spotczek

Film klasika. Proto jen 3 hvězdy. Zato ten kůň byl naprosto neuvěřitelný! Nejdřív jsem myslela, že si to do filmu jen vybájili, jak zvítězil vždycky až z posledního místa, ale na webu jsou reálné záznamy, jak fakt všechny předhání. No a finále jen natočili znovu to, co Secretariat předvedl 1973 ve skutečnosti. To bylo tak dokonalý, že ani ve filmu nemohli nic přimyslet. Větší pohádka už byla jen to, že se dožil našeho revolučního roku i s tím prý dvakrát tak velkým srdcem, než je běžné. Zkrátka film pro celou rodinu, který dobře dopadnul - i ve skutečnosti :-)

Urbanův knižní Hastrman se sice ještě víc věnuje konfrontaci staré doby s novou, jež je v závěru filmu pouze naznačena, ale já myslím, že by v tomto pojetí ekologická nota spíš rušila. Naopak se mi líbí, že se Havelka soustředil na první část příběhu, kde se dostatečně střetávají nové myšlenky s těmi zastarávajícími, racionální uvažování s tím instinktivním a pudovým, a nevylezla mu z toho parodie ve stylu Konce vodníků v Čechách. Ostatně folklorní nota je právě režisérovi asi nejbližší. Dovolila Dobrému soustředit se na komplikovaný charakter titulního hrdiny a dát mu hloubku, přestože délka filmu příliš nenahrává složitostem. Vyzdvihla bych právě Karla Dobrého a výtvarnou a hudební složku.

Snaha vyrovnat se se ztrátou někoho velmi blízkého bývá intimní záležitostí. Už samotná forma filmu s hollywoodským obsazením se takové snaze vzpírá. A tak Strom života, přestože se snaží citlivě a hlavně obrazově působit na divákovy smysly, vytváří cosi na pomezí kýče, náboženské propagandy i uměleckého vyjádření. Začátek je ryze špatný. Vlastně doteď nechápu, k čemu je v první třetině filmu ta spousta obrázků vznikajícího vesmíru či počátků života na naší planetě. Autoři se sice pokoušeli o podobenství, ale já viděla spíš špatně sestříhaný dokument. Silou vůle si vysvětluji obrazy vznikajícího světa jako paralelu k našemu vlastnímu zrání, matičku Zem jako symbol mateřství a k ní pomyslný protiklad Boha jako otce, a mezi těmito protiklady vstřícné smyslovosti a přirozenosti a filozoficky odtažité pragmatičnosti všichni žijeme v jakémsi sváru stejně jako hlavní dětští hrdinové vůči svým rodičům. Film nestaví na svižném tempu s poutavým dějem, což mi nevadí. Naopak jeho způsob zobrazování náznaky, detaily, jakési mimovolné budování napětí nedořečenostmi, dějovými skoky, náhlým přibližováním kamery, oddalováním, nenápadnými, přírodními zvuky i monumentálními skladbami, jako je mimo jiné i Smetanova Vltava, vytváří neotřelý a pro mě poutavý způsob vyprávění. Druhá půle mi tak byla mnohem bližší, méně kýčovitá, ne tak vyumělkovaná. Autorům se podařilo vnitřní konflikt nejstaršího syna téměř beze slov a bez rušivých doslovností zprostředkovat divákům, stejně jako snahu rodiny vypořádat se s tragédií smrti prostředního z chlapců. Přestože se do konce filmu nedozvíme, co se přesně stalo, není to podstatné. Důležitější je obraz smíření, jakéhosi vykoupení. Takže můj výsledný dojem je směsicí snahy o maximální umění, která pro svou urputnost vždycky působí poněkud jalově a směšně, a kouzla okamžiku, jenž má sílu i v momentě, kdy je nahraný. Věřit v boha mě to nepřinutí. Krásy světa budou existovat také tak jako tak, nezávisle na současné cyničnosti. Život bude dál vznikat i zanikat. A my s tím vůbec nic nenaděláme. Můžeme zanechat stopu, ale těžko říct, jak moc můžeme ovlivnit její přijetí. Pro nás samotné bude vždycky nejdůležitější náš vlastní, intimní pohled, jak se s věcmi sami vyrovnáme, jak vše přijmeme, protože máme-li fungovat, musíme se s realitou smířit.

