petrskoc

Tento dokument je v podstatě pouhým nakouknutím za zavřené dveře prezidentské kanceláře - bez žádného názoru, vize či snahy tvůrců snímek nějak vést a něco jím sdělit. Což je na jednu stranu (při osobě, jakou byl Havel) pochopitelné, protože tak nedochází ke zkreslování skutečnosti, na stranu druhou je i dokument vždy a za každé situace subjektivní (nic jako objektivní dokument neexistuje) a proto je trošku škoda, že se u takové látky přece jen tvůrci do oné subjektivity nepustili po hlavě. Osoba Václava Havla není černobílá - má spoustu kladných ale i neméně záporných vlastností, a trošku postrádám (u jakékoliv tvorby, která mapuje jeho život) právě skutečnost a snahu ho vidět bez růžových brýlí. Což dle mého spousta tvůrců (vlastně si teď nikoho ani nevybavuji), ale i běžných lidí, vůbec nedělá. Mluvím zejména o lidech (zarytí pravdoláskaři), kteří jeho osobu adorují až s určitou mírou fanatizmu a kohokoli, kdo odmítá podobné černobílé vidění světa a je si tedy vědom, že i Václav Havel nebyl dokonalý, chladnokrevně odsoudí a zadupou do země. Nemám potřebu na Havla jakkoliv plivat, byť s jeho politikou a některými názory bytostně nesouhlasím - odvedl spoustu dobré práce, která byla jasně vidět a všechny jeho názory také nejsou vytržené z reality všedního dne. Byl to hodný člověk se srdcem na pravém místě. V tomto snímku je zejména vidět, jak ho politika semlela, nakolik byl v určitých věcech nerozhodný, manipulovatelný, možná až dětsky naivní. Stejně tak je ale zřetelné, jak moc myslel spoustu věcí dobře a jeho úmysly byly dle mého názoru vždy čisté a dobré. Jak se říká - cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Svým způsobem velmi důležitý dokument, jehož potenciál je bohužel nevyužitý.

