spotczek

Možná jsem nespravedlivá, když dávám jen tři hvězdy, protože film to není vůbec špatný, ale kvůli časovému odstupu od jeho vzniku už na mě poněkud nepůsobí. Podobnými náměty jsou totiž dnes přeplněné nikdy nekončící seriály typu Ulice apod. a už mi to přijde kapku ohrané. Pochybuju, že si na Romy takhle vzpomenu. Navíc mě rozčiluje, jak každý každého podvádí a všem to připadá málem přirozené. Sedmdesátá léta ale takhle nejspíš vypadala. A dokonce mám dojem, že i u nás. Možná za to mohlo to rýsovací prkno a bílé pláště, ale vybavil se mi Páral ve svých nejlepších letech.

Dívat se na to dá, ale asi mě rozčiluje tolik známých jmen. Už jen obsadit Maraise a Ironse a úspěch je zaručen. Pro pány, co jim sliny samovolně tečou na košili, na moment odhalit ňadro, okořenit to svůdným uměním sochařiny či líbivými obrázky italské scenerie, dojemným příběhem hledání tatíčka i opravdové první lásky, zamíchat to mezi verše do mumrajzu prázdninově namačkaného, ale příjemného bydlení, večírků, přátelských i polopřátelských tváří a trefné hudby a ... Je to mix toho nejlepšího, co si lze jen představit, ale dohromady mám z toho pocit, jako když pejsek s kočičkou vařili dort.

Sedmdesátá léta, tedy ne tak dávno, ale tak velký rozdíl v chápání určitých skutečností tehdy a dnes ... V konfrontaci s něčím, co dnes považuji za absolutní samozřejmost (řešení neplodnosti, nechtěné početí, upřímnost mezi blízkými i v intimních záležitostech), mi tragédie, které způsobují lidská zaslepenost, nevědomost, neopatrnost či pošetilost a hloupé konvence, připadají zoufale zbytečné. Tenhle film navíc i sám svým vyzněním a celkovou atmosférou ilustruje absolutní bezmoc tam, kde nejsou lidé schopní vzájemně se dorozumět (a to i ve věcech bez choulostivého nádechu). Občas stačí otevřít pusu, snažit se správně vyjádřit a poslouchat odezvu. Ať už je to mezi nezkušenými milenci nebo mezi doktorem a pacientkou. Sice by to chování mladé matky v jejím stavu asi zásadně nezměnilo, ale Meluzin ji mohl blíže seznámit s diagnózou, nikoliv tvrdit, že pacienti nemusejí vědět všechno. Já doufám, že se dnes v tomto směru přístup lékařů změnil či brzy změní, protože za dobré považuji ty, kteří chápou, že naše tělo není stroj a pro skutečné vyléčení musí pacient spolupracovat, musí sám chtít. Přikazováním se prostě horečka nesrazí.

Kritika reality show je dobrá myšlenka na film, ale podle mě se netýká jen médií. Kromě blbého závěru to je hlavní nedostatek tohoto počinu. Líbí se mi způsob zpracování filmu jako dokumentu o vzniku show, respektive o těžkém prosazování rádoby geniální myšlenky novátorské programové ředitelky, tedy o jakýsi film ve filmu. Nemyslím, že bychom se za celou dobu dozvěděli něco extrémně šokujícího. O manipulaci s lidmi, obrazem, obsahem, fakty atd. už snad dneska musí vědět každý. Scénáristé ani zde nenechali zemřít ty nesprávné, tedy zemřel člověk bez hodnot, který si jen užíval, a pozdě litující kariéristka (mimochodem lituje a zvrací jako jediná, ostatní jsou ohromeni napětím a sledovaností). Jen lehce se film dotýká nás samotných, především kritikou naší potřeby po senzacích a laciností toho, co nás může upoutat a nadchnout. Myslím si, že by tahle kritika mohla být plodnější, kdyby šla ještě víc do hloubky. To zvracení v závěru by bylo smysluplnější, kdybychom viděli zájem program.ředitelky na osudech jednotlivců, kteří do show jdou, a hlavně s jakými motivacemi. Zde je vše jen manipulace a kalkul a to se bohužel týká i práce s námi při Přežij. Zajímavé je, že to alespoň podle zdejších reakcí málokdo pochopil. - Nedělejte se, že nevíte, že se i při výrobě filmu pracuje s předpokládanými reakcemi diváků! - Někoho naštvat a znechutit je taky dobrá motivace.

