petrskoc

Vynikající záležitost. Jedno z nejlepších, tedy nejdospělejších romantických dramat. Snímek, který se vůbec nebojí pokládat otázky o našich subjektivních pravdách/nepravdách, o tom, že si každý může tu svoji pravdu vyložit podle svého a bude na to mít výsostné právo, protože nikdo nežijeme životy těch druhých, a že svět kolem nás, obzvlášť ten citový, není vůbec černobílý. Perfektní po všech stránkách, s přesahem, Nichols servíruje realitu okolního života mezilidských vztahů bez příkras a natvrdo zdůrazňuje to, co si spousta lidí v dnešní době příliš neuvědomuje - nikdo nemá právo soudit kohokoliv jiného, pouze sám sebe, a to by měl dělat o to víc.

Reygadas není Tarkovsky. Vyprázdněné pozérské nic, slepenec sic vizuálně podmanivých záběrů, kterých spousta přebývá nebo naopak chybí. Nejsilnější z celého snímku je úvodní scéna, kterou lze považovat jako slušnou poctu právě Tarkovskému, ale zbytek filmu je natolik jak obsahově tak vizuálně odlišný od koncepce toho, jak k filmu přistupoval Tarkovsky, že o nějakém srovnávání nemůže být řeč. Jestli jsou Tarkovského filmy spirituální zážitek a člověk je musí prožít, zde jsem nic podobného nepociťoval a spíš jsem se celou dobu nudil. Stopáž potom zbytečně přepálená. Snímek toho chtěl říct mnoho, ale neřekl vůbec nic.

Zasněná, kýčovitá romance, která nemá ambice být čímkoliv víc. Nečekaný vývoj v poslední třetině filmu dodá snímku na promyšlenosti, zbytek je pouze přímočarý útok na divákovy nejmělčí city. Ale ono to vlastně docela funguje. V kině by to byl pravděpodobně ještě větší zážitek. Ve spoustě scén se očividně skládá poklona (vkusně) klasické kinematografii a pracuje se zde s hudbou také velmi s respektem. Samotný děj se pohybuje v rámci zaběhlých a lehce předvídatelných kolejí, ale mohlo se více pracovat s prvky fantasy, potom bych volil určitě vyšší hodnocení, protože z režisérské židle byl snímek veden velmi pevně a sebevědomě. Osobně jsem se rozhodně nenudil, ale nic hlubšího ve mně film nezanechal. Je to prostě taková pohádka pro dospělé, a to nemyslím jakkoliv hanlivě. Chybí tomu pouze o kapku víc originality a možná snahy a nebojácnosti udělat věci trošku jinak, než se dělat mají. Risk (samozřejmě ne vždy) bývá zisk.

V podstatě velmi slušně rozjetý experimentální snímek satiricky kritizující rozpolcenost a schizofrenii dnešní doby doplácí na několik věcí. Jednak je opravdu příliš dlouhý a vůbec by neuškodilo, kdyby byla stopáž klidně o půl hodiny kratší. Nejde ani tak o obsah jako o formu, která nedokáže udržet diváka skoro 2 hodiny přibitého u plátna. Tato forma je mnohdy až nuceně amatérská, kde se zcela zjevně porušují pravidla střihové skladby a čistoty záběrů, a situace, jako když se objeví v záběru druhý kameraman či nespočetněkrát mikrofon a podobně, trošku působí jako laciná snaha udělat film co nejvíc proti jakýmkoliv pravidlům a kolejím, které jsou ve filmovém řemesle již dávno zajety. Ostatně tak nějak se profiluje manifest Dogma, ale všeho moc škodí. Zastávám názor, že to, co bylo odzkoušeno, by se mělo dodržovat, respektovat to, popřípadě vkusně porušovat, pokud ovšem ony pravidla již dopředu známe. Trier při natáčení tohoto filmu již rozhodně nebyl žádný mladík bez zkušeností. Jednoduše řečeno se těžko udržuje pozornost 2 hodiny v kuse u filmu, kde je 50 % záběrů neostrých, roztěkaných či jinak "zmatených". Jako velké plus je jistě třeba počítat skvělý námět a snahu konfrontovat otázky typu různých sociálních pohledů na život a těžko určitelnou hranici toho, kdo má či nemá pravdu nebo je v právu. Kdo má právo říct s naprostou jistotou, co je a co není správné a jak bychom měli žít? Opravdovou konfrontaci chování celé skupiny s běžným životem ovšem přináší paradoxně až závěr s odhalením skutečného příběhu okolo hlavní hrdinky, která se k celé partě dostala vlastně náhodou. Scénář je napsaný chytře, ale nejsilnější je začátek a konec a to mezi tím mohlo být klidně o půlku kratší a nic by se nestalo. Také se nemohu zbavit dojmu, že pokud by se ke snímku přistupovalo s větší řemeslnou úctou a řekněme vážností, výsledek by dopadl mnohem lépe. Trier je zajisté skvělý filmař, ale vždy ho budu mít zafixovaného spíše jako filmaře-provokatéra (mnohdy zbytečně vyhroceně provokujícího), než jako filmaře, který ke své látce přistupuje s hlubokou úctou a respektem.

