spotczek

Trochu učesat a půjde to. Lidi mají rádi, když se dá něco trochu zařadit, a tady jako by ani tvůrci netušili, jestli víc tvoří komedii nebo drama. Výprava, kostýmy, kulisy, příroda a hlavně autentická hudba (ne nějaké nepovedené remaky ze známějších zahraničních předobrazů) - to všechno je super. Ale chybí tomu jednotící linka. Schválně se tu v každém díle odvíjí zvlášť příběh obyčejných policajtů s lidmi z vesnice a zvlášť linka zámecká. Snad že jedna má být víc komická a druhá napínavá?!? No nevím. A pak je tu ta zapeklitost jazyková. Přiznám se, že mně se to strašně líbí, slyšet češtinu a slovenštinu (ta je moc sexy!) najednou. Ale vysvětleno tu vůbec není, jak je možné, že Čech dělá šéfa místním a stále mluví česky, a už vůbec se nikdo nepozastavuje nad češtinou nemanželského syna šlechtice, který tam přece musí žít celý život. Alespoň já myslím, že tenkrát lidi nemigrovali tolik jako dneska. Rozhodně mám pocit, že Koleníkovi Marton sedí mnohem líp než prvorepublikový Valenta a pro mě za to může právě řeč. S češtinou nejspíš vnitřně bojoval (ne-li tedy s tím připitomělým charakterem), kdežto slovenčinu má naozaj zvodnú :-)

Tři příběhy, které mají mít hodně společného. Ústřední, nejpodstatnější a nejdůležitější je především tvůrčí práce a její dopady. Na jedné straně touha po popularitě, touha být slyšet, ryzí potřeba ztvárněním přijít všemu na kloub a také terapeutická schopnost tvorby. A na straně druhé nedostatečnost prosté snahy o velké dílo bez prožitku utrpení z osobní zkušenosti a nenaplněnost, pokud ani v běžném životě není člověk šťastný. Tato teorie zní skvěle, ale platí i v rámci tohoto konkrétního filmu. A nejsem si úplně jistá, jestli je takové téma pro běžného diváka zajímavé. Nejspíš proto ho autoři přioděli do hávu plytké romanťárny. A aby vše vypadalo umělečtěji, rozdělili vše na tři díly, které lehce propojili. Spojení mezi mladým autorem, který vydává za svůj příběh jiného muže, je zřejmé. To, že o nich dvou píše třetí muž, již tak patrné není. Rozhodně je značně nejisté, zda si to tento třetí všechno jen vymyslel, nebo zda se to ve skutečnosti všechno stalo právě jemu. A zde je onen problém. Plochost, jednostrannost příběhu, který příliš nepoutá k obrazovce, má kompenzovat rádoby složitost vyprávění, která je ve skutečnosti pouhou hrou s divákem. Člověk je sice odměněn onou úvahou o tvorbě, nicméně na celý film mi to nepřijde dost. Funkční je to možná jako trénink pro samotné tvůrce, do jaké míry se ovlivňují realita a fikce. Ale proč by to mělo zajímat konzumenty výsledku? Máme se ptát, zda se náhodou podobně "neprovinili" sami autoři snímku? Máme se pozastavovat nad jejich metodou, přístupem k látce? Nebo se snad jen pokoušeli stát bohatými a slavnými?!

Nádherný erotický film s duší. Přitom bych až doteď neřekla, že něco takového vůbec může existovat. Předlohu sice neznám, ale řekla bych, že tato filmová podoba jí pomohla. Co se v literární verzi mohlo zdát laciné, to tady díky exotickému prostředí nabývá na působivosti a uvěřitelnosti. Hlavně kamera, lokace, celé to vizuálno stmeluje na první pohled zašmodrchaný (nakonec však skvěle promyšlený) děj o zlodějském komplotu do apoteózy upřímného, milostného citu. Na každém divákovi je, jak moc se nechá touhle svůdnou pohádkou omámit. Proto je mi líto těch, kteří tu ve svých postřezích rozebírají jen lesby nebo asijský původ, protože jim nejspíš kvůli zamindrákovanosti uniká pravá podstata prchavých kouzel krás života. Mladí i živí jsme jen chvíli, ale pozná-li se to na vlastní kůži, chutná to navždy!