Hodnotit Odcházení znamená znát předchozí tvorbu Václava Havla a vědět, co je absurdní drama zač. Od starších děl se totiž neliší svou spojitostí s momentálním dobovým klimatem (bez znalosti specifických reálií často nejde chápat, co se to před námi vlastně odehrává) a poetikou groteskního odstupu či nadsázky snižuje a ironizuje vše, tedy v podstatě i sebe sama (což možná fungovalo za bolševika a třeba ještě na divadle, v happeningu, ale ne dnes a ve filmu - alespoň jak je znát podle stávajícího hodnocení). Přiznávám, že ač mám absurdní drama ráda, celou první polovinu filmu jsem tomu nemohla přijít na chuť. Nemohla jsem se ubránit dojmu, že se tu někdo snaží z propadliště dějin něco vykopat, ale působí to dost křečovitě, protože to do dnešní doby prostě nepasuje. Navíc se to nechtělo rozjet, takže jsem měla příliš mnoho času na zvažování, v čem všem se postava kancléře prolíná s charakterem a skutečnými úvahami bývalého prezidenta. Na to, jak je forma absurdního dramatu nonkonformní, mi připadá, že se Havel nepouštěl do přílišného experimentování (například herci jako Kaiser či Chramostová, Krobot, Macháček a Dušek, v podstatě jen opakují to, s čím už někdy měli úspěch), i divadelní forma ve filmu zůstala, vše se odehrává na jednom místě, herci přicházejí a odcházejí ze scény, jen mění kostýmy. Je to opravdu čistá sebeinterpretace, divadlo ve filmu (a to bývá málokdy atraktivní). Oproti starším hrám mi ostří Havlovy politické a společenské kritiky přijde kapku sražené. Co dříve bylo "havlíčkovským" sarkasmem, dnes je spíš nostalgicky "hrabalovské" či shovívavě "vančurovské" (bazén mi neustále evokoval Rozmarné léto). Naopak se mi moc líbila dvojice Vilhelmová - Budař a druhá půle, kdy se konečně něco začalo dít. Konečně přišlo odcházení. Ale... Zrovna tohle bych asi neměla kritizovat, když jsem za svůj krátký život mnoho konců nezažila, ale na můj vkus podává Havel celý závěr trochu moc vesele. Osobní ztráta je sice kompenzována novým začátkem a vývoj je v zájmu většiny (ať už je to jakýkoliv vývoj), ale chybí mi tu hlubší ponor (a skok do bazénu jím nebude). Změna je většinou nepříjemná, nesmiřujeme se s ní snadno. Kancléř hovoří o idejích, ale vyjadřuje spíš obecnou nespokojenost, kolem něj se míhají hlavně povrchní lidé s vlastními zájmy, ale jako by se ani jeho nic niternějšího netýkalo. Odpovídá to sice poetice absurdního dramatu, ale tam není v ústředí humor a komika. Absurdní drama mám ráda z toho důvodu, že se obvykle nad propastí drsné reality jaksi mimovolně utváří slabá, groteskní slupka sebezáchovného odstupu a ironie. V Odcházení žádnou propast nevidím, jen tu ironii. Ale to může být jen mou nedostatečností. Naopak chápu, že má-li člověk pocit, že je něco naposled, zasměje se nejlíp.

Líbí se mi, že Láska v hrobě vzbuzuje debaty. Zajedno je to silný dokument, u kterého si já cením, že Vondráček do dění příliš nevstupuje. A zadruhé se jedná o téma, které se v podstatě týká všech, ale neradi o něm mluvíme, natož abychom se do situace příliš vžívali. Debata se točí kolem svobody, jíž hlavně Jan v dokumentu ospravedlňuje svůj životní standard, a jím nám vlastně pomáhá blíže specifikovat, co to ta svoboda vlastně je. Tedy že i nejsvobodnější člověk by ve svém vlastním zájmu měl dodržovat jistá pravidla. Aby člověkem vůbec zůstal. Pak je tu problém angažovanosti. Všichni jsme se někdy s člověkem bez domova setkali a zpravidla zažívali negativní pocity a touhu co nejdřív se ho zbavit. Jde o několikerou věc: fyzický a psychický odpor k něčemu nepříjemnému, špatné svědomí nesnaží-li se člověk pomoci bližnímu v nouzi či naopak pomůže-li flákači, alkoholikovi a sebedestruktérovi. A nakonec osud jednotlivců. Je nepříjemné připustit, že na ulici může skončit každý. Ať už byl důvod Jany a Jana jakýkoliv, můžeme je následovat také. Je dobré hledat příčiny lidské degradace a chápat, v čem vlastně spočívá. Ať už se zmiňují peníze, existenční a rodinné problémy, nepřizpůsobivost a další, pro většinu z nás bude nejdůležitější duševní zdraví. Prostě kromě všech těch povinností, které se na nás dennodenně hrnou, je nutné myslet taky na sebe. Ve stále zrychlujícím tempu konzumní společnosti člověk nejsnadněji zapomíná právě na stav vlastní duše. Od srabu k chlastu a drogám vede zrádně prudká cesta. A vzhledem k častým steskům nad bezcitností tvůrců, kteří se nesnaží pomoct hlavním aktérům v nouzi, musím připomenout: abychom mohli pomáhat, musí člověk v nouzi chtít pomoct, tedy být schopný sám pro sebe něco udělat. Je to podobné, jako pomoc některým hospodářsky nerozvinutým koutům světa finanční formou. Můžete tam lít stále víc a víc peněz, ale pokud jim nevysvětlíte, jak a co s nimi dělat, nepomůže jim to. Nevím, jak Jana a Jan, ale řada lidí bez domova vlastně ztratila ponětí o tom, jak a pro co žít. Asi se to zdá divné, ale žít (existovat ve světě se všemi povinnostmi a odpovědnostmi) se musí umět (ostatně proto je naše dětství a dospívání tak dlouhé), člověk to musí chtít zvládat.

