petrskoc

Tato skoro dvouhodinová reklama jak na nějaký salón krásy má sice několik slabých záblesků, kdy si dovede dělat legraci sama ze sebe (alespoň v náznaku), následně ale opět vše pohřbí naprostý nevkus, přehnanost, nulová pokora a naivita, která je do nebe volající. Opravdu nedovedu pochopit, že na něco podobného je někdo schopný dát peníze. Strčte do ruky ruční kamerku za pár tisíc jakémukoliv studentovi střední školy fotografie, zavřete ho na měsíc do místnosti, dejte stejný rozpočet jako měl tento film a natočí oscarový snímek. Žijeme opravdu ve zvláštní době. Celé je to o to víc smutné, že režie se ujal člověk, u kterého bych podobný "přešlap" nečekal ani náhodou.

The Proposition nikam nespěchá. Nechává hlavní hrdiny žít své předem dané role - pečlivě je vyobrazit, jako by John Hillcoat chtěl diváka přesunout právě do těchto dob, kdy se film odehrává, a dát mu okusit onu marnost a zbytečnost, kterou hlavní hrdinové v kontextu doby zažívají. A to mě na tomto filmu velmi baví. I přes vcelku běžný a již tisíckrát viděný příběh (navíc u westernu) je zde přece jen něco navíc - hlavní hrdinové nemají jasně definovanou stranu, na které stojí. Vše je ve skutečnosti naprosto jinak, než se zdá na začátku a proměna charakterů je nadčasová. Spoustě lidí přijde proti srsti hrubost, jaká je ve snímku zobrazena. Tato "špinavost" mně osobně naopak velmi imponuje a vůbec bych se nezlobil, kdyby bylo na autentičnosti ještě přidáno. Od plného počtu mě dělí pouze skutečnost, že finále je dle mého nedotažené a vůbec nesoutěží s dosavadním průběhem filmu. Zatím co čekáte, jak se finále vygraduje, je ve skutečnosti konec a vidíte titulky. Zasloužilo si větší péči, stopáž, gradaci a vypointovanost. Přes to všechno jde ale o výjimečný a skvělý film.

Nemohu říct, že bych se vyloženě nudil. Úvodní třetina ale nastaví laťku příliš vysoko a během následujících dvou třetin se dostaví poněkud zklamání - a ke konci si říkám, že každá další minuta tento jinak velmi povedený, oddechový snímek jen shazuje víc a víc. To na začátku, co bylo tak nad věcí, s lehkostí a velmi specificky absurdním humorem provázelo diváka osudy hlavních hrdinů a místy, kde jejich osudy prožívali (stylizace je na jedničku), vystřídá přehnaná, rádoby artová a bezemoční podívaná. Anderson je snílek, který svoji fantazii využívá naplno, bohužel jdou ale tyto za každou cenu umělecké filmy trošku mimo mě. Ano, je to čistě subjektivní záležitost, já osobně ale nevidím smysl v točení podobných filmů. Přijdou mi zbytečné. Jsem toho názoru, že méně je více a kde se musí používat podobných berliček, pouze to odvádí pozornost od absence kvalitního obsahu. Podruhé bych si Grand Budapest rozhodně nepustil a film ze mě vyprchal ihned po odchodu z kina - a to je ukazatel, že něco asi nebylo úplně v pořádku.

Pacific Rim bohužel doplácí na svoji přílišnou plochost, povrchnost. Postavy nemají žádný živější tvar, příběh je velmi prostý a samotný film není zdaleka tak temný, jak slibovaly trailery. Je to vlastně velmi popcornová záležitost, při které je potřeba vypnout mozek a užívat si pouze skvělou audiovizuální stránku. Ta je na špičkové úrovni. Vůbec by nevadilo, kdyby se celý snímek trošku uskromnil a víc se přesunul do osobní roviny, kde by mohly vyplynout na povrch pravé důvody konání a motivace hlavních hrdinů, proč jednali zrovna tak a takhle. Bohužel to tak platí u většiny blockbusterů, že komornější pojetí (jako např. v trilogii o Batmanovi od Nolana) by snímkům mnohem víc prospělo. Tato doba snad jednoho dne přijde, obávám se ale, že to bude až tehdy, kdy lidé začnou chodit do kina víc proto, aby byl obohacen tímto zážitkem jejich duch než pouze povrchní vytržení z reality na pár hodin času.

Velmi kvalitní thriller ze staré školy, kterých se dnes už moc netočí. Deprese první třídy, která si nebere servítky. Vůbec by filmu neškodilo, kdyby klidně i víc přitlačil na pilu a nebál se cenzury. Ta je v mnohých situacích očividná a na celkovém vyznění brutality a surovosti lehce ubírá. Nicolas Cage je opravdu zvláštní herec - nemohu se rozhodnout, zdali je pouze charismatickým hercem nebo už charakterním. Výkon v tomto snímku patří rozhodně mezi ty lepší v jeho kariéře. Celkově mi celý film sedl a s odstupem času, kdy jsem jej viděl poprvé v podstatě ještě jako dítě, mi nyní po druhé projekci přijde velmi dospělý a uvědomělý. Na druhou stranu je dle mého zobrazení podsvětí porno průmyslu, BDSM a dalších alternativních sexuálních hrátek lehce naivní a vyhrocení zbytečně pro efekt. V tomto případě mi to ale nevadí. Trošku škoda možná přílišné přímočarosti a obyčejného, hollywoodského konce. Po stránce režie, obsazení a kamery se jedná o film velmi kvalitní.