Bradley Cooper je takový uhlazený obličejík a kdo ví jaké herecké koncerty od něho nikdy neuvidíme. Co role, to stejná prkenná tvář, a nevidím mezi jeho charaktery, které v různých filmech hraje, jediný rozdíl. Rukopis Russella je čitelný, ale co fungovalo v The Fighter, těžko bude fungovat v romantické komedii. Postavy se často chovají naprosto nelogicky a naivita děje je občas velmi úsměvná. Nic víc to pravděpodobně přinášet nemá - tedy naivitu a zmatený pohled na svět. Takové filmy nikdo nepotřebuje. Je to ale příjemně natočeno a nemá to vyloženě slabší momenty, samozřejmě s přihlédnutím k úrovni, ve které se celý film nese. Za co dostala Lawrence Oskara je mi také záhadou - je to veliká kočička a ta role je jí v podstatě psaná na tělo, ale řekl bych, že už z podstaty dokáže většina hereček hrát vyšinutou, bláznivou a upřímnou ženskou - tedy ženu samu o sobě, opravdovou ženskou, kterých je dneska málo, díky všudepřítomné falešné mediální masáži o tom, jak by ženy opravdu měly vypadat a chovat se, místo toho, aby se to nechalo na ženách samotných, a nesnažil se jim nikdo vnutit jakýsi model, podle kterého by měly žít. Ale v kontextu doby chápu, že je to něco, co přitahuje pozornost, je to nevšední, a proto je Oskar potřeba. Ze strany poroty dost zaslepené. Nejlepší z celého filmu potom De Niro, který skoro nehraje, ale přitom hraje vlastně strašně moc a to bývají většinou ty nejlepší herecké výkony. Já si osobně představuji romantické drama o dvou lidech, kteří se hledají jak sami navzájem, tak ve svých životech, o dost jinak, řekněme víc dospěleji, a nikdy bych neměl potřebu takto klamat diváka. Ale lidé chodí do kina proto, aby zapomněli a mohli žít životy svých dokonalých hrdinů v dokonalém a spravedlivém světě. A dle mého, takové filmy opravdu nikdy nebudou nadčasové. Jsou to vždy jen díla, která zobrazují přirozenost a pravdivost života v nejryzejším slova smyslu - tedy úplně jinou stránku života, než jakou se nám snaží vnutit tvůrci v tomto díle.

Docela velké zklamání. Ani ne tak seriálem samotným jako neuvěřitelnou nesoudností tvůrců. Prvních několik dílů - tedy první série - je geniální. Atmosféra, kterou jinde nenajdete a jde opravdu o kult. Psychedelické charaktery, absurdní lynchovské situace a solidně rozehraná detektivka, která nutí diváky zapojovat mozek. Když se hodně soustředíte, je to jako kdybyste v Twin Peaks žili a byli přítomnými diváky vyšetřování. Nebudu se rozepisovat o všech kladech tohoto seriálu - je jich mnoho. Zároveň je zde ale spousta záporů. Nejvíc ze všeho mi asi vadí neskutečná roztahanost a v podstatě nedůležité odbočky a nelogičnosti. A ač je to Lynch, vždycky by se i jeho tvorba měla držet základů logiky v rovině jednání postav a směřování příběhu. Do starých kolejí potom seriál najede zhruba až pět dílů před koncem, kdy poslední dva jsou zase bravurní. Bohužel useknutí seriálu produkcí také na výsledku moc nepřidává - v podstatě nijak neskončí, zmatenost posledního dílu režírovaného Lynchem by ani tak nevadila, ale chtělo by to dotáhnutí do konce alespoň o další díl až dva. O tom, že nezjistíme, jak dopadnou osudy postav, o kterých se minimálně polovinu seriálu vede boční linie, která je ve finále tímto tedy úplně nedůležitá vata, nemá smysl déle hovořit - Twin Peaks jako celek je to prostě taková rozpadená mozaika, která se celou dobu snaží něco předat a být něco víc (a dost dlouho se jí to i přes všechny výše zmíněné výtky daří), ale po dosledování posledního dílu zbude jen hořká pachuť, že to, co jsme celou dobu očekávali, se bohužel nedostaví a další díly se už nikdy nenatočí. Ono by to bylo asi příliš dobré, možná přímo dokonalé, a proto je potřeba, aby se to přece jen drželo v zemských podmínkách. Kouzlo seriálu je totiž nadpozemské, to je potřeba uznat.

