spotczek

Je zajímavé, jak pro většinu lidí je samotná koncepce nonsensu, absurdna a surreálna nepochopitelná. Klasicky vyprávěný příběh od pomyslného začátku ke konci je prostě nemožný, protože v těchto kategoriích žádný příběh vlastně není. Člověk si musí "vypomáhat" svými zkušenostmi z života a poznání obecně. Rozumím, že se to lépe hodí na divadlo. Ale největším rozdílem mezi jevištěm a filmem je ten blízký kontakt a kouzlo okamžiku, který je na divadle tak skvělý. Ve filmu se tak sice tahle magie ztrácí, ale o předání sdělení či myšlenky jde stále. Na Krobotovi si cením právě toho, že nejde lidem na ruku, nepodbízí se. U absurdna nemůžete vysvětlovat polopatickým příběhem. Vtipy také nejsou založené na klasickém zklamaném očekávání či prostém hříčkování. To je naopak zdrojem dramatu. Takže podle mě Tourette tady není vtip, naopak "dějový zvrat". Za podstatu tohoto filmu pro sebe považuji onu tenkou hranici mezi tím, co ještě vtip je, a co už není. A že vnímání humoru se obzvláště v poslední době začalo propadat až kamsi k trapnosti. Pro řadu lidí už se ona citlivost mezi legrací nevinnou a ubohou vytratila a prostě už se chceme jenom za každou cenu bavit. A ač považuji Ivu Janžurovou za skvělou herečku, tak se mi tu více líbí Pavel Šimčík, protože mu prostě věřím onu ztrátu sebekontroly nad vlastní trapností. Přestože kouzlo Dejvického právě spočívá v tom, že těm jediným věříme, že oni vědí, co dělají.

I já jsem měla chuť se na seriál přestat dívat, když mi přišlo, že jde o obyčejnou romanťárnu, která se jen snaží hrát si na něco víc. Natočená je nicméně pěkně a souhlasím s řadou hodnotících, že hlavní protagonisté jsou zahráni skvěle. Vlastně mi přišlo, že hrát něco takového musí být docela obtížné. Nejen že se tam neustále souloží, ale vlastně je to celé postavené na emocích a jejich změnách, projevech atd., takže po jednom dni musí být herec úplně vyšťavený. Nicméně si Daisy a Paul asi sedli, takže jsem jim to žrala. A protože jsem vydržela do konce, přišlo mi, že konec je konečně moc hezký. Taky jsem pochopila, že název odkazuje k tomu, že ti dva zas až tak moc normální nejsou. On má takovou tu společenskou či emocionální slepotu, ona šílenou rodinu a lehce sebedestruktivní choutky, takže rozhodně ne prvoplánově líbivý pár. Ale oba jsou geniální a úspěšní, jak v romanťárnách bývá (tedy většinou jeden z nich), ona je bohatá, on chudý (správný protiklad přispívající k řadě vztahových zašmodrchanců; u nás zatím stále spíš nepravděpodobné, na ostrovech je na lidech vidět jejich společenská příslušnost málem na první pohled), ona má matku a bratra naprosto nesnesitelné, zato on má matku až neuvěřitelně úžasnou (černobílost málem až za hranicí věrohodnosti). A na to, jak mají být oba hrozně divní, tak se o ně můžou poprat řady ctitelů a ctitelek. Nicméně od první minuty víme, že ti dva prostě k sobě patří, jen si musí trochu cuchat nervy, aby nás to bavilo. Na konci jsem nicméně i já (starý, ach tak strašně starý!!! skeptik a cynik), ukápla slzu, že si konečně řekli, jak se milují, a ta intimita a vzájemnost z obrazu byla přímo hmatatelná, jak kdyby to celé nebylo hrané, ale skutečné... Prostě od příběhu toho moc nečekejte, ale filmařina mi přišla poctivá. Jak užil Arbiter: "Hovoří obrazy" a ilias: "Emocional porn".

