spotczek

Symbolický film. A rozhodně není historický! Samozřejmě se můžu plést, ale přišlo mi naprosto jasné, že hlavní postava (Roden) hledá spíš než syna, tak vztah k němu. Na začátku je to nezbedný kluk, o kterého má otec strach, a tento strach přetrvává, přestože syn vyroste a sám se stará o otce. Hlavně je těžké vyrovnat se s tím, že syn má své poslání. Otcův strach je tak na překážku. Pomáhá sice vyrůst, ale zabránit synovi v “rozletu” nemůže (viz rozhovor u ohně k otcově nespavosti). Film má neuvěřitelnou atmosféru. Zdánlivě se nic neděje, ale vlastně s párající se výšivkou ubíhají roky. Líbí se mi též celkově světlé ladění. Prostota. Duchovno z toho sálá. A všechny ty blonďaté děti-nevinní andělíčci...

Poezie všedního dne. Kouzlo obyčejného člověka, stabilita jeho světa vyplývající z pravidelného rytmu opakování. Člověk má při sledování něčeho tak běžně neběžného skvělý pocit bezpečí, že ještě existují ostrůvky stálosti a solidnosti. Připomnělo mi to Obyčejného člověka Karla Čapka (což byl sice nádražák, nikoliv řidič autobusu, ale tou jistou mnohovrstevností charakteru jsou oba zdánlivě jenom obyčejní). Paterson byl v armádě (foto na nočním stolku-Jarmus hodne pracuje s realitou-hlavni protagonista Adam Driver-i to jméno!-byl též), proto dokáže spacifikovat člověka s pistolí. (A je vlastně fajn, že ani rádoby pistole, která střílí jen pěnové náboje, ani ten zamilovaný sebedestruktivista nakonec nejsou nebezpeční.) Paterson je taky poeta, který netouží po slávě. Píše své básně ve volných chvílích do tajného zápisníku a nechává do nich nahlédnout jen svou milovanou ženu. (Snad proto mu ten zápisník vlastní pes zuřivě rozškubá, jakmile dostane příležitost.) Myslím, že nám Jarmus připomíná nejen originalitu “obyčejného” člověka, ale vlastně nás všech-všichni umíme být něčím zvláštní. Proč by jinak Paterson potkával tolik dvojčat a dokonce tolik básníků?! Poezie je všude kolem, jen ji chtít spatřit...

Určitě je důležitý točit o podobných událostech a připomínat, co všechno se dělo. Ale přiznám se, že mi chyběl třetí rozměr. Skutečně je to film o útěku. Ale to je všechno. Kdyby těsně před závěrečnými titulky nebyly prozrazeny osudy jednotlivých protagonistů, skoro by se zdálo, že si někdo tuhle šílenou historii vymyslel. Chápu, že se nejspíš autoři chtěli soustředit především na sebezáchovný hrdinský kousek, ale díky tomu bohužel vypadá film dost ploše. Klidně bych se nechala poučit, jak argentinská diktatura vypadala.

Že bylo Pražské jaro svobodomyslné, to člověk ví, ale že mělo až sarkastickou a drzou podobu jako tento film, to se pak člověk ani nediví, že přijely tanky.

Na první pohled se tvůrci zaměřili pouze na téma potratů, ale vzhledem k detailnímu popisu reakce rodiny, trestního řízení i událostí předcházejícících zatčení si myslím, že téma je ještě širší. Jde o vývoj morálky, o osobní přístup k hodnocení celospolečenských problémů, které je značně ovlivněné vlastní subjektivní zkušeností. Zajímavý je i rozdíl mezi dřívější přísností hodnocení provinění a dnešní téměř benevolencí, která orgánům čin. v tr. řízení nedodává takové vážnosti, jakou dříve mívaly. Asi bych se přimlouvala za něco mezi. Humanismus je pěkná věc, ale pokud se přehání, může destruovat stejně jako despocie. A ohledně činu Very je pěkné, že to Mike Leigh nechává na nás. Je vinna či nikoliv? Respektive on to právě tím širokým záběrem posouvá jinam - není náhodou ona vina částečně i na lehkomyslném přístupu mladých lidí, na systému a všech, kteří zavírají oči před nepříjemnou realitou, a tak veškerou odpovědnost házejí na ty nejslabší, není hrůza, když se obchoduje se smrtí tam, kde chybí osvícenější a nezištná pomoc? A jak by to bylo dnes, nebýt nejrůznějších způsobů antikoncepce? Jsme si jistí, že my už si to vyřešili a můžeme ohrnovat nos nad Verami z "třetího světa"?!

Jo, jí podobné známe všichni. A nedělejte se, taky jsme jí lezli či stále lezeme do zadnice (pokud tedy sami nejsme její kopií). Protože švestičky ze zahrádky přece nejsou úplatek, no ne?! Hřebejk s Jarchovským to sice dovedli kapku do extrému, ale bravurně tak shrnuli vše, co k podobnému "řádění" vede. Vždyť už jen ty silnice tady u nás, bez švestiček by přece ani nebyly, tak co si furt stěžujete na kvalitu... A u diplomových nebo bakalářských prací, vždyť už by pak nebylo ani koho jmenovat na ty strašně náročné ministerské posty... Naštěstí (???) to lidi stejně tak nějak poznaj, jestli člověk studoval fér nebo s jistou "výpomocí". Blbost titulama prostě neschováš.