Je mi Bigelow upřímně řečeno docela líto, že v podstatě na vrcholu své režisérské kariéry nemá zajímavější námět, než 12 let starou událost, o které bylo natočeno již XY filmů. To, že na konci partička vymytých mozků předvádí hurá akci, která je v podstatě nejdůležitější akcí za celou dobu od 11. září, a jsou schopni u toho zřítit vrtulník na dvoře uprostřed ničeho a posléze půl hodiny střílet do dětí, ženských a pár slepých stejně vymytých nýmandů v šátcích, jen dokazuje, jak absurdní je tohle vše okolo Bin Ládina, Al-Káidy atd., a nepřijde mi to tak důležité. Důležité je, že tento film je naprosto zbytečný, nic nepřinášející, nepokrokově vedený z režijní židle a opravdu bych očekával, že po takových letech Bigelow přinese něco, co na onu problematiku ukáže trošku jiný, svěží pohled. Chastain neustále v jedné poloze s kamenným obličejem - jinde je to výborná herečka. Střih je slušný, stejně tak zvuk a scénář je dokonce výborný. Bohužel je to ale celkově příšerná, nic neříkající nuda. Technickou stránku věci nemá smysl řešit - když dostanete na film kdo ví kolik milionů dolarů, musel by být člověk opravdu hodně neschopný, aby alespoň ten vizuál nebyl skvělý. A to, že jde podle některých zde o nejlepší film o 11. září, je potom úplně mimo mísu. Místy to působilo až směšně (Chastain píšící neustále dokola na sklo čísla o tom, jak dlouho ví o Bin Ládinovi - další nezodpovězená otázka, proč proboha čekat tak dlouho, podobných WTF momentů bylo víc - hlavně v poslední "akční" části). Celkově to působí jako taková americká agitka o tom, že pouze Američané jsou ti nejlepší, nejsprávnější a nejdůležitější ochránci světového pořádku, a já takové zaslepené adorování a neschopnost vidět si na špičku nosu naprosto nesnáším. Opravdu bych chtěl vidět svět takto černobíle. Bigelow asi nedochází, že Američané jsou svým chováním momentálně ti největší teroristé na světě, a nějaký chytrák nahoře v komentářích nezapomněl vytáhnout i politiku s Klausem a Hájkem - na to, že se všechno zlo světa podobnými hlupáčky (kteří si takto léčí svoje komplexy ze svých zpackaných životů) naprosto neprávem koncentruje právě do těchto dvou osob, jsem si už zvykl, zarážející ovšem je, že stejně zaslepené pohledy přichází i ze zahraničí, kde je ta přemýšlivost a schopnost analytického myšlení přece jen trošku jinde. Nejsem zastánce žádných konspiračních teorií, ale mám na tuto problematiku dost jasný a přímý názor - pokud je kolem 11. září takových dezinformací, polopravd, mýtů a neschopnosti vedoucích orgánů nějak rozumně vysvětlit ony otázky, které s každým dalším rokem vyplouvají na povrch, je logické, že se lidé budou ptát a budou chtít odpovědi. A pokud by vše, na co se snaží konspirační teorie poukázat, bylo nepravdivé a lživé, jsem přesvědčen, že jsou tyto teorie již dávno vyvráceny. Těch otazníků je bohužel stále příliš mnoho. Chci tím pouze říct, že nezodpovězené otázky vyvolávají další otázky. USA si za to mohou sami. A to úplně pomíjím fakt, že žijeme ve světě, kde jsou peníze momentálně nejvíc adorovanou veličinou za celou dobu existence lidstva. A to vyvolává další a další otazníky...