Úžasná sonda do komplikované práce sociálních pracovníků. Se vztahy v rodině to nemá jednoduché nikdo, už vůbec v rodinách s vlastními a nevlastními potomky či jinou “zátěží z minulosti”. Ale defekty musí být vůbec bomba. V těchto případech se jedná o pověstný gordický uzel, který však nelze pouze jedním šmahem rozetnout. Bohužel jakékoliv “rozvazování” je silně bolestné, proto také nemá každý sílu se do něj pustit. Vlastně mám ze seriálu pocit, že ani tak nejde o děj, ale právě o prožitky-vnitřní boje-hlavních protagonistů. Proto si tu mnoho lidí stěžuje na zdlouhavost. Například při odchodu matky ze schůzky, která měla definitivně rozhodnout, budou-li manželům děti vráceny, a skutečně se tak i pak stane, nepřevládá v jejím výrazu úleva, kterou by člověk očekával, ale přímo hmatatelně je patrné, jak si říká: tak teď si měla možnost něco pro děti i sebe udělat, ale spálilas všechny šance, tohle už se znova nebude opakovat. (Proto mimochodem taková chvála na herecké výkony. Herečka skutečně jen jde a kamera pouze zaznamenává výraz její tváře.) Celkově se mi také líbí důsledně tvůrci budovaná atmosféra neustálé nejistoty, co se to v rodině vlastně děje. Takhle to přesně musí být ve skutečnosti. Pracovníci starající se o děti sice vědí, že je něco špatně, ale co přesně a jak moc, se dozví patrně málokdy. A druhé velké pozitivum přínosu sledování tohoto dramatu vyplývá právě z oněch vnitřních soubojů hlavních hrdinů; lidé vnitřně traumatizovaní vnímají události patrně jinak než “normální” jedinci. Nejspíš bychom některé věci nedělali, jiné nepochopili, něčemu se postavili čelem apod. Rozhodně jsme nemuseli v podstatě rozhodovat o kvalitě života nejen svého, ale i našich blízkých v několika milisekundách našich životů. (Zde narážím například na Holly, která cítí nepochopení ze všech stran, přestože právě Lars to s ní myslí dobře, a vezme veškerá obvinění z násilí zpátky, protože jí připadá, že její snaha víc škodí než pomáhá. Sice právě ona projevila nejvíc odvahy ze všech, ale když tato snaha nenachází odezvu, vzdává se v podstatě jako první. Ještě v jejím případě na sebe naráží realita a byrokracie: dítě nechápe, jak věc policie vyšetřuje, co se dá považovat za důkaz apod. V tom možná ale hraje roli umělecký záměr tvůrců. Ve skutečnosti by ji alespoň pěstouni poučili, byla by více v péči psychologů apod.) Poslední díl už v seriálu ani nemusel být. Jen doslovně říká, jak to všechno je. Lehce kazí vysokou laťku předchozích dílů. Chápaví už dávno vědí, jak se věci mají, a nechápaví ani po útěku nepochopí, v čem teda jako spočívá ta hrůza, natož proč jako pláče i sám násilník (totiž jako dítě též mlácený; i když nechtěl, taky zklamal). A jeho syn, nebude stejný...?!

Protože je to film pro děti a těm se líbí (dcera ho na youtube sjíždí dennodenně), myslím, že splnil, co se od něj očekávalo. Myšlenkově je to prosté, ale nikoliv hloupé. Technicky více než průměrné. A já oceňuji především propagovanou estetiku: staré neznamená špatné! Naopak mě příjemně překvapil dceřin vkus. Lehký nádech vintage stylu v pohádce o milém starém pánovi, jehož domov před nenechavým synovcem zachrání jeho mechanické a robotické hračky pod vedením kocourka Bouřky. A hlavně to zvládnou díky tomu, že překonají vnitřní rozbroje a začnou spolupracovat! Kéž by nová generace s touhle strategií i zestárla😉

Název a zápletka miniseriálu upozorňuje na to, že obětí nemusí být vždy jen člověk přímo zasažený trestným činem. Obětí bývá zpravidla víc. A vyrovnat se s tíží zločinu není jednoduché pro nikoho, v podstatě ani pro společnost, jež se svými zákony může jen snažit přiblížit spravedlnosti. Další britské drama břitké jako kancelářský papír zarývající se do prstu.

