikou, hypnotičností a celkovou kvalitou nikoliv, ani zdaleka. Sama nocí tmou je hravý upírský thriller, který je možná i víc komedií, než chce být. Některé scény jsou hodně legrační, jiné zase dech beroucí. Kino (včetně mě) se smálo dost. A nešlo o nějaké hloupé vtipy. Vyhrocená poslední třetina potom strčí do kapsy celý dosavadní průběh filmu a je kvalitou o řád jinde. Také střídání tempa a skákání od žánru k žánru (dramaturgii) Ana Lily Amirpour zvládla více méně bez klopýtnutí. Jako celek film funguje, nenudil jsem se, těch 99 minut uteklo jako voda, ale přece jen... jsem prostě čekal něco víc. Působí to trošku jako takové poslepované filmové cvičení bez hlubší výpovědi - jakoby se o tu výpověď tvůrci ani nesnažili. ČSFD projekce / Kino Aero.

Shame je o pocitech. O zcela individuální vyprázdněnosti a marnosti lidského života - tehdy, kdy nevidíme smysl, sejdeme z cesty a zapomeneme, pro co by se mělo žít, a začneme tyto body hledat v, chtě nechtě, zakódovaných zvířecích - primárních - pudech, které v nás jsou od pradávna a jsou pouze (nesprávně a zbytečně) po generace násilím potlačovány. Z Fassbendera ta zoufalost přímo tříští a po zhlédnutí tohoto snímku se z něj stal jeden z mých nejoblíbenějších herců. Přesvědčivost, s jakou svojí roli hraje, je až neuvěřitelná. Nejspíš bude mít k látce nějaký osobní vztah - nedivil bych se. Shame je víc než pouhá analýza velké části společnosti, ve které žijeme. Je to nahlédnutí do ztracené duše, jež přes veškeré životní zkušenosti, úspěchy, prohry, prostě všechny kroky, které nás činí tím, čím jsme, stejně není schopna najít to své štěstí, které ji naplní - tedy život takové duše. Je to začarovaný kruh, diktát společnosti a na druhé straně vlastního očekávání průběhu svého života, jako lidských bytostí, ve kterém je stejně vše úplně jinak, než se na první pohled zdá. A to je něco, co by si měl uvědomit každý. Připustit si to může být hodně bolestivé, ale každému z nás dříve či později stejně nic jiného nezbývá. TOP 10.