jjbaraque

Film není o díře u Hanušovic a to, jak se tam mluví, nemá význam. A už vůbec nemá nic společného s Dědictvím. Je to film o tom, jaké to opravdu je, že je mnohem pohodlnější zůstat na povrchu, udělat věci jen, aby se neřeklo a pokud možno to odfláknout tak, aby (například) do střechy kostela po jeho opravě po pár dnech začalo pršet. A mimochodem....na střechu není záruka dva roky, ale 36 měsíců. Na čtyři hvězdy to není, ale je to rozhodně víc než 3.

On to zase takový zázrak není, ostatně scénáře Rudolfa Ráže vždy oplývají významnou mírou trapnosti a nesmyslnosti (zde například fakt, že se Marta nesebere okamžitě a neodchází ihned ve chvíli, kdy se Antony objeví s dcerou - to je přece principiální porušení důvěry, které lze stěží řešit jinak - a vzhledem k vykreslení hrdinky by to ani jinak řešit nemohla), nicméně asi hlavní otázkou, kterou si člověk po shlédnutí položí je, proč Vít Olomer po roce 89 začal točit něco zcela jiného než předtím. To je otázka, na kterou asi odpověď neexistuje a ani sám režisér by ji zcela jistě nezodpověděl, neb by měl tendenci dělat se lepším. Je to ale relativně solidní film se zajímavým námětem. Skvělá je hudba Jiřího Stivína. A rozhodně za zmínku stojí i herecké výkony. Snad i proto, že šlo především o, v tehdejší době, nepříliš obsazované herce.

Pohledů, kterými se lze podívat na tento film je hodně. Zkuste si třeba představit, že se ocitnete, protože zoufale toužíte po své staré vlasti, kterou si idealizujete (to pro ty, kteří neví, proč se někdo vrací do SSSR), najednou v prostředí, kde nemáte vlastní byt, ale sdílíte jej ještě s dalšími pěti rodinami, jste pod dozorem, ale netušíte, kdo vás sleduje. Kdy nelze jen tak odjet, protože vám došlo, že návrat byla chyba. Další pohled: ona země, v níž se dělnická třída osovobodila od jha vykořisťovatelů, vám umožní jet z města do města jedině tehdy, pokud máte povolení. Nu, tomu se říká svoboda. Další pohled: je velmi důležité mluvit. Pokud necháte někoho, kdo je vám blízký, bez informací, začne dělat nebezpečné věci. Vy začnete dělat nerozumné věci. Skvělý pohled na film nabízí triatlet. A mimochodem: opravdu je happy end, když Alexej Glovin mohl vycestovat až v roce 1987? Není to spíš možnost, jak položit další otázku: a mělo to vůbec smysl?

Škoda, když film není schopen nadhledu. A tady, aby se náhodou někdo neurazil, aby náhodou nebylo porušeno tabu svaté oběti, se pro jistotu sklouzne po povrchu. A je to o to větší škoda, že Copying Beethoven Agnieszky Holland jsem sledoval téměř bez dechu. Vůbec nejde o to, že film není historicky věrný. Proč by měl být? To je třeba u dokumentu, nikoliv u hraného filmu, i když určité hranice asi existují (asi když by byl Brežněv klaďas). Rok 68 se mě hluboce dotýká, ale tady mi ono mrazení, které cítím, když slyším "...dnes v časných ranních hodinách překročila vojska...", ale tady nic takového nebylo. Škoda.