Románovou předlohu neznám, v podstatě nevím o tomto tématu vůbec nic, ale i díky Remarkovi či Barbussovi, na jejichž práce jsem si při sledování nejednou vzpomněla, mi připadá, že se jedná o snahu o co nejrealističtější zobrazení toho, co se tehdy z pohledu Finů v karelských lesích dělo. A jestli jsem to pochopila správně, tak se ve Finsku tvůrci k bestselleru neustále vracejí a každý pojímá ony události trochu po svém. Dříve šlo víc o humornou notu, protože se přece po konci války nemůžeme pořád mračit, když to všechno konec konců mohlo dopadnout tisíckrát hůř. Dnes už si leccos můžeme říct hezky od plic, rozhodně si nemusíme hrát na bůhvíjaké hrdiny. Co mě překvapilo, a netuším, jestli to bylo předlohou nebo finskou povahou, že se ve filmu celkem hodně zpívalo... Tři hodiny jsou sice hodně dlouhá doba. Ani si nejsem jistá, že mě osud některého z příslušníků kulometné roty nějak zvlášť zaujal. Proto si ani nemyslím, že bych chtěla to celé vidět znovu jako seriál (vznikal po filmu). Ale možná je to chyba, protože právě v seriálu by se člověk víc seznámil s jednotlivci a víc by ho to vtáhlo do děje. Nicméně právě ona délka, právě onen odstup a syrovost jsou tím, co dokáže popsat nesmyslnost boje a zoufalost nespravedlivé prohry, které jediné jsou výsledkem podobných konfliktů, s nimiž doufám (i díky těmto "očistným" počinům) nebudeme mít vlastní, osobní, bytostnou zkušenost.

Vizuál je naprosto bravurní, ne nadarmo jde o klasiku kyberpunku. Ale pak už tam pro mě nic extra zajímavýho není. Bohužel. Vangelise zrovna nebaštim, přestože uznávám, že s obrazem jde zvuk skvěle dohromady. Na přemýšlení možná trošku něco jo, ale rozhodně ne bůhvíjak hlubokýho (Sorry, ale přemejšlet o touze po životě umělýho člověka!? Myslet by měli hlavně ti, co furt jsou a nedej bože začnou nějakou futuristickou bestii konstruovat, protože ne každá před smrtí projeví jakousi vyšší morálku; a dost silně o tom pochybuju především v situaci, když nedlouho předtím ve vzteku napadla svýho stvořitele...) A děj už vůbec nepůsobí akčně. Vlastně by to celé asi mělo být silně poetické a křehké, asi možná i svým způsobem je (působí to na mě jako nejošklivější psi světa - pusu jim nedáte, ale nažrat jo, protože ve vás hlodá svědomí za všechny ty zlý lidi, který jim to způsobili), ale já od "běhání po ostří" čekám buď napětí k prasknutí (taková asi nejspíš měla být závěrečná stopovaná, kdy nejschopnější policista prchá před osvaleným a jen zdánlivě rozzuřeným Hauerem; mně však v paměti ulpívá spíš bolest, kterou si na sebe projektuju, když robot láme prsty Fordovi a když si sám vráží do dlaně obří hřeb, aby neztratil cit; že by snad křesťanská symbolika?), možná by k větší poutavosti stačil nějaký zásadní zvrat či skandální odhalení (nejskandálnější je asi scéna, kdy policajt přinutí robotku chtít sex), ale tady jsou na konci jenom titulky.

Italský Kafka. Apoteóza moci. Vidět dvakrát bych to sice nejspíš nechtěla, protože se z toho člověku zvedá žaludek. Ale bohužel takto obnažené fungování základních mocenských principů, a toho, jak se lidem v kontaktu s ní rozklepou kolena či jak je vzrušuje, je nesmírně trefné (a proto bolestné).

Kdo by to byl řek - zase romanťárna! Ale tentokrát aspoň s nějakou myšlenkou. Že totiž člověk je tak velký, jak velké dílo vytvoří. A kdyby nic jiného, tak Ludvík a spol vytvořili Versailles. Sice má své mouchy, ale velkolepé je rozhodně.