Opět lidé hodnotí protagonistu a ne film?! Uznávám, že Klusákovo tětí do živého umí pít krev. Přesto oceňuji velmi smutnou sondu do života "normální rodiny", kde nejproblematičtější nebude zrůdná ideologie neonacismu - vícekrát bylo patrné, že pro Dalibora je to spíš náplň jinak prázdného života, která má prvopočátek v ne zrovna řádných rodinných poměrech (což je samo o sobě dost tristní, protože nedostatek pevných bodů a ukotvenosti bude problém řady dnešních mladých mužů, a nejen u nás) - nejproblematičtější mi připadá konzervativismus a tradicionalismus, strach udělat cokoliv jinak a nově, který se projevuje xenofobií u řady lidí v těchto společenských sférách (tamti rádoby slušnější to jen nevykřikují nahlas a rozhodně se tím nechlubí). Vůbec nejzápornější postava mi tak přišel otčím - chvíli jsem ho podezřívala, že ve chvíli, kdy Daliborkovi cpal do hlavy, ať někde nějakýmu černýmu jednu utne, že se ho vlastně snaží zbavit. Pěkně richelieusky dostat z baráku. Dalibor se tak ve své zatvrzelosti a ochotě přít se o svůj názor i za cenu zpochybňování nezpochybnitelného, i za cenu zpochybňování sebe sama, zdá vlastně lepším než na první pohled vypadá. Pro něj je patrně největší revoltou právě jeho ideologie, nicméně má strach vytáhnout paty z domu. Skutečného setkání neonacistů se obává, protože by byl se svou vizáží snadným terčem protistrany. Na setkání "se svými" mluví o tom, co ho naplňuje, ale nikdo ho neposlouchá, protože pro ostatní je to spíš víc póza, znak dnešní všudypřítomné dekadentní módy, nikoliv životní styl. Vlastně mám pocit, a proto je to tak smutné sledovat, že tu svou "víru" považuje Dalibor za jedinou věc, která ho činí zajímavým. Přitom když nic jiného, tak alespoň konzistence v zastávání svého se u něj jeví pozitivní. Těžko říct, zda by pomohlo, kdyby podobní lidé dostali příležitost naplnit svůj život něčím víc než jen stereotypní prací, snad by se neupínali k hloupé nenávisti, která zastupuje onen chybějící smysl a cíl. Paradoxně lidský život ctí. Bohužel stejně slepě jako demagogický řád, z nějž si berou jen to pozitivní a ostatní přehlížejí. Což víme, jak dopadlo. Ona křehká hranice mezi tím, co je a není v pořádku, je nejspíš tím, co Klusáka tak zajímá. Rozčiluje ho neschopnost rozlišovat tyto nuance. Já si bohužel myslím, že to není chyba Dalibora a jemu podobných. Existují teorie o tom, že se vlastně rodíme se sklonem k tradici a konformitě, nebo naopak k liberalismu a extravaganci. V každém z nás se to trochu pře a něco převáží. Průšvih podle mě nastává až ve chvíli, když nás skrz to někdo začne politicky manipulovat. Jak moc je v tomto směru Dalibor manipulovatelný, jsme se ale nedozvěděli.

Tedy vůbec nechápu to nízké hodnocení (nyní 69%). Zaprvé skvělá (nikoliv laciná) parodie Dannyho parťáků, zadruhé promakaná ještě důvtipněji než vážněji myšlená předloha, zatřetí plastické postavy s promyšlenými charaktery, které mají své opodstatnění (Craigovi věřím agenta 007 i olysalého vesnického recidivistu) a začtvrté bych neřekla, že se i v komedii dají najít prvky málem sociálního dramatu. Tatuma nemusim, ale tady je jeho pokulhávání a slizkost vlastně součástí hry, a Driver je pro mě zjevením, které dovedně sekunduje jak okolním (uvěřitelně zahraným) blbečkům, tak inteligentnímu závěru ryze hravé, povedené komedie. Prostě další dokonalý zločin!

Zmražený kravský exkrement je přece zmrzka, gril jedinečná koruna a najít se musí tvoje "moje máma"! Pro děti roztomilý příběh o tom, jak se z otravného outsidera stát hrdinným zachráncem světa i rodiny.

Mám problém s herci, kteří povětšinou účinkují v mainstreamových filmech, vydělávajících miliony, a tady se vydávají za umělce z okraje hudební scény. Možná právě jejich přítomnost hází celé vyznění někam do prostředí frašky, které je jinak pro jistou myšlenkovou vážnost nepříhodné. Člověk si říká, do jaké míry si z toho sami dělají legraci. Jinak v podstatě provedení nepokulhává. Fassbender, Gyllenhaalová i Gleeson hrají dobře. Jen se sem prostě moc nehodí. Čekala bych neznámé herce, či rovnou neherce, abych dokázala prožít ten přerod z kapely totálně neznámé, ale úžasné (pro mě teda ta hudba byla naprosto příšerná-fakt mě nikdo nepřesvědčí, že si z toho nedělali bžundu), v bandu médiema profláklou, kterou to ale taky niterně rozloží a morálně sežere. Víc než o křehkosti magických géniů je totiž tenhle snímek pro mě o neuvěřitelné síle sociálních médií, povrchní popularitě a senzacechtivosti a o nutnosti kriticky posuzovat, zda je vzývaný guru víc magor nebo fenomén. Troufám si tvrdit, že tenhle film jen trochu zveličil to, co se v podstatě děje v každé kapele, která za něco stojí.