Ona už původní Neffova předloha je neobvyklá, dalo by se říci umělá. Jenomže, což se mi nestává často, mám pocit u filmu lepší než u knihy. Atmosféra je zachycena mistrně a právě tím, což někteří zde filmu vyčítají, že je obtížně zařaditelný, je o to lepší. Cožpak život, jako takový, je jen "filmem" jednoho druhu? A ani přesazení do současnosti bych tvůrcům neyvčítal, vůbec to nevadilo. Jediné, co mne rušilo, byla nesystémovost použití barev, které byly používány ne vždy dle předpokládaného schématu. Nicméně, i to by se dalo pochopit jako to, že těžko lze život schematizovat. Jsou tedy třinácté komnaty opravdu tak nebezpečné, že není radno je otevírat? Ať už ty, které jsou dány padoucnicí Černého Petra (mimochodem, hysterické záchvaty jsou vyloženě nepříjemné - skvělý herecký výkon K. Chamiece), či ty, které jsou dány uzavřeností rodiny a jejích vztahů, či ty, které jsou snad fantazií, ale kdo ví....?

Skoro by se dalo říci, že je to vynikající zpracování. Přesně jak to Čapek napsal. Želbohu těmi nýmandy, kterým měl být Beda Folten, jsou tvůrci sami. Místo toho, aby bylo vidět, jaký je Foltýn, ukazují jej téměř jako umělce, kterého doba nepochopila. Pokud by člověk román nečetl, měl by z incenace zcela jiný pocit, protože autoři doplňují věci, které nejen, že v románu nejsou, ale ba přímo jsou proti jeho smyslu (dívka-žena Jitka, která má být múzou k Juditě). Preiss neustále řve, ale po vyobrazení podstaty Foltýna není ani vidu, ani slechu. Takže umění srovnatelných kvalit opravdu není nazbyt :-).

Co má v životě význam? Kde jsou hranice, které nelze za žádnou cenu překročit. Kdo jsme, kdo nám dává souhlas s tím, abychom se chovali tak, jak se chováme? Klauni jsou český film, který po dlouhé době umožňuje přemýšlet. A nejen to. Je to film, který je opravdu dobré vidět - je to obraz, který je kultivovaný, zajímavý, sdělující ještě další vrstvu. A to vše doplňuje hudba, která vyvtáří další emoci. Herecky jsou všichni představitelé vyrovnaní a je jedno, zda jde o Čechy, Finku či Francouze. Je to evropský film, který vznikl v Čechách a je jen škoda, (a nebo štěstí, to je právě ta radostná relativita), že je takových filmů málo a jsou tak vzdáleny americkým movies.

Celkem asi tak 2.75. Mohlop by to být lepší, kdyby...kdyby scénář byl propracovaněší, pointa méně průhledná (ne jako sklo, jak zde zaznělo). Semtam je to dobré (scéna s krví v řece), ale takových momentů je opravdu málo. Ale co je opravdu tragické, to je, jak mluví domorodci. Je to tak neskutečná hatmatilka, že si člověk říká, zda si opravdu autoři mysleli, že co divák, to blb, který není schopen pochopit, co je to "Da" a "Davaj" a je potřeba mu vše řádně v další větě přeložit do češtiny, pokud tedy domorodci rovnou nemluví česky (asi je to světový jazyk, kterému se všichni učí ve škole).

Není to jen snímek o poměrech v amerických věznicích a není ani tím, s čím zde bývá často srovnáván, s Vykoupením z věznice Shawshank. Shawshank je movie, Brubaker je film. Jistě, občas trochu zdlouhavý, ale přesto se za filmem něco skrývá. Otázky, zda má smysl bojovat proti systému, zda to vše nakonec není jen marnost? Jak trpký je potlesk vězňů a má snad vůbec nějakou hodnotu? Jak dosáhnout cíle? Přímou cestou, která, jak vidět, je neúspěšná a nebo kompromisy? Nefunguje to takhle všude? Kolik příkladů jsme schopni nalézt, které, sice v jiné situaci, ale popisují totéž?

Praha? Střed Evropy? Se sarkastickým úsvěmem lze říci, že o Prahu vůbec nejde. Dějiny, lidé, otázky základní existnece, morálky. O morálku jde Věře Chytilové ostatně vždy. Komentář k filmu je bezchybný, kamera skvělá. Smutek. Poněvdaž, lidstvo, se bohužel o to nejlepší nesnaží.