spotczek

Shodli jsme se doma na tom, že španělská kinematografie je jiná než naše. Odlišná kultura hraje velkou roli. Tenhle film má díky tomu svá silná i velmi slabá místa (např. se tu Zimbardův luciferův efekt úplně převrací - dozorce se pod tlakem okolností "dobrovolně" stává vězněm). O psychologii ale myslím vůbec nešlo. Jižanská horkokrevnost a temperament přetvořily dobrou myšlenku o tenké hranici mezi slušností a krutostí až do extrému - tedy že v extrémním případě člověk zapomene, kým je a příliš snadno změní svou roli, resp. že je stále někde kolem vás někdo, kdo vás bude pokoušet a svádět ke špatnosti. (Mimochodem jednoho takového Jidáše si zde zahrál bratr známějšího Bardema!) A skoro bych řekla, že nejpodstatnější sdělení možná ani nebylo tvůrci předem zamýšleno: zapomenou-li slušní lidé, že kriminálníci mají stále jistou důstojnost, pak i oni pozbydou tu svou vlastní!

Jenom proto, že to napsal Nesbo, se z toho nepos... Dokonce i některé jeho knížky jsou lepší! Tam je aspoň napínání opravdové. Rozhodně důvody, proč osočovat Rusy z přehnané výbojnosti, dokáže každý z nás vymyslet mnohem lepší a určitě průkaznější. Abych však jen nehaněla - skvěle vystižen vliv veřejného mínění na "kolaboraci" a na šíření "xenofobie", a pak důraz na bezzubost tradiční diplomacie.

Atlas mraků je dost netypický počin, u kterého hodnotím vysoko spíš způsob provedení než jeho obsah. Alespoň mě bavilo více odhalování identity herců v nejrůznějších rolích (není zajímavé, jak se typické rysy tváře neztratí ani při sebedovednějším maskování?!), než snaha pátrat po smyslu nesourodých a útržkovitých příběhů, jejichž nejhlubší myšlenkou je propojení minulosti s přítomností i budoucností. Toto propojení by se dalo naznačit určitě i lépe, než promyšleně sestříhanými scénami, mateřskými znaménky, zmíněnými jmény či opakujícími se tvářemi. Na druhou stranu nikomu neublíží, když si budeme připomínat, jaké charakterové vady jako lidstvo máme, jak devastujeme naše prostředí, jak rychle smrtelné jsou naše ideály, jak draze vykupujeme tvůrčí úsilí, svobodu i nakolik bychom si měli vážit sebeobětování skutečných hrdinů. Jo, tenhle patos to celé kapku shazuje, takže bych to nepřeceňovala. Ale zaplať bůh jsou tam i humorné momenty - třeba z domova důchodců...

Chápat, že být doma, a to stejně v Africe jako v Evropě, je velká hodnota. A že domov nevytváří ekonomické podmínky, nýbrž vaši blízcí (ať už z rodiny nebo národa). Přínos snímku vidím hlavně v jeho dokumentárnosti, kromě strastí cesty především v zobrazení toho, jak se jednotlivé kultury směrem na sever Afriky mění. Kéž bychom všichni pochopili a dokázali respektovat, že každý kout na zemi umí být stejně krutý jako nádherný. Ráj na zemi nedělá žádný Alláh, Bůh nebo Jehova; ti všichni jsou taky jenom lidské výtvory. A my jsme stejně jako naše Země krutí a nádherní zároveň.

