spotczek

Čekala jsem hrůzu, ale strašný to nebylo. Právě protože se film pohybuje na hranici mezi realitou a symbolickou fikcí, jde mu odpustit rádoby artové zatížení dnešních českých tvůrců. Naopak jakési skokové zjevování Gabriela spojené s rozpomínáním či prozřením Josefa mi přišlo zajímavé. O děj v tomto filmu nejde, i když se zde tím pádem objevuje zbytečně mnoho postav, naštěstí hraných šikovnými a hlavně oblíbenými herci. Spíš se má člověk sám zamyslet, jestli se někdy na věci a dění kolem sebe nedívá příliš negativně, jestli nevidí všechno zbytečně moc černě. A rozuzlení mi připadá skvělé, protože jsem předpokládala katastrofu, ale nepřišla. Právě naopak. Stejně jako v životě, nakonec se člověk přestane litovat, uvědomí si, že žádné berličky nepomáhají. Jak dobré, tak špatné věci se dají pochopit opačně, takže je lepší nic přehnaně nehodnotit, v podstatě se člověk nikomu, ani sobě, nezavděčí, dokud si sám před sebou nezačne připadat autenticky. Možná jsem to nepochopila úplně správně, ale už jenom to, že mě film nutil myslet, mu v hodnocení přidává jednu hvězdu. Sice ani český film sám před sebou neuteče, ale těch stávajících čtyřiačtyřicet procent si tenhle nezaslouží. Lidi se nechtěj dívat na sebe a myslet, přitom by jim to i podle tohohle filmu mohlo pomoct.

Natočené je to dobře, ale POMO má pravdu, že dělat ze šamanistického čarování dějotvornou složku je kapku ujetý. Mně by nevadila ani ta rozvleklost, ale že je úplně jasný, že na konci tatík zhebne v smrtelnym zápase s největším kouzelnickým záporákem. Zápletka a začátek filmu (obzvlášť kritika neochoty všech bezpečnostních složek pomáhat, až vás napadne, kdo je horší, jestli divoši nebo naverbovaný žoldáci) slibují hodně, ale ke konci se každému dostane jen tuctová klasika. Škoda.

Po Kokainu další Deppův záporák, který je popisován jako vyloženě kladná postava. Nemám to ráda. Adorace nejen kriminálníků, ale dokonce vrahů mi připadá přitažená za vlasy. Bale tu hraje policejního honicího psa. Jeho filmový charakter, šíleněně plochý, jen doplňuje protiváhou Dillingera. Chápu, že ani chování policie nebylo zrovna v pořádku, ale myslím si, že od toho tohle masové umění je, aby vyvracelo lidové mýty a uvádělo věci na pravou míru. Určitě nebyla policie jen špatná. Nemůžu uvěřit, že ještě někomu dnes připadá normální střílet hlava nehlava a bez skrupulí krást. Vlastně nechápu, k čemu točit klasickou gangsterku, když ji jen oděju do nového, byť skvěle provedeného hávu, ale vůbec nic nového jí neřeknu. Dokonce i to časové období tu tvoří jen pěknou kulisu, ale vysvětlit všem, jak to v Americe s lidmi kolem hospodářské krize vlastně bylo...

Pusinky jsou o holkách, od holek, pro holky. Škoda jen toho konstantního napětí, které zvláště ke konci graduje až k neúnosnosti. Nejspíš proto je film zvláště zde tak špatně přijímán. Celkem trefně však na krátkém časovém období (část léta) ilustruje ženské vztahy. Nejdřív největší kámošky, které jsou si časem schopné vrazit kudlu do zad. Přiznám se, že mě film příjemně překvapil. Zvlášť realizace celkem povedeného scénáře. České filmy často mívají dobrý nápad, který ale nebývá šikovně realizován. Tady se ve zhutnělé, a tedy pro někoho těžko stravitelné, zato zdařilé podobě prezentuje reálný svět, se kterým se zdánlivě vyzrálé osobnosti zuřivě perou a zrovna dvakrát nevítězí. Myslím, že si tím prochází každý dospívající. Tady navíc hraje určitou roli poznávání blízkých, zdánlivě nejbližších, i sebe sama. Karin Babinská nejspíš schválně vybrala prototypy dnešních emancipovaných holek, od silačky krev a mlíko, přes polétavku rádoby bez závazků, po dětskou naivku. Všechny nakonec o sobě zjistí něco, o čem neměly ani páru a co je zrovna dvakrát nepotěší. Tvrdý náraz je pak nejen odradí od cesty pryč, ale zároveň je všechny i vzájemně odcizí a roztrhne. Myslím, že už dávno neplatí, že by dámy byly něžné pohlaví. To říkali kdysi páni tvorstva, od kterých dnes často slýchám, že to oni jsou křehcí!