Výborný film, který je přitom tak malý a osobní, že se bohužel jen těžko dostane k širšímu publiku. Coenovi natočili intimní výpověď jednoho muzikanta, který byl ve svém životě natolik upřímný a nad věcí, až se mu to vůči většinové společnosti velmi vymstilo. Z filmu je patrné, že jeho hudba je kvalitativně vůči ostatním interpretům naprosto jinde - on jediný se snaží o něco, co nejde ve stopách ostatní populární hudby, která zní jedna jako druhá - bez rozdílu. ILD je hlubší snímek, než se na první pohled může zdát. Reflektuje do detailu v podstatě nulovou možnost jít dlouhodobě jako jedinec proti konzumní většině - tato skutečnost bude dříve či později destruktivní. Jde o velmi nadčasovou záležitost, která by měla o to větší výpovědní hodnotu, kdyby se příběh odehrával v současnosti. Celý film, myšlenku a filozofii, o které píši, řekl bych velmi trefně zhodnotí Bud Grossman (F. Murray Abraham) skoro na konci filmu: "I don't see a lot of money here.".

Dokument poměrně naivní cestou popisuje krom všeobecně známého technologického boomu také vznik uměleckých děl. O prvním nemá smysl hovořit, druhé z prvního vychází. Padají zde slogany jako "craft is gone" nebo že dnes není tvorba obecně vůbec o penězích. Se spoustou věcí se dá ve filmu souhlasit, vadí mi ale povrchnost, jakou snímek odkrývá pokličku výroby kreativního díla. Nic není samozřejmě černobílé a většina umělců, kteří v dokumentu figurují (a že jde mnohdy o zvučná jména) mi přijdou jak z jiného vesmíru. Padají názory, které jsou dle mého velmi nevyspělé a nedomyšlené, řečené pouze pro efekt a aby řadový divák, který v životě nepřišel do kontaktu s výrobou filmu nebo hudby, si mohl říci - "Tak já budu také umělec, když je to tak jednoduché!". Na druhou stranu - opravdu zásadní jména a postavy z řad kreativní sféry (Mobyho neberu jako nikoho nadčasového) se v dokumentu neobjevují. Možná by tvůrcům prospělo do příště nakoukat nějaká interview s opravdovými filmaři (Nolan, Fincher, Tarantino, Park + spousta arthousových režisérů - Trier, Fliegauf atd.) a to stejné i s muzikanty (Cave, Ellis, Reznor, Eno, Yorke atd.) - myslím, že by tam padala hloubkou naprosto odlišná tvrzení. Celý film se svým konceptem měl držet (dle mého) okolo jedné jediné věci, která v dokumentu zazněla, a která logicky vychází z koncepce, která bohužel nebyla dodržena - kdy jeden z účinkujících říká něco ve smyslu, že "Ti, kteří získávají Oscary a další filmové nebo i hudební ceny, nikdy nechodili na žádnou uměleckou vysokou školu, nebo podstatná většina z nich". To je alfa omega celého filmu a mělo by se tesat do kamene. Bohužel jedna jediná věta nezachrání celý dokument. Filmař, který tuto větu pronesl, mi byl velmi sympatický tím, co říkal, svým přístupem k řemeslu, lidem v branži atd. Prostě to, co říkal, mělo hlavu a patu. A to cením.

Neuvěřitelně naivní, hloupé a bez špetky sebemenší invence. Celou stopáž filmu jsem si ťukal na čelo, jak se do takového kýče mohlo namotat několik vcelku slušných herců, včetně mého oblíbence Woodyho Harrelsona. Je jasné, že významnou roli hrály peníze. The Hunger Games byl přeci jen hit a není se čemu divit. Lidé obecně nevyžadují kvalitní, oduševnělý obsah. Již zmíněná asijská Battle Royale, která je v podstatě originál před The Hunger Games, je kvalitou úplně někde jinde a nepotřebuje se za každou cenu zalíbit, jako tento slepenec, ve kterém nefunguje vůbec nic, snad až na několik svěžích záběrů, jednu slušně natočenou akční scénu a jednu hezkou písničku v OST. Bojím se druhého dílu.

The Exorcist je na svou dobu zajisté řemeslně nadčasovým snímkem. Vadí snad pouze lehce přepálená stopáž, kdy úvod filmu je zbytečně zdlouhavý a samotné finále v podobě vymítání je po chvilce stereotypní a chybí této pasáži nějaký zajímavý zvrat. Jistá teatrálnost herců je pochopitelná a není to nic, co by snímek nějak narušovalo. Přesah v podobě osobního dramatu s relativně dobře propracovanou psychologií postav je něco, co dělá z tohoto hororu přece jen něco víc, než pouhou lacinou lekačku. V rámci žánru i po skoro půlstoletí velmi kvalitní a přesvědčivý film.

Velmi rozdílné hodnocení je pochopitelné. Park vstoupil do trošku jiných vod než doposud. Opravdu to není tak silné jako jeho předchozí tvorba, ale odpad to samozřejmě také není. Parkův rukopis je čitelný spíš ke konci snímku, kdy reflektuje jemu blízké hodnoty a životní situace, ve kterých se nacházíme. Jednoduše řečeno se málo tlačí na pilu. Motivy postav nejsou dostatečné a vlastně je celý příběh velmi polopatě vysvětlen až v závěrečné části a vůbec tak nemůžeme pochopit jednání charakteru Goodeho. Paradoxně uspěchaný film, vizuální orgie (opět geniální kamera) a silná režie, ale ve výsledku nestihneme ani jedno z výše uvedeného dostatečně vstřebat a vychutnat. Parkova novinka v Hollywoodu i tak dopadla velmi dobře a myslím, že je to spíš o tom se nastavit na systém, který v Hollywoodu funguje.