Váhám, jak film zhodnotit. Tvořily ho samé legendy, jejichž to nebude nejlepší počin, ale učinily ho tak proslulým, že už je jen tím důležitý. Začala bych Arthurem Millerem, který snad tímhle scénářem měl zachraňovat svůj vztah k Marilyn, ale víme, že neúspěšně. Jeho hrdinové by se lépe vyjímali v románě než ve filmu. Začátek je dost nudný a zbytečný. Mám pocit, že sám autor vše směřoval k závěru, o nějž šlo především. Ten by vystačil na celé dílo. Neuvěřitelnou a těžko zapomenutelnou práci zde vykonali patrně skutečně autentičtí kovbojové. Scény odchytu koní a jejich souboj o život působí i po těch letech naprosto fantasticky a dneska už by nikdo něco takového nenatočil, hlavně z etických důvodů (přišlo mi to jako týrání zvířat). Ale právě o to nejspíš Millerovi šlo - ukázat meze svobody - že je ubohost, když smrtí či zotročením slabšího vykupuje silnější svůj pocit volnosti a práva. Že je to krátkozrakost. Miller sice postavám vložil do úst to, co by je mělo vystihovat, ale nějak necítím přirozenou přitažlivost mezi Clarkem Gablem a Marilyn či ostatními. To, co by mělo pulzovat životem, je strohé a nezáživné. Oni prostě jen hrají své role. Přesto závěr na mě zapůsobil, nebo právě v kontrastu k jisté plochosti, jsem měla chuť s tou hysterickou blondýnou řvát a rvát si vlasy, jak si někdo může vůbec dovolit honit si vlastní triko na něčí úkor a ještě alibisticky tvrdit, že on přece není ten špatný, když se to tak dělo vždycky. Příliš mnoho mi to připomíná a stále to dost bolí.

V době, kdy pomatenému nacionalismu opět propadá téměř celý svět, jsou podobné počiny potřeba. Bohužel se obávám, že cílová skupina tohoto seriálu, jenž by díky tomu mohla pochopit zrůdnost zcestné ideologie, je poněkud jinde. Většinu stopáže se jedná o milostný trojúhelník, který pro zanícené nacionalisty není hoden pozornosti. Vlastně jde spíš o mydlinkovou operu pro maminky na mateřské nebo sentimentální babičky, kterým není potřeba vysvětlovat, že války jsou špatné. Soudobá linie vyprávění asi měla upozorňovat na aktuálnost problému, ale činí tak velmi schematicky a nakonec jen rámuje hlavní příběh o bolavé dánské minulosti. Autoři sice hezky znázorňují to, jak snadno i rozumní lidé propadnou fanatismu a jak je těžké být proti němu imunní, ale bohužel si nevybrali nejlepší způsob oslovení publika. Pochválit můžu alespoň scény, které v některých chvílích mají skutečně sílu. Kromě válečných výjevů, působivých pro většinu, já zmíním scény z divadla: např. v 1. díle přemlouvání Monrada k aktivitě a to, jak poslouchá Shakespearovy verše o chopení se moci, nebo ve 3.díle jak Monrad v pološeru sděluje herečce, přikrčené v póze čarodějnice s rukama od krve za oponou, že začala válka, a jak se pak vyjeveně dívá na své ruce, kterých se jeho diva dotkla, zatímco publikum jásá při této "radostné" novině. Vlastně řada událostí se tu točí kolem divadla. A to tvůrcům klidně podepíšu, že politika je dodnes nechutný tyjátr.

Tedy považovat Mnichov za geniální a promyšlený tah Beneše je více než přehnané. Proč by mu podobné plány nevyšly s Rusy, se kterými začal vyjednávat o naší ochraně těsně před koncem války? Nebo byl Vítězný únor skutečně vítězný a naše okupace vlastně ochrana?! Souhlasit s tím nemůžu, ale jako námět do diskuze skvělé. Neotřelý pohled na dějiny může být přínosný už jen tím, že se o určitých věcech začne znovu mluvit. V Zelenkových filmech se tak děje často. A naštěstí se to nebere moc vážně. Ztraceni v Mnichově mi připadá jako zatím jeho nejvážnější film, především přímou kritikou naší národní povahy, ale příliš mě neuráží. Zelenka nezapírá, že je taky jenom Čech. Z historie mají všechny národy máslo na hlavě a hašteřit se o to, kdo víc či míň, je zcestné. Naopak je důležité připomínat, co všechno máme s ostatními společného, třeba oblibu uzenin a francouzských paštik :-) Jak trefně napsal Radek99, řada toho je jen iluze. Podle mě jde o to, jaký názor si udělá, a jak se s ním vyrovná, každý sám.