O Interstellar by se dala napsat kniha. Ač to nemusí být na první pohled zdát, jde o zcela komplexní dílo, kde sedí každá věta, záběr - a vše navzájem na sebe odkazuje. Promyšleností jde o nejlepší a nejchytřejší Nolanův film. To lze pochopit až po skončení, kdy vše do sebe zapadne. Scénáristicky unikátní a bratři Nolanovi se sebevědomým tahem na branku přesně ví, co chtějí sdělit, aniž by potřebovali byť jen jedinou zbytečnou scénu (zkratkovitost, kterou mnozí zmiňují, zde vidím spíš jako oproštění se od zbytečností, berliček - a tedy jako vysokou profesionalitu těchto dvou pánů, kteří jdou jistě za tím, co chtějí sdělit). Rozhodně nesouhlasím s tím, že jde o vyprázdněný snímek, kde jde pouze o efekt a pozlátko. Naopak - snoubí se tu dokonalá audiovizuální stránka s myšlenkami a poselstvím v komorním, intimním a minimalistickém (a zároveň neuvěřitelně pohlcujícím a epickém) dramatu, kde se řeší základní překážky lidského osudu a že vůbec nezáleží, jestli se děj odehrává na Zemi nebo ve vzdálených galaxiích - Murphyho zákony a lidská povaha/problémy se nemění ani v jiném prostoru nebo čase. Příběhová rovina na Zemi je opravdu velmi procítěná, propojenost a celkové vyznění poselství v poslední třetině filmu je naprosto geniální a jestli první dvě hodiny filmu šlapou na 100 % a divák nestihne vydechnout, závěrečná část je 200 % mindfuck. Přes to všechno nechybí ani dojemné momenty, které ale nepotřebují za každou cenu tlačit na pilu a být tedy kýčovité nebo přehnané - naopak působí přirozeně a nenuceně. Fenomenální Matthew si zde krade veškerý prostor a za několik scén (navíc těch nejdůležitějších) by si určitě zasloužil veškerá ocenění za nejlepší hlavní mužskou roli. Se zvukem se pracuje na úplně jiných úrovních než u drtivé většiny ostatních filmů (a za to dávám velký palec nahoru), IMAX formát (navíc točený na analog, což je v dnešní době o to víc pozoruhodné) je strhující a dodá zážitku z filmu úplně jiný rozměr. Srovnávání s Kubrickovou Odyseou podle mě není na místě. Nolan k látce přistupuje úplně jinak, podává odlišné pohledy a jeho sdělení a vize osudů hrdinů v jeho filmech jsou jinde než u Kubricka. Nolan není Tarkovsky, Kubrick ani Spielberg - konzervuje čas na filmový pás dle svého a není na tom nic špatného. Ať tak či onak, Nolan již nyní rozhodně patří mezi žijící filmařské legendy, je pravděpodobně jedním z nejosobitějších a nejlepších filmařů vůbec od počátku kinematografie, jeho pojetí příběhu je stravitelné i pro mainstreamovějšího diváka, ale o to víc si zasluhuje respekt to, že nikdy neklesne kvalitou do braku nebo prvoplánovosti. Christopher točí filmy pro lidi, ne pro sebe. A tak by to asi mělo být. Samotné rozdílné hodnocení (někdo film miluje, druhý nenávidí) je vlastně správně - o filmu se mluví a vzbuzuje emoce - opět pozitivní prvek. A i kdybych byl sebevíc naivní a pouze slepě adoroval něco, kde vlastně žádná větší hloubka není, Nolan mi tímto filmem minimálně nasadil do hlavy brouka - a to, jestli láska je opravdu to jediné, co přetrvává i v jiném prostoru a čase, a dokáže je navzájem ovlivňovat, přetvářet a být hnacím motorem pro to, aby když si něco hodně přejeme - tak to bylo vyslyšeno, splněno - je jedno, jestli k tomu budeme přistupovat z hlediska spirituálního nebo tvrdě pragmatického - prostě síla myšlenek a lidské vytrvalosti, vůle. Jestli někomu nestačí v důsledku shlédnutí filmu položená podobně hluboká otázka (ve snímku je jich mnohem víc - alespoň já je tam viděl) - jsou dvě možnosti: buď je film opravdu vyprázdněný a naivní - a nebo je zaslepený divák. OST Zimmera klasicky vysoce kvalitní (i když se ty motivy v posledních letech u různých jeho soundtracků již přece jen opakují) - a tentokrát se se soundtrackem pracovalo velmi jemně a v podstatě se opakuje jeden hlavní motiv po drtivou délku stopáže filmu v různých obměnách. Každý by si měl v jakémkoliv (skvělém) filmu najít to svoje, a pokud to tam nalezne, je to tak správně. 10/10 a zařazuji do svých TOP 10.

Arnold je již nyní žijící legendou. Je to typický příklad člověka, který neoplýval nikdy nějakým přirozeným talentem, krásou či vysokou inteligencí, ale vše si vydupal z nuly, učil se ze svých chyb a nabíral životní moudrost a zkušenosti tím, že měl otevřené oči a sledoval svět kolem sebe a jeho zákonitosti. Občas Arnoldovi chybí troška pokory - uvědomuje si svoji neotřesitelnou pozici a dominanci vůči ostatním soutěžícím (dnes by nejspíš mluvil jinak). Jeho cílevědomost a uvědomělost sebe sama a toho, čeho chce dosáhnout, by měly být příkladem pro všechny, kteří zde po sobě také chtějí něco zanechat. Dokument stojí a padá právě na osobě Arnolda a hodnotit tak jeho jednotlivé složky je poněkud zavádějící. Jde o nezávislé dílko, ve kterém je toho údajně i hodně zinscenováno (a popravdě to tak mnohdy působí). Nenudil jsem se, a to je u podobné látky nejspíš to nejdůležitější - na nějakou analýzu duševního rozpoložení jednotlivých bodybuilderů během natáčení asi nebyl prostor.