Upřímně řečeno jsem už dlouho neviděl větší ptákovinu. Film, který naprosto neví, čím chce doopravdy být. Slušně rozjetá survival akce se přelévá do naprosto kýčovitých a trapných scén, kdy jeden z rodičů nutně potřebuje zavolat domů a ostatní přeživší řeší největší dilema svého života, tedy jestli mu půjčí svůj skoro vybitý telefon či nikoliv. A to je jeden příklad z mnoha. Přehnaná teatrálnost v určitých momentech je do očí bijící a osobně mě urážela. Sugestivní kamera a způsob vyprávění v některých scénách zajisté potěší, tsunami je zobrazeno jako opravdová ničivá katastrofa, před kterou neutečete, i kdybyste se rozkrájeli. Vizuálu nelze moc co vytýkat. To ale bohužel nestačí. Za co dostala nominaci Naomi Watts je mi taky záhadou - 3/4 filmu je snímána pod tunou makeupu a nic nehraje, zbylou čtvrtinu afektovaně ječí. Vysoké hodnocení tady naprosto nechápu - tvůrci musí mít diváky za naprosté idioty, a pravděpodobně se moc nepletou. V životě bych neřekl, že tohle natočil temně minimalistický Bayona, který mě uchvátil skvělým Sirotčincem. Celkově je pro mě film spíš absurdně směšný - ta představa, že by to takto nějak doopravdy mohlo vypadat, když je příběh podle skutečné události, je úsměvně naivní. Rodina se musí smíchy za břicho popadat, nebo spíš brečet nad tím, jak prostě si někdo představuje hrůzy, které museli prožít - je to urážející. Ano - popsal bych to jednoduše slovy: trapný a naivní. A buďme upřímní...s tím, co měl Bayona k dispozici, se určitě nenatáčelo špatně nebo komplikovaně. O to je výsledek smutnější. Ale zde jsou pouze jasně odlišné vize - ta moje je znatelně temnější, surovější, a i když se jedná o příběh s happyendem, rozhodně v mojí vizi není dělat z diváků prosťáčky a tahat je na převařenou nudli.

Není to zase taková bída, jak zde mnoho uživatelů popisuje. Má to ale spoustu zbytečných chyb. Poutavá kamera a těkavá atmosféra se zde kvalitou blíží k áčkovým thrillerům, na druhou stranu vše pošlapávají příliš jednoduché (mnohdy až otravné) postavy, ke kterým si za celou dobu nevybudujeme žádný vztah, scénář, který se nebojí jít až na hranu korektnosti, ale v situacích, kde by se naopak takové balancování hodilo, naprosto nelogicky sundává nohu z plynu, a ve finále vše pohřbí hloupoučký konec, kterým pravděpodobně autoři chtěli šokovat, ale mě osobně spíše rozesmál. Prostoduchý motiv hlavních záporáků, které nic nevede k jejich jednání a není tedy důvod zosobňovat takto koncentrované zlo, je pouze další střípek do mozaiky popleteného filmu, který se snaží svým vizuálem a chladnou režií být světový a nadčasový, je to ale celé příliš prvoplánové. Za zmínku stojí skvělá hudba Murphyho (je zcela zřetelné, že jde o soundtrack od něj již od prvních tónů), která některé scény posouvá o kategorii výše (v některých scénách mi přišla naopak špatně a nevkusně použita - to není chyba Murphyho ale tvůrců) a jediná zajímavá postava mladého chlapce. Zde mi chyběl pouze větší důraz na vykreslení vztahu otec - syn a příběh se mohl nabalovat mnohem lépe a promyšleněji, chytřeji a hlavně hlouběji - je zde poměrně velký prostor na pokládání základních filozofických otázek a např. vztah oko za oko, zub za zub. Jenže to bychom potom koukali na úplně jiný film. Celkově to nuda sice rozhodně není, ale hodinu po skončení filmu ani nevíte, že jste něco takového sledovali.

Nejnovější počin řezníka Gavrase ničím moc nepřekvapí, ale je to tak skvěle natočeno, že nemohu jít s hodnocením níž. Navíc je to oproti drtivé většině ostatních hudebních klipů dosti originální a jdoucí proti mainstreamové vlně. Romain se nebojí kontroverzních témat, ale čekal bych u něj za ty roky nějaký posun, přesah. Ona brutalita a surovost jeho klipů není nevyčerpatelná. Směr, kterým může Gavras růst, a který bych velmi ocenil, je propojit onen kontrast násilí a nemilosrdnosti s poetičností. Být kontroverzní za každou cenu se odpouští začínajícím filmařům, kteří hledají své mantinely a hlavně sami sebe. U takto zkušeného režiséra by se pokračování v podobné tvorbě bez přidané hodnoty mohlo zdát lehce stereotypní a nic nepřinášející. Potěší, že se klip natáčel de facto celý v Praze, ale opravdu v tom krom skvělé řemeslné stránky věci (střih, sugestivní kamera, režie) vidím pouze přehlídku tupého násilí a zajisté snahu před ním varovat, což je šlechetné, ale nejsem si jist, zda-li provedení, jakým je tato snaha poháněna, padá na úrodnou půdu.