Myslela jsem, že mě tenhle film neosloví jako Tělesné vztahy nebo Absolvent, byť jsou zhruba z podobné doby na podobné téma, ale tenhle scénář je moc dobrý. Přirozená je i ústřední herecká dvojice. Žádná jiná kouzla nejsou potřeba.

Tenhle film neustále balancuje na hranici neotřelosti a klišé, dramatu a komedie, vážnosti a tragiky s trapností a humorem. Možná ale právě to mu dodává určité kouzlo. Přiznám se, že bych nečekala, že se Schweiger pustí do určitého experimentování, například na firemní večeři ke konci filmu, kde "blonďatá bestie" (kterou na bratrově svatbě zavřel do skříně - klasika, jak se zbavit dračice) cosi vtipně vypráví o svých obchodních úspěších tváří v tvář Nickovi, který z toho a z dalších přidružených vjemů i úvah (zde ono experimentování) začne jančit. V podstatě je to celé blbost. Ale v komediálních pasážích baví, přílišné vážnosti se vyhýbá, nebojí se dějových schémat a osvědčených zápletek a fórů, pracuje s obrazem i hudbou a hlavně neaspiruje být něčím víc, než jen dojemně prostým příběhem o dvou zamilovaných ztroskotancích.

První série by si zasloužila pět hvězd, další nanejvýš dvě. Proč z té skvělé, neotřelé podívané udělali jenom mydlinkovou operu v kostýmech?!

Prostředí i role a herecké výkony skvělé, ale ta historka o jihoamerickém králi podsvětí, který se skreje ve feťácké komunitě a potká se tam se svou obětí, mi přijde přestřelená. Jinak se ve filmu sešly herecké osobnosti dneška, proto zní i vypadají jejich smyšlené osudy reálně. Ovšem sebelepší nápodoba skutečných příběhů mi nepřipadá tak silná, jaký účinek by proti tomu mohl mít třeba dokument.

Dům jako místo, kde má být člověk šťastný a spokojený. Nejde jen o vlastní iniciativu, o přiloženou ruku k dílu, ale taky o schopnost druhé poslouchat a chápat je. To je v podstatě jediný problém, který celý život řešíme. Skutečně těm kolem rozumíme? A co oni nám? Skutečně jsme s nimi doma, ať je to kdekoliv? Nejde o jazyk, nejde o dabing. Spíš o atmosféru, která umí povzbuzovat i dusit, dokonce křivit charaktery. Myslím, že to se filmu v jeho nevtíravosti povedlo. Důstojné, komorní drama, spíše modelové. Skvěle zahrané. Nejen Krobotem, který v podstatě hraje stále stejně, podobné typy. Podezřívám ho, že při úpravě dialogů jich spoustu vyškrtal. A nejspíš vhodně.

Škoda, že krátká stopáž celovečerního filmu nemůže zprostředkovat závratnou hloubku i celou škálu vnitřních a vnějších problémů, které v souboji pragmatična s idealismem musí člověk přestát. Zde se o to tvůrci pokusili alespoň ve zkratce (a často více slovně či obrazově než emocionálně), přesto uspěli. Možná proto, že každý z nás tak trochu známe konflikt ideální spravedlnosti se svody povrchní kompenzace a s často nedosažitelným duševním zadostiučiněním. V Boji o patent byla právní situace celkem jednoduchá - ukradený patent. V lidské rovině se ale jednalo o možnosti jedince domoci se uznání (správnější se proto jeví anglický název filmu). V podstatě šlo především o otázku, zda je ztráta rodiny, společenského statutu a zdraví kompenzovatelná principielním zadostiučiněním (byť spravedlivým a správným). V otázce, co je víc, je to značně individuální. U Kearna hrálo roli jeho následováníhodné průkopnictví, které má váhu díky demokratickému poselství: člověk nemusí sklonit hlavu před sociálně, ekonomicky i právnicky silnějším. Pro mě však například rodina, jejich uznání a klid doma znamená víc než úctu k myšlence, k záblesku génia. Možná si to jen myslím. Octnout se v situaci takového Kearna, třeba bych jednala podobně. Naštěstí (myslím fakt naštěstí) já určitě nikdy nevynaleznu nic v hodnětě několika milionů dolarů.