Herecký koncert Toma Hardyho a jeho geniálního přízvuku. Po větě: "How Could I Love You?" si mě film naprosto získal a po celý zbytek stopáže jsem neodtrhl oči od monitoru. Minimalistické povídání o tom, jak důležité je dělat v životě rozhodnutí, ať už jsou správná či nikoliv. Snesl bych klidně ještě o 15-20 minut víc a ač bylo vcelku jasné, jakým způsobem snímek skončí, přece jen se mohli tvůrci snažit vůči oné šablonovitosti nějak vymezit. Ale tohle odpouštím. K plnému počtu chyběl opravdu kousíček.

V Divokých historkách je toho mnohem víc, než jen pouze skvěle zrežírovaných 6 povídek. Tyto jednotlivé příběhy právě velmi trefně, s nadhledem a humorem satiricky glosují (každá povídka jiné) neduhy a absurdity moderní společnosti, ale stejně tak spory a problémy mezi lidmi, které se s námi táhnou již tisíce let a my se nikdy nepoučíme. Za mě nejlepší povídka s Audi, těsně za ní scénka ze svatby. Všechny si ale drží vysoký standard a nepropletenost jednotlivých částí vůbec nevadí. Šel jsem do kina s nulovým očekáváním a dostal královskou zábavu, vypointovanou, chytře napsanou a s přesahem. Tleskám - obrovské překvapení.

Velmi těžko se mi u tohoto filmu hledají slova. Jde velmi pravděpodobně o můj vůbec nejoblíbenější film vedle TAOFJJBTCRF. V tomto snímku se snoubí tolik mně blízkých konstant, které by filmová výpověď měla obsahovat. Ač se z počátku může zdát sdělení prvoplánové - je tomu přesně naopak. Míra subjektivity životní bolesti a utrpení je zde natolik dobře skrytě vyjádřena, že je třeba velmi pečlivě vnímat veškeré složky filmu, aby vše na konci správně zapadlo do sebe a mohli jsme si užívat dopad poselství, které nám Chan-Wook Park servíruje. Jde o naprosto zásadní snímek, který se zcela bez příkras a naivity dívá na téma lidského utrpení v té nejčistší podobě - tedy psychického utrpení. To je totiž mnohem horší než to fyzické a konec/průběh (i když samozřejmě vzhledem k žánru a předloze lehce přibarven) filmu to jasně dokazuje. Celá tvorba Parka se točí okolo pomsty a lidské bolesti a právě proto je jeden z mých nejoblíbenějších režisérů, protože zobrazuje lidský život v jeho surové podobě, a nezáleží do jakého prostředí snímek zasadí. Min-sik Choi je zcela fenomenální a postavou Oh Dae-su se přímo stal. Vše dokresluje geniální soundtrack, který jednotlivé scény vystihuje do posledního detailu. Bojová scéna v koridoru na jeden záběr bez střihu či ukradení cigarety výrostkům na ulici patří mezi perly moderní kinematografie. Jde o film, který je třeba velmi intenzivně procítit a vžít se do role Oh Dae-su. Jedině tehdy jsme schopni pochopit nespravedlnost a tíhu jeho osudu, do kterého byl vržen jako dítě (které neumí plavat) do vody - a tedy ne vlastní vinou. I přes to všechno - Oh Dae-su se se svým osudem popral se vztyčenou hlavou, i když jej defacto neměl jak ovlivnit, a pro každého by měl být podobně silný a zásadní příběh určitým ponaučením pro jeho osobní život a měl by si z něj vzít to důležité, které aplikuje na svůj dosavadní svět kolem sebe. Protože podobný příběh, i když třeba jeho modifikace, může čekat každého z nás přímo za rohem, a nedokážeme se na něj jakkoliv připravit. Bohudík. Život by byl poté mnohem nudnější.

