spotczek

Je mi líto, ale na tomto filmu se mi líbí jen herecké výkony. Příběh je tuctový, byť ho ozvláštňují protézy a kosatky a pochopitelně bere za srdce. Hloubku to má spíš jen podle českého názvu, když tedy nechci meditovat o spřízněnosti duševního a tělesně postiženého mrzáka, kteří si vzájemně dodávají chybějící sílu a hodně dlouho trvá, než to oba pochopí a docení. Roztomile prosté, nakonec romantické, ale jinak nic moc. Např. nechápu, proč si nechá Stephanie vytetovat na pahýly obřími písmeny slova pravá (droite) a levá (gauche)? Pochybuju, že by si člověk, který se znovu učí chodit, chtěl svou nedostatečnost připomínat rádoby vtipnou ironií, že tam nalevo je pořád ještě levá a napravo pravá. I přesto divák film dokouká a vlastně je nakonec spokojen, protože Marion i Matthiasovi jejich role bezezbytku věří. On skutečně vypadá jako rváč s osudem, který si svou rytířskostí a přes jistou povrchní lehkovážnost získá srdce původně chladné a odtažité cvičitelky kytovců, která se po svém úrazu nebojí na svých náhradních nohou a s vycházkovou holí chopit role "pasáka" pouličních bijců a zvyšovat sázky, že si její milý nechá vyrazit stoličky. A když tatík nakonec vyboxuje z ledu svého synka, chci věřit, že z nich bude spořádaná rodina.

Jedním z poznávacích znamení homo sapiens sapiens, ať už jde o jakýkoliv kontinent, je vliv chuťových pohárků na vnímání okolí a utváření našich vztahů. V tomto filmu se zásadně přimísí do osudu tří lidí. Pro mě je i přes svůj hořkosladký nádech provoněn indickým kořením, touhou ochutnat hruškoidní miniaturní lilky (ne ty naše skoro cukety tvaru kyje) a moc zajímavým, intimním pohledem na soudobou indickou všednodennost. S plnou pusou královské kormy, naanů a basmati rýže držím hlavním hrdinům palce - pro mě se nakonec určitě potkali :-)

V tomto dokumentu chybí vícero pohledů na věc, vlastně mám dojem, že je jakýmsi prvním seznámením s tím, co se ve Střední Americe ještě dneska může dít. A je alarmující, že v jednadvacátém století mohou stále platit středověká pravidla. Vlastně pro mě, jako člověka, který těžko může mít přímý vliv na dění v Nikaragui, je přínosem tohoto filmu hlavně to, jak vás to nutí zamýšlet se nad samotnými motivacemi tamních mocenských pák. Jestliže totiž ve středověku byla kontrola nad životy běžných smrtelníků přímo existenční nutností tehdejších vlád, pak mi to dneska přijde nejen zbytečné, ale přímo protiproduktivní a hloupé. Kdysi nešlo zachraňovat životy stejně jako dnes, proto byly potraty vyřešeny snadno prostým zákazem. Vládnoucí moc v podstatě kumulovala počty svých stoupenců, potažmo i podporovala mravnost. Když však dnes utratíte lidský život jen proto, že nerozlišujete potrat ze zdravotních důvodů, pak vlastně nesmyslně necháváte zemřít své potenciální voličské hlasy nebo věřící ovečky (o znásilnění atd. ani nemluvím). A to není ani strategie, ani taktika, už vůbec ne rozumná vláda, to je jen bohapustá ignorance, tmářství, pouhá demonstrace síly do nebe volající stupidity.

Hodnotím jako parodii westernu a dobrodružného filmu, protože akčnější a bláznivější už to být nemůže :-) Na tohle se prostě s vážnou tváří dívat nemůžete.

Přestože tento film pohádku jen připomíná, hodí se na něj moudro z jedné oblíbené české pohádky: Chceš-li udělat z muže hlupáka, dej mu mladou ženu. A Geoffrey Rush ho hraje stejně bravurně jako geniálního logopeda bez titulu nebo dechberoucího klavíristu stiženého psychickou poruchou. Pokud člověk přistoupí na Tornatoreho hru, pak ho čeká především vizuální zážitek. Příběhu bych nevytýkala ani tak předvídatelný konec (naopak je sympatické, že s námi autoři hrají férově), jako spíš jistou nedopracovanost. V centru pozornosti totiž nejsou ani tak události samotné, jako hlavní hrdina a jeho svět. Virgil si své duševno zhmotňuje v umění kolem sebe. Nevěří lidem, pouze jejich dílu. Když začne důvěřovat a je hodně krutě podveden, jeho reakcí je "pouze" apatie, vlastně stav připomínající začátek. Čekala bych zásadnější změnu. K postavě vykreslené na začátku, zaměřené hodně hmotně, mi tenhle konec nesedí. Virgil by nebyl "jen" zlomený, buď by se mstil, nebo by podlehl stihomamu, hromadil věci a lidi by nenáviděl obecně (určitě by nechodil do restaurací; i když bychom tak přišli o záběry pražské restaurace). Ale to je jen můj názor. Každopádně můžeme být rádi, že se jedná jen o smyšlené vyprávění (skutečně si nedovedu představit majitele prestižní aukční síně, který by nikdy nebyl se ženou), protože pak bychom museli zanevřít na kouzla opravdového milostného citu, na přátelství i upřímnost a podezřívavě sledovat vše kolem, kde na nás číhá jaká zrada. A nakonec chci poděkovat, že běžně v romantických filmech zmiňovanou Paříž vystřídala Praha, přestože tak úplně romanticky z toho nevyšla. Zůstala mystická, což je fajn.