Decentní, citlivě podané, s důrazem na detail - proto možná pro někoho až rozvleklé - ale já kvituji to, že se tvůrci nezaměřili ani tak na samotnou záměnu, jako spíš na velmi problematickou snahu vyrovnat se s tím. Nejde totiž jen o přímo zainteresované. Takto závažná věc má vliv na širší rodinu, na malém městě i širší okolí. Autoři si navíc celou věc zproblematizovali tím, že oproti skutečné události (šlo o dívky v miminkovském věku) nechali provalit záměnu chlapců až v době, kdy už nebylo možné věci jaksi "vrátit zpátky". Ono se tedy v podstatě příliš neděje navenek, ale strašně moc uvnitř. Nemůžu nepochválit skvěle vybraný pár Remundová-Novotný - věřila jsem jim všechno. Skvěle hráli i ostatní. Rozuzlení mi úplně důvěryhodné nepřipadalo, přestože Isteník se snažil, seč mohl.

Je to zvláštní, ale film mi připadá lepší než kniha (zpravidla to bývá naopak). Mám totiž s Kosińskim problém v tom, že i když čerpal ze svých zkušeností, přibarvoval některé scény tím, co slyšel, že se stalo, a vůbec tlačil na pilu válečné brutalitě, že časem člověk při té četbě začne zobrazované chápat jako nadsázku; jedna osoba už by při tolika tragédiích pozbyla zdravý rozum. Válka byla strašná, ale obávám se, že nejen násilím, zmarem a lidskou zvráceností. V knize ani ve filmu hlavní hrdina neprochází vývojem. Dokonce kniha byla pro mě jen sledem šíleností, kterých byl chlapec protagonistou či svědkem. V Marhoulově podání šlo kromě přežití i o cestu domů, víc se koncentroval na souvislost vyprávění, nikoliv na obžalobu a kritiku. Přidanou hodnotou filmu je určitě jeho technická stránka. V podstatě mám problém s estetikou knihy - umění v tom moc nevidím, spíš jakési účtování s minulostí. Naproti tomu Marhoul má k tématu války blízko a své scény si vyhýčkal. Dle mého si mohl vybrat mnohem zajímavější témata, ale proti gustu... Z literatury o druhé světové válce pro mě byly zjevením povídky japonských pamětníků o svržení atomových bomb - nešlo ani tak o dramatičnost, ta je tam jaksi druhotná, spíš o formu, která mi připomněla sci-fi, kdy fyzikální zákony, jak je známe, přestaly platit...nebo Kamenný svět Tadeusze Borowskeho o životě v koncentračním táboře, kdy společenské zákony fungovaly jinak...- takové syrovosti jsou mnohem pádnější než tisíce ran pěstmi či zbraněmi.

Celé to stojí a padá na atmosféře. Severské je ponuré a tajemné. Tady to teda moc tajemné není, když od začátku víme, kdo je vrah. Je to nechutné a násilné, ale jinak mi to příliš zajímavé nepřišlo. Sice jsem těch severských detektivek tolik nepřečetla, ale obávám se, že je to kapku přeceněné. Jde jen o zábavu. Lidem je fuk, že to s realitou nemá příliš společného. Mně to vadí. Co si z toho jako mám odnést? Stihomam? Představu, že bohatství mi zajistí beztrestnost, ať spáchám cokoliv? U detektivek má jít taky o dedukci a napětí. Ok, napínavé momenty tam asi byly, ale logika? Vyšetřovatelské praktiky nula. Motivace a jednání ryze smyšlené. Takový sadismus se jen penězi maskovat nedá, společnost sice umí být v řadě věcí sebedestruktivní, ale vyloženě sebevražedná není. Ještě bych pochopila, kdyby škola neměla zájem na přílišném vyšetřování, ale že by policie byla natolik neschopná (přece jen je rozdíl jeden čin nebo hned několik) a rodiče těch násilníků z nich sami neměli strach? Když se dopouštíte násilností, má to přirozeně vliv na celé vaše chování a aspirace. Těžko by vám vyhovoval běžný život. Časem se to prostě projeví. Rozhodně by z vrahů z internátu nevyrostli "normální" lidi. Koncentrační tábory vznikly i z toho důvodu, že všem vojákům z toho celého vraždění kapalo na karbid (a bylo lhostejné, jak moc logicky se to ospravedlňovalo či kdo svým založením byl násilnický). Řada dětí zhýčkaných luxusem se sice dopouští excesů (kdo kdy neprovedl něco za hranou...), ale v nezřízené míře to buď časem vede k sebedestruktivitě, drogám, ztrátě sebekontroly, nebo rovnou k duševní poruše. Rozhodně se však takoví lidé nedokáží zařadit do normální společnosti. Pokud žijí neodhalení vrazi mezi námi, tak rozhodně nejsou šťastní, spokojení a bohatí. Vlastně jsem tak dospěla k zjištění, že spíš než o detektivku tu jde o horor.