Baví mě nezvyklé podání v jakýchsi útržcích, míchající minulé s budoucím, baví mě kabaretní či estrádní tón (oproti klasickým muzikálům), baví mě životní nadhled i melancholická retrospektiva, která oslavuje život a hlavně lásku, takže si může dovolit zatracovat politiku i historická fakta. Kdyby ten příběh lehce neklopýtal, bylo by to dokonalé.

Možná má tohle dílko z filmařského pohledu některé trhliny, ale na mě nesmírně zapůsobil. Horor. Fakt jsem měla špatné sny.

Film je dobře natočený, Cruz i Kingsley hrají výborně, ale osudy jejich postav jsou lehce přitažené za vlasy, vyloženě vykonstruované. Tedy pro mě. Já u toho brečet nechtěla. Co neřekly pomalé, lyrické obrazy, to zvládla převážně klavírní hudba. Film je pocitový, lehce vyděračský, a to už tu tolikrát bylo. Řemeslně skvělé, ale to je pro mě tak všechno. Škoda, že se Mendez, Marroquín - Déjame recorder blbě shání (asi jen na soundtracku), protože do téhle skladby jsem se zamilovala. Bohužel jen do ní.

Tento snímek se zabývá etickým problémem, zda vraždit vrahy či ne, a v podstatě se staví na stranu křesťanského milosrdenství, tedy snahy odpouštět. Souhlasím, že smrt člověka, který mi způsobil bolest, onu bolest nevyléčí. Ale nemůžu souhlasit s jednoduchým řešením tak problematické otázky, jako je trest smrti, pouhým souhlasem či nesouhlasem, jak to činí nejen tento film, ale v podstatě většina dnešních kultur. Zastávám názor, že lidé by se měli stát odpovědnějšími za podobná rozhodnutí, tedy neřešit dilemata generálními stanovisky, nýbrž přistupovat k nim individuálně. Je tak třeba rozlišovat, zda je člověk napravitelný či nikoliv, zda může společnosti něco přinést, nebo je spíš nadále určitou hrozbou. Upřímně, co s takovými Breiviky? Koukolík a Drtilová hovoří o tom, že psychopati - deprivanti jsou nenapravitelní a při své inteligenci nesmírně nebezpeční. Byl Poncelet psychopat? V podání Seana Penna určitě ne, ale ve skutečnosti?! To se už nejspíš nedozvíme. Na jednu stranu se režisér Robbins snaží být objektivní, když postupně odhaluje detaily zločinu a tedy i vinu popravovaného, proto je na první pohled na nás, zda ho taktéž odsoudíme k smrti či ho budeme litovat. Na druhou stranu zhruba v polovině filmu začíná vším silně zapáchat novozákonní ortodoxie a divák je tak nejen zcela přirozeně nucen zkoumat vlastní emoce, ale také se přiklánět k jistému milosrdenství. Ano, byl to chudáček, když pocházel z neveselých poměrů a ani neměl peníze na pořádného obhájce. Ano, byl bez sebe, pod vlivem drog, když znásilňoval a vraždil. Ani ho nenaučili slušně se chovat, když ho nikdo nemiloval, tak proč by bylo divné, že se pod vlivem ryzí, pravověrné křesťanky, která ho miluje jako každého jiného bližního svého, rázem napraví a na konci přijme svou vinu, přibit na lůžko s rukama rozpaženýma jak Ježíš na kříži?! Nejspíš jsem cynický ateista, ale tahle hra se mi nelíbí. Nejde jen o ano či ne; vinen či nevinen, odpouštět či neodpouštět. Problém je hlubší. Jde o schopnost každého z nás vnímat skutečnost, kriticky ji hodnotit a nést za svá rozhodnutí a činy odpovědnost. Snad se o to dnešní náboženství snaží, ale já jsem spíš pro jinou oporu. Já bych ráda spravedlnost a klid nejen až po smrti. Společnosti moc nepomůže, když bude vést jakousi politiku appeasementu. V rámci historie víme, že to dopadá hůře než tragicky.