Další netypická romanťárna. Kdyby to neřešilo jen vztahy, tak bych možná další hvězdu přihodila. Emma se i s ostatními snaží, ale vždycky to prostě skončí v posteli. Skutečně jen skončí. Všichni mi nejvíc připomínají hippies, co trochu předběhli dobu.

Netypická romanťárna.

Dokument více otázek vznáší, než kolik jich zodpovídá. Přesto mi přijde zřejmé, že například skutečný důvod, proč angažovat švédského krizového manažera, spočíval v tom, aby faktičtí vládci podniku nemuseli sami učinit velmi nepopulární krok, a tím se v očích svých oveček stát vlky. Tj. vyhodit velké množství nepotřebných zaměstnanců. Podnik sice funguje na komunistických principech (v podstatě celý stát ze sentimentálních důvodů hradí živobytí mnoha ne vždy šikovných a aktivních dělníků a vůbec celou existenci národního molochu), přesto i jeho možnosti jsou v moderní době omezené, a tak je třeba jednou za čas přikročit k nepříjemným zákonitostem. Troufám si odhadnout, že nehospodárnost provozu začala ohrožovat především pozice samotných skutečných vládců Toljatti, kteří prostě za sebe nechali udělat špinavou práci člověka, o kterém si byli jistí, že to zvládne, a navíc jim třeba i nastartuje úspěšné projekty (např. nový model auta). A ti, aby se ho pak zbavili, použijí lecjaké asi i velmi nekorektní metody (např. nařčení ze zpronevěry, protežování asistentky apod.), které úspěšného člověka nejen vyženou, ale nejspíš dost otráví: „Kdybych na začátku věděl jen polovinu toho, co vím teď, tak bych do toho nešel.“ – Netušil o množství podnikového vlastnictví, které bylo pořízeno za státní peníze a dnes ho používá – kdo vlastně?! (Vždyť dokonce o jeho existenci není ani pořádná dokumentace.) Ani ve snu ho nenapadlo, že nikdo nechce zachraňovat podnik, ale pouze vlastní koryta?! Nevěděl o tom, že bude hrát roli jakéhosi bílého koně?! Nebo šlo ještě o horší věci?! Tristní, ale všeříkající byla pro mě především scéna ze závěru dokumentu z přednáškového sálu, kdy lídr podniku zmiňuje příšerný stav toalet při jeho příchodu do funkce a obecenstvo složené ze zaměstnanců podniku se tomu hlasitě směje. Smějí se tomu, že on vybral tak trapné téma?! Že člověk jeho formátu hovoří o něčem tak přízemním?! Že čisté sociální zařízení nepovažují za dostatečný pokrok a důkaz vývoje?! Pro mě samotnou je čistota wc vizitkou toho, kdo je používá. Mně jejich smích zněl barbarsky a hloupě. V podstatě se stal důkazem i jisté nepřizpůsobivosti, neochoty se vyvíjet. Náš ředitel na takovém příkladu konstatoval úděsné pracovní podmínky. Předpokládám, že pro něj je čisté pracovní prostředí něčím tak elementárním, že už jen zlepšení v tomto duchu vlastně představuje pokrok. Nejde však jen o to, v čem vývoj spatřujeme. Pokud ti, kteří mají spolupracovat, nemají stejný pohled ani na základní věci (jako je třeba stav toalet), je velmi nepravděpodobné, že by našli společnou vizi budoucnosti, celou jednotnou filozofii směřování. Je tedy těžké říct, zda byly největším problémem mocenské páky, které v pozadí tahaly za nitky, či přízemnost a krátkozrakost prostých a zemitých lidí, kteří se snadno nechají zmanipulovat, nebo naivita pragmatických systematiků, anebo prachsprosté kulturní a historické rozdíly, které se nedostatečným vysvětlováním a prohlubováním nepochopení stanou nejen nepřekonatelnými, ale dokonce zraňujícími. Důležité by to mohlo být v budoucnu pro nás pro všechny. Až totiž v Rusku vyschnou zdroje – a když už nyní angažují zápaďácké mozky, tak ta chvíle není daleko – nebudou náhodou podnikat výboje někam dál, kde budou moci pokračovat ve své politice totalitního odčerpávání zřídel?! Nechci strašit, ale takových Krymů může po světě jednou přibýt...