Přiznám se, že jsem to čekala mnohem horší, než jaké to nakonec je. Hynek Čermák ztvárnil hlavního hrdinu skvěle. V podstatě myslím, že většina funguje, jak má - režie, kamera, hudba, i odkazy na české "klasiky" (honba divočáka jak v Slavnostech sněženek, Severka jak v Mostu), nicméně myslím, že se tomu jde jen těžko smát. Vlastně tohle mi přijde jako první chyba. Téma Národní třídy moc směšné není, ani tragikomičnost tomu příliš nesedí. Zrovna se prokousávám Slepými skvrnami od Daniela Prokopa, sociologa, který mimo jiné hovoří o dost podstatné vrstvě naší společnosti, kterou tvoří lidé jako Vandam, tj. vrstvě, která má pocit, že zklamala, že nové době nestačí, a z pocitu zahnání do kouta se dopouští zoufalostí a věří na "staré dobré časy", přestože v hloubi duše je jí jasné, že žádné dobré časy nikdy nebyly, jen tehdy možná existovala šance, jak to všechno udělat jinak. Dominuje snaha přežít vlastní ubohost tím, že vytvořím nerealistický mýtus o historii své i svého národa a pak ho budu bránit pěstmi a násilím, přestože fakticky tak změnit nelze nic. Nevím, jakého hrdinu chtěl Rudiš přesně vytvořit (knihu jsem nečetla). Chápu, že parodovat Daliborka z Klusákova dokumentu by příliš funkční nebylo, protože tito lidé mají tak úzké obzory, že v podstatě jakýkoliv příběh svou plochostí již v zárodku zabíjejí. Lze hovořit jen o nich, případně jejich nejbližším okolí, nic jiného nemají, kromě své zcestné ideologie totiž nejsou vůbec ničím zajímaví. I v Národní třídě se všechno koncentruje kolem charakteru rádoby "národního" hrdiny, který měl údajně začít revoluci, což o něm rozhlašují hospodští kumpáni, ale každý tak nějak po svém chápe onu "správnou" stranu tehdejších převratných událostí. Tragédií a jistým dalším rozměrem Vandama je, že si uvědomuje svou chybu, trpí tím, ale vysvětluje si ji špatně, a proto pro sebe nedokáže najít řešení. Všechno, co dělá, mu sice připadá správné, v podstatě se dá říct, že v lecčems by se jeho snaha dala chápat jako legitimní - např. snaha pomoct kamarádce (pomiňme zištný důvod, proč jí chce pomoct), uchovat si pro sebe kousek "svého" světa - ale problém je, jak se toho snaží dosáhnout. Svého omezeného konzervativismu se zuby nehty drží jako záchranného lana, přestože právě to ho strhává do propasti. Nemůžu se prostě smát tomu, co dennodenně zažívám kolem sebe, totiž že mnoho lidí odmítá přijmout pravidla hry tak, jak jsou nastavená. Za komunismu byla řada lidí zvyklá si leccos uzpůsobit tak nějak na tělo a dnes odmítají připustit, že pokud bychom se všichni dohodli na funkčních zákonech, bylo by to výhodné pro všechny. Již předem mávnou rukou, že nic z toho nemá cenu, když jsou všichni zkorumpovaní, zlobbovaní a předpojatí. A nejvíc se všemu brání ti, co měli holý zadek tehdy i teď. I kdyby se fakticky měli líp než v minulosti, přesto si budou připadat jako lůzři. No a o druhé chybě tohoto filmu psal již xxmartinxx, totiž o nebezpečí ztotožnění se s hlavním hrdinou a jeho adoraci nekritickým publikem. Pokud by film vyzníval jako ryzí parodie, pak by nic takového nehrozilo. Ale tady se autoři jasně nevymezují proti tomu, co je nebo není v pořádku. Jim to totiž asi připadá více než jasné, že hrdina je břídil neschopný vlastní introspekce a elementárního přizpůsobení. Bohužel řada našich spoluobčanů s ním sdílí rozčarování nad neschopností policie a pohrdání rolí dalších státních složek, touhu vyřídit si ručně stručně účty s bílými límečky a bez skrupulí si brát, co si zamanu, když to tak přece dělají všichni... Především závěr filmu je příliš nejednoznačný. Já se ho snažím interpretovat směrem k hrdinovi tak, že vlastně jedinou jeho útěchou je podivná forma sebepoškozování - jedině když mu někdo rozbije hubu, něco cítí, ještě žije; to ti druzí jsou ti zlí. Což je ryze literární závěr. Ve filmu mělo zaznít určité celospolečenské poselství. Ne, že jsou v policii jedinci, kteří taky nemají všech pět pohromadě. To zrovna ničemu nepomáhá, ani příběhu, ani jeho interpretaci, natož naší současnosti. (Chci věřit, že takových policajtů máme minimum.) Představuji si, že by např. Vandam potkal svého velkého kamaráda Zdeňka Ondráčka a nejlépe před nějakým zasloužilým disidentem, čímž by před svými kumpány ztratil tvář; nebo v apolitické verzi by prostě byl odsouzen za napadení a krádež. Modrým límečkům zkrátka jisté věci nejsou zřejmé. Nezapomenu na reakci jednoho budoucího automechanika, když se asi 20 minut skutečně snažil sledovat jedno z představení Cimrmanů (podotýkám bez úvodní přednášky) a jeho úpěnlivý pohled, když při veškerém úsilí nenacházel kýžené: "A to jako vážně má být vtipný?!"