Kromě spousty intelektuálských narážek kolem hudby, matematiky, literatury, umění atd. v postmoderním duchu, čímž rozhodně nebude patřit mezi nejoblíbenější filmy příběhumilovných fandů, byl tenhle snímek pro mě hlavně úžasně vtipný! Dovedně totiž balancuje na hranici mezi vážným a nevážným, mezi žánry a nežánry, vědou a pavědou, i uměním a kýčem. Hlavní představitelé jsou skutečně démoničtí. Ale pokud by je člověk popisoval, vyjde mu něco směšného. Stejně tak by dopadla hlavní dějová linka, vážnost myšlenek atd. Ale výsledek stojí za to nejen kvůli úžasnému soundtracku, výpravě apod., ale tím jak ten celý upírský úlet pasuje dohromady :-) Evokuje mi to éru hippies i grungeové devadesátky.

Netypická romanťárna, která těží z utopického předpokladu, že se jednou počítače naučí cítit. Vyznívá chytře, je skvěle natočená, vlastně můžu velmi pochválit takto vizuálně pojatou vizi blízké budoucnosti. Ale ve skutečnosti moc chytrá není. V popředí stojí myšlenka, že se někteří lidé začali bát svých pocitů a tak žijí jen ve virtuálním prostoru, který na chvíli převezme otěže jejich emocí, aby se jeho prostřednictvím nakonec opět naučili mít rádi i doopravdy. První problém mám se spekulací, že člověku k partnerství stačí jenom chytrý řeči a trocha zájmu. Obávám se, že láska je nejen psychologická záležitost, ale bohužel silně neromanticky také řada biochemických odezev na naše sociální vazby. Má-li tedy film i cosi jako společensko-kritickou notu, pak se mýlí v tom, co se mění. Nejsou to naše evolucí vymakané vnitřní pochody, ale naše etika. Partnerství bylo donedávna pouze společenskou smlouvou, která se příliš nelišila od běžného obchodu, takže se snadno zpochybňoval psychologický rozměr. Dnes máme zase tendenci závažnost psychiky přeceňovat. Vůbec to není věda, jak si někdo může myslet. Prostě jde o to, abychom v partnerství našli správnou (co nejrovnovážnější) míru emocí stejně jako ratia. Jde tedy především o sebedisciplínu. (A láska má tolik podob, že by umělá inteligence nevěděla, co se učit dřív. I každý člověk chápe a potřebuje jen něco, proto také nemůžeme vytvořit pár s kýmkoliv. Např. u Romů prý, když nebije, nemá rád!) A druhý problém se týká toho, co sice existuje, tedy že dokážeme být na virtuálním světě závislí, ale troufám si tvrdit, že stále striktně rozlišujeme, co je reálné a co nikoli. Dojde-li k poruše, jsme psychicky nemocní, protože nás to existenčně ohrožuje. Bylo by to tak i s naším hlavním hrdinou. Vznikla by Samantha z prostého altruistického zájmu obrozovat lidstvo?! Bohužel nejsem romantik ani naiva. Úžasný operační systém by především manipuloval své uživatele k určitým zištným cílům. Sice zní hezky, že by nás vlastní dílo vracelo ke kořenům, ba dokonce by nás eticky vývojově předeběhlo. Ale nemůžu si pomoct, je to příliš vycucané z prstu. Na pohádku tu chybí příběh, jsou tu jen samá kouzla.

Boris Vian mě uchvátil už kdysi dávno, ale nevěřila bych, že se jeho poetický svět dá převést také do filmové podoby. Určitě doporučuji shlédnout až po přečtení, protože z filmu nemusí být všechno zřejmé. Nejlepší je první nádherně pestrobarevná, živelně veselá půle, která zvolna přechází do monochromatického závěru, tvořícího důstojnou tečku za křehkým příběhem o lásce i přátelství. Možná tato surreálná hra není pro každého. Ale na mě působí krásně metafora tuberkulózy či rakoviny jako květu leknínu, který se hrdince usadil v plicích, a účinné léčení spočívá ve vůni květin, které mají způsobit, aby chřadnul závistí. Jak jinak udolat neudolatelné, než použít jeho vlastní zbraně? Každý občas potřebujeme uniknout realitě, tak proč ne nadreálnem?