Přestože se jedná o volný mix různých příběhů spojených jedním místem - magickým Římem, já tam vidím ještě pojítko v hlavním tématu - popularitě. Hned prvním důkazem je množství známých osobností světové kinematografie, které si v tomto filmu zahrají, nebo se v něm alespoň mihnou. Allen sice často spolupracuje s velmi populárními osobnostmi, ale v tomto filmu mi to přišlo málem jako celé filmové portfolio (kdo měl čas udělat si dovolenou v Římě, toho dostal na plátno). V příběhu o operním pěvci, který dokáže zpívat jen ve sprše, jde o to, že v podstatě každý máme něco, co by si zasloužilo pozornost ostatních, nicméně svou výstředností se masové pozornosti - popularitě - vzpouzí. A Allen připomíná, že to nevypovídá nic o našich skutečně významných osobnostních kvalitách. Ve své postavě také nakousává (po svém, ironicky i sebekriticky) problematiku těch, kteří se na popularitě ostatních přiživují či ji přímo vytvářejí. Benigni zase komicky (jak jinak :-) ) zhmotnil to, co s Allenem jistě znají na vlastní kůži, tedy že veřejnost zajímají jejich názory ne pro váhu jejich smýšlení, ale prostě jen proto, že coby populární osobnosti spoluvytvářejí aktuální módu a trendy. A jak je to zcestné dopracovávají ještě další dvě povídky. V příběhu s Baldwinem se architekt vrací ke své římské eskapádě s povrchní hvězdičkou, která mu kdysi učarovala díky své schopnosti krátkodobě a lehkovážně upoutat, ale nejspíš ho dost ranila, když se vydává na stejná místa i po tolika letech a nejraději by změnil běh událostí. O poznání odlehčenější notu má příběh mladého manželského páru, na nějž erotická síla Říma dolehne nejpádněji. Mladý muž díky prostitutce Cruzové pochopí, že ve světě byznysu se díky své povaze těžko stane populárním, prozře a kariérismus a pokrytectví vymění za domov a rodinu; jeho žena zvažuje, zda manžela podvést s populárním hercem a litovat, nebo ho nepodvést a litovat, aby nám nakonec bylo jasné, že prostě potřebuje svého Hrdinu. Vše končí happy endem, protože zkušenost hříšného velkoměsta je oba vede zpět domů, na rodnou hroudu a k sobě navzájem. Zkrátka nevidím v tomto filmu nedostatky, které zmiňuje většina zdejších komentářů, naopak mě okouzluje ona lehkost, s jakou Allen opět i v tomto odlehčeném počinu hovoří o vážných věcech, a jak jim dokáže dát hřejivě přívětivou, roztomile hravou tvář.

Tedy, jestli jsem to pochopila správně, tak Louise získala zbraň v podobě jazyka, kterým se předpovídá budoucnost, a díky němu sbratřila svět, který se původně chtěl kvůli "dárcům zbraně-jazyka" povraždit, ale stačilo, že si pokecali. Nechci znít náročně, ale tohle je volovina jako kráva. Navíc příliš poutavě natočené mi to nepřišlo (že zrovna nejproblematičtější bylo chování Rusů a Číňanů!?!). Přilepený na obrazovce jsme z toho nebyli. Souhlasím s tím, že bychom byli jinde, kdyby národy vzájemně spolupracovaly, ale společný jazyk a předpovídání budoucnosti k tomu určitě nestačí. Historie se stále opakuje (v podstatě je to jakési věštění), stejně nefunguje, protože jsme bohužel nepoučitelní. Vývoj je záležitost spíš mimoběžná, mimo naši kontrolu. Určitě to nezachrání jedna americká multilingvistka nebo hodní dědečci-hříbečci mimozemšťani. Strašná spousta věcí je tu postavená na vodě - tedy vlastně levituje ve vzduchu - ocenit můžu jen vizuální stránku filmu, jeho poněkud snovou atmosféru a snahu vrátit jazyku jeho sílu tvůrce. Ovšem nikoliv tvůrce vědy, národa nebo všehomíra, ale základu kultury!

Kniha života je pro mě kreslená verze našeho Rozumu a Citu v mexických kostýmech s lebkami a v americkém rytmu. Pro děti to ujde. Rodičům se ten guláš asi líbit nemusí, ale já příběhu o věčném rivalství mezi hrubou sílou a osobním kouzlem podléhám - od čeho by jinak ty pohádky byly?!