Kousíček chybělo k dokonalosti. P. S. Hoffman v jednom z posledních filmů, které oslavují jeho herecký um a osobnost. Celou stopáž filmu se více méně nic neděje, až na posledních cca 15 minut, které jsou naprosto geniální, a stejně to velmi dobře udrží pozornost a člověk se ani na minutu nenudí. Pro mě je závěrečná scéna snímku jednou z nejsilnějších poslední doby. Jde opět o trošku jiný pohled na látku pojednávající o tajných službách a terorismu v Evropě. Minimalistické vyprávění mi velmi sedělo, stejně tak kladně hodnotím fakt, že tvůrci velmi šikovně balancovali na hraně toho, jestli je film spíš o obecném pojetí tohoto tématu, a nebo zcela čistě osobní zpovědí a filmem o jednom životem zklamaném a vysloužilém zpravodajci, který neměl kdo ví jaké štěstí. Dovedu si představit v plné síle i tuto druhou možnost a popravdě řečeno by zde v tomto případě herecká odlišnost a charisma Phillipa pravděpodobně vynikly ještě více. Po delší době originální špiónský kousek, který přesně zapadá do kategorie filmů, které je třeba vidět víckrát a pokaždé v nich nalezneme něco nového.

Gone Girl je působivě zrežírovaná mysteriózní detektivka, která bohužel nemá co víc nabídnout. Závěrečných 20-30 minut je zcela přepálených a dle mého zbytečných. Pečlivě budované napětí formou náznaků je ke konci naprosto pošlapáno až příliš doslovným závěrem. OST Trenta a Atticuse je opět geniální, tentokrát v určitých pasážích velmi připomínající zvuk právě NIN. Osobně bych s OST víc pracoval, z filmu si jej moc nepamatuji a mnohem víc si soundtrack užiji a procítím tehdy, když ho pustím jako samotné album bez obrazové složky. Knížku jsem nečetl, skoro bych se ale vsadil, že tentokrát bude předloha opravdu znatelně lepší než filmové zpracování. Ben Affleck moc hrát nemusí, účast v tomto filmu pro něj bude podle mě spíš určité renomé a pevně věřím, že časem se z něj vypracuje vynikající herec. Rosamund je bohyně a hraje naopak s vypětím všech sil. Několikrát jsem si všiml zmatenějšího střihu (možná u mě spíš deformace povoláním). Strohý vizuál sedí perfektně a Fincherovi i po tolika filmech stále funguje. Celkově jsem se bavil, ale nic ve mně snímek nezanechal a ničím nepřekvapil, což u podobné látky vyžaduji (jako tomu bylo například v geniálním Prisoners). Jsem zvědav, jaké téma si David zvolí příště.

Slušná prvotina. Atmosféra se dá krájet, herecké výkony jsou fajn vzhledem k tomu, že tvůrci hrají i hlavní role. Nejde o nic profesionálního, technické zpracování je poplatné době, film se snaží stát nohama na zemi, klást důraz na poctivé vyprávění obrazem, dobře nasvíceno. Již zde jsou vidět náznaky budoucí profilace a směřování Andreje. Celkově mě těch 20 minut bavilo a popravdě - i Tarkovskij musel nějak začínat.

Ve výsledku hlavně po obsahové stránce zdařilý dokument. Stojí na životních zkušenostech a názorech hlavních postav, které ve filmu hovoří a předávají divákům pohledy na své řemeslo. Škoda technického provedení, natáčet podobný dokument na zrcadlovky asi nebyl úplně nejlepší nápad, obzvlášť, pokud celý film financoval RedBull a zajistit kvalitní techniku tedy nejspíš nebyl problém. Lepší záběry střídají ty horší a některé působí jako pouhá vata, výplň - nesouvisející nijak s obsahem dokumentu. Co se týče střihu, nějaké chybičky by se tam našly, na druhou stranu je tam pár opravdu skvělých a originálně tvůrčích momentů. Pro diváky, kteří do problematiky trošku vidí, případně sami skládají (zkouší skládat) a důležité osobnosti na poli hudby znají - tento snímek pravděpodobně nepřinese mnoho nových a zásadních informací, ale rozhodně jde o důležitý film, který odkrývá alespoň částečnou pravdu o tom, jak je tvůrčí proces v jakémkoliv odvětví umělecké tvorby vlastně nic víc než pouhá práce, dřina a vzdělávání, jako v každém jiném směru lidské činnosti.