Proniknout do mysli nemocného člověka je dost dobře nemožné. Obzvlášť snažíte-li se o to reálným popisem a přistupujete-li k věci maximálně racionálně. (Podle mě například popsal zrůdnost a obskurnost druhé světové války až Grass ve svém Plechovém bubínku, protože se o cokoli racionálního ani nesnažil.) Filmaři tohoto filmu se pokoušeli využít veškeré umění svého řemesla. Výborné je třeba černobílé provedení připomínající úspěšnou éru 60.let. Ale už jen ona snaha o dokumentární přesnost musí zákonitě zklamat, když nejspíš málokdo má stejnou zkušenost s vnímáním reality a světa kolem jako hlavní hrdinka. Dále pak člověk velmi složitě udržuje odstup od postavy, která je na plátně neustále a způsobila tak dobře známý násilný zločin. Hlavním tématem by vlastně měla být otázka morálky, posuzování a trestání zločinů v pominutí smyslů a přístup společnosti k odlišným lidem (psychicky a sexuálně) a k řešení psychických poruch. To se sice ve snímku nepřímo řeší také, ale při veškeré snaze o co nejobjektivnější pojetí nakonec převládá voyerské zaměření na detail a tristní soukromí vražednice, případně i lidí kolem ní.

Příběh byl asi od půlky předvídatelný. V podstatě škoda i té vysvětlující fotografie, než hlavní hrdinka přeleze zeď do "normálního" světa. Zajímavější je však kritický rozměr. Troufám si odhadnout, že ten přilákal ke spolupráci známé herecké osobnosti jako Sigourney Weaverová, Joaquin Phoenix a další. Alespoň se mi zdá dost nepravděpodobné, že by nepřímá kritika sektářství či úzce profilovaných komunit byla čistě nahodilou a naprosto předem nezamýšlenou. Mně se ona nenápadnost a mnohovrstevnost této hlavní myšlenky moc líbila. Teprve těsně ke konci, když je jasné, že si otec vybral k cestě do města sice silnou, ale naprosto slepou dceru (takže nevidí auto, jeho zvuk si nedokáže vysvětlit, nevidí ani moderní oblečení hlídače), si člověk pokládá mnoho nepříjemných otázek. Je vesnice skutečně tak skvělým místem, když se všichni neustále bojí "těch, o kterých se nemluví", existují "špatné" barvy a pro lék se pořádá záchranná mise jak za svatým grálem se značně nejistým úspěchem? Jak moc může být bezpečný prostor, jehož hranice je zakázáno překročit? V lidských rukách se nebezpečným stává kde co - i láska zabíjí (viz postava Brodyho)! A především rada starších odešla z města, protože se její členové nedokázali smířit s násilím, jehož se stali obětí (ať už přímou či nepřímou). Pro svůj rádoby nenásilný, vesnický svět však museli vytvořit nepřekročitelnou hranici strachu, jenž nakonec všechno ovládá. Místo pokoje a klidu se tak oni sami stávají vykonavateli násilí. (Proč mi to tak připomíná budování komunismu?) Shyamalan sice nenechává všechno dojít tak daleko, jako to známe z podobných alegorických příběhů, kde se nám vysněné ráje mění před očima v peklo na zemi (např. Pán Much), nicméně lze tušit, jak obrovský konflikt všechny čeká, až se jejich děti dozví, do jakého klamu je jejich rodiče vmanipulovali. A my sami - chtěli bychom v takové vesnici žít?! Neuzavíráme se do podobných ghet sami a dobrovolně, když běžné obavy "řešíme" fobiemi a ještě větším strachem? Není náhodou lepší čelit realitě s plným vědomím všech negativ, ale i pozitiv?!

Vlastně je to hrozně ošklivý film. Gyllenhaal (v pohublé tváři mu ještě více vystoupily oční bulvy) hraje nesmírně sugestivně zloděje a manipulátora, který cituje příručky, jak být úspěšným, a všichni mu to baští. Jeho jednání a cíle jsou tak přímočaře jednoduché, až z toho mrazí. Nerozeznává hranice mezi zákonností a nezákonností, morálností a amorálností a v podstatě touží jen po vlastním úspěchu. Sám nevraždí, ale vše, co kamerou zachycuje, ho zanechává ledově klidným. Prostě klasický případ úspěšného psychopata. Sice je to tedy zachyceno bravurně, nicméně není to něco, na co bych se chtěla dívat dvakrát. Obávám se, že se s podobnými lidmi můžeme potkat častěji, než bychom rádi. A od takových rychle pryč! To mi tam jako hlavní sdělení nejspíš chybělo. Bohužel tito lidé (a příkladů například z naší politiky bychom napočítali požehnaně) působí na ostatní jako magnety, jako krysař se svou svůdnou píšťalou...

Mám pocit, že co je české, není pro Čechy dost dobré. Nebo je maloměšťácky zarazily titulky, protože čtou pomalu či co? Nebo zase potřebují vzít za ručičku a polopaticky vysvětlit, že mykologie je věda o houbách...? Přitom tenhle film je vyloženě lahůdka. Opravdu vizuální rozkoš! V patnácti minutách nejde vystavět román, přesto si myslím, že linie krátkého příběhu je dostatečně zřejmá. A snový podklad umožňuje rozehrát vícevýznamovou hru. Proč mluvit o jednom nočním dobrodružství obyčejně a fádně s doslovným naturalismem a nechutným voyerstvím? Vždyť už jen to téma plísní je patřičně neotřelé, pro mnohé módně úchylně přitažlivé. Velkou roli zde hrají detaily, proto tolik působí pracně nasnímaný růst skutečných plísní (Petrem Janem Juračkou), žádné animace! Myslím, že je skutečné umění zachytit poetiku ve všudypřítomnosti a zprostředkovávat ji všem.