Srovnám-li zpracování ND a Mariinského divadla (obě uvedla ČT art), pak hudebně se mi více líbilo to petrohradské pod taktovkou Gergieva, ale lehkou inovací příběhu, koncentrací na taneční projev a hlavně souznění hudby s vyprávěním byla mnohem lepší choreografie Zuzkova. Je úžasné, jak stačí "málo", tj. mít šikovné tanečníky s hereckým talentem (např. M. Deneux), a nepotřebujete tak opulentní výpravu jako Rusové. Nicméně za vidění stojí obojí, protože tohle Shakespearovské drama se v žádné podobě nepřejí :-) Jinak doporučuji vystoupení kohokoliv z DekkaDancers (sólistů ND). 29.4. 2016 (minulý pátek) v Události baletní sezony v Divadle F. X. Šaldy v Liberci hodně pobavili, hlavně karikaturou Kyliánova Petit Cordu, na což člověk nemusí být ani kovaný baleťák :-)

Tož, drsné je to, drsné. Někdy to koukání až bolí, ale pohled do zrcadla takový bývá. Aspoň že ty české luhy jsou krásné...

Já kvituji už jen to, že se někdo ve filmu odváží zpracovávat tak nudné téma, jakým projevování vkusu a osobní úrovně je. Vlastně mám dojem, že se jedná o výsostně literární téma, a v tomto filmu bohužel postrádám jistou estetickou přidanou hodnotu. Váha sdělení však vychází z něčeho dodnes aktuálního - dobře to vystihla Cherita: "svobodná vůle vštěpovaná násilím přestává být svobodná" - že je více než potřebné o něčem podobném hovořit. Myšlenky ohledně změn ve vzdělávání jsou dnes nesmírně palčivé (nebo určitě brzy budou). Zde vykreslený děj totiž podle mě kopíruje náš současný trend. V Saint-Cyr se milenka krále rozhodne na základě svých zkušeností vzdělávat mladé dámy tak, aby neopakovaly její chyby, nicméně si neuvědomuje limity takového předávání zkušeností a limity samotné společnosti. Nejde totiž ani tak o předávání informací, jako o přenos pocitů, dojmů a celkově životního stylu. Na začátku k výchově přistupuje velmi svobodně, nicméně se necítí být s výsledkem spokojená. Místo aby její svěřenkyně vystupovaly jako sebevědomé a soběstačné emancipované bytosti, směřují ke konformitě svých předem připravených společenských rolí. A utvrzuje je v tom i patriarchální prostředí. Reakcí paní de Maintenon je jakýsi protiútok fanatickým katolictvím. Nejenže se tím likviduje osobitost každé z dívek, ale nesvoboda postupně přerůstá v teror a výchova v manipulaci. Z podnětného, příjemného prostředí, které vytvořila žena s vkusem, společenským vlivem a mocí, se stává dusivý klášter postižený strachem stárnoucí hříšnice.

Dívalo se na to dobře, už to byla opravdu detektivka. Jen mě zklamal poslední díl a vlastně rozluštění celého případu. Autoři v podstatě předjímají naši polistopadovou "blbou náladu". A prosím, mohl by mi někdo vysvětlit, proč se to celé jmenuje Modré stíny?!

Proč nepřiznat, že se jedná spíš o vykrádání Dumase než o jeho adaptaci. Nic to však nemění na tom, že je to skvělá podívaná. Vlastně se mi líbilo, že jednání postav má celkem pochopitelnou strukturu a nekopíruje mravy 19. století, které už nám jsou dneska kapku vzdálené. Byť hlavní děj zůstal téměř nezměněn. V motivacích a psychice postav se tu příliš nehrabe, vlastně je všechno dost přímočaré. Hrabě u Dumase působil celkem pochopitelně démonicky a nadpozemsky, ale tady je to nakonec obyčejný člověk, snad že sledujeme každý jeho krok. Možná se trochu víc než by bylo nutné zdůrazňuje víra v boha (vůbec bych se nedivila, kdyby i to vedlo ke Caviezelově obsazení do role Ježíše v Gibsonově Umučení). Přijde mi fajn, že se nejedná o vícedílné zpracování, koncentrujeme se pouze na děj. Caviezel a ostatní působí ve svých rolích sympaticky (mimochodem - řada z nich se v historických filmech upíchla na dost dlouho, například Cavill, než se z něj stal Superman a možná i něco jiného; inu hezkých tvářiček je tu dost). A že by se Dumas obracel v hrobě si nemyslím. Upřímně - nepatří náhodou tahle jeho dobrodružná literatura vlastně tak trochu k braku?!