Vlastníci nezapřou svůj divadelní předobraz. Kdo nemá rád konverzačky, ať se filmu vyhne. Rozhodně to taky není prvoplánová řachanda, ale hodně kritický pohled na způsob uvažování řady našich spoluobčanů, jenž byl utvářen naší komplikovanou historickou minulostí, v podstatě i současností, a pochopitelně i individuálními "vadami". Někoho morálního či alespoň nepoznamenaného tam totiž skutečně nenaleznete. Na druhou stranu nelze celou záležitost chápat jako kopii reality. Nejsem odborník, ale trochu mi to celé připomnělo Dürrenmattova modelová dramata, kde autor nadhodil situaci, která se ve skutečnosti může těžko odehrát, a pak nechal víceméně realistické postavy jednat, aby se odhalily skutečnosti, které jsou běžně skryty za řadou našich konvencí a nejrůznějších klišé. Odmalička jsme vychováváni k jistým společenským stereotypům, uznávané společenské přetvářce a vyžadovanému chování. Málokdy na veřejnosti vystupujeme ze svých "oficiálních" rolí. Pro vnímavější jedince však občas poodhalujeme svou skutečnou tvář právě v situacích, kdy dochází k jistým konfliktům, kdy musíme učinit vážnější rozhodnutí nebo se zasahuje do naší "intimní" sféry. Tedy v situacích, kdy emoce vyplují na povrch. A pak je vlastně tragikomické pozorovat "pány tvorstva", jak se při svém domýšlivém spoléhání na všemocný rozum propadají do nekonečných hlubin citovosti, bláhovosti, čecháčkovství, iracionality, malosti i ubohosti. Místo řešení skutečných problémů pobíhají po povrchu a hasí něco, co nehoří. Pro zaslepenost malichernostmi pak propásnou moment, kdy se skutečně měli ozvat, nebo se naopak připraví o možnost cokoli v budoucnu ovlivnit... Vlastně s tím kontrastuje šlechtická starost o majetek. Jejich vlastnictví totiž kdysi nevycházelo z prosté potřeby něco mít. Kdysi za dávných feudálů se spíš jednalo o povinnost spravovat a chránit, tedy nejen o hodnotu finanční a nutnost množit a znásobovat, ale také o otázku kvality života. Ve chvíli (především kolem 1.svět.války), kdy na to sama šlechta zapomněla, byla nucena se stáhnout z centra dění. Skutečný vlastník by tedy měl myslet nejen na sebe. Ale copak můžeme něco takového chtít po nedávných soudruzích, kteří celý život žili pod bičem Velkého bratra, proto dodnes prahnou po alfa samcích, kteří jediní pro ně představují "rozumné" vládce?! Mohou odchovanci materialistické filozofie, žijící v bezcharakterní konzumní společnosti a pod diktátem pragmatického kapitalismu chápat význam věcí abstraktních, neuchopitelných a hlavně hodnotově "zrajících"?! Právě na soukromém vlastnictví se dostatečně průkazně ukazuje úskalí komplikované, ale zatím jedině funkční demokracie.