spotczek

Jako pocta milovanému městu dobré, ale kdo tam nebyl nebo komu podobný umělecký přístup nevyhovuje (např. připomenutí města módy a katolické víry v podobě bizarní, až absurdní módní přehlídky církevní módy), pro toho nic zajímavého.

Ze zdejších komentářů mám pocit, že buďto se to někomu líbí moc, nebo vůbec. Ono se tu totiž pod nánosem rádoby vysoké intelektuálštiny skrývá prosté vyprávění o vzniku milostného trojúhelníku a pod artovým vyzněním s jistou ironickou stopou kritizuje klasický "biologický determinismus". A myslím, že každý, kdo má problém s homosexuály, bisexuály apod. nebo vůbec odmítá chápat složitosti tohoto světa v jejich šíři a komplexnosti, bude mít problém i s tímto snímkem. Oproti kritikům hlavních představitelů myslím, že výběr herců byl výborný, protože je nemáme za úkol hned od počátku milovat a vše jim odpouštět (jak je běžné v hollywoodské produkci), naopak nám mají zprostředkovat přijatelným způsobem něco, co nejspíš pro řadu lidí stále není snadno akceptovatelné: rakovina, darování orgánů či těla na vědecké účely, homosexualita, promiskuita, asistovaná reprodukce atd. Myslím, že se Tykwerovi povedlo v odlehčeném stylu a s využitím nejrůznějších vizuálních, především filmových prostředků zdůraznit, že už dávno žijeme ve světě, který smazal jisté hranice a přísná vymezení. Jejich ostré kontury udržujeme jen ve svých hlavách, v oblasti představ, které ale často neodpovídají realitě.

Jedná se skutečně o americký dokument. Tedy o pohled z jiné kultury, z míst, kde lidé pro osobní ochranu i pro relax sahají k "drsnějším" prostředkům. Tento film však nezmiňuje útoky dravé zvěře, třeba rozzuřených medvědů, nýbrž útoky zlodějů, drogových dealerů, agresivních bývalých milenců apod. nebo "ostrý" dárek pro osmiletého chlapce, který chce svou vlastní opravdovou zbraň (a dává mu ji matka, jejíhož bratra v mládí vrstevníci nešťastnou náhodou v lese zastřelili). Ani nevím, co si myslet o případu mladé matky malého miminka, která přišla kvůli nemoci o manžela, ale stále žije na jejich odlehlém ranči, kde před nedávnem s "linkou bezpečí" na uchu a za jejich spolupráce zastřelila běsnícího člověka, co se k ní chtěl vloupat do domu-přívěsu. Ve filmu mi chyběl neamerický rozměr. Vlastně jsem po celou dobu jen kroutila hlavou. Myslím, že by bylo zajímavé srovnat pohled lidí ze zemí, kde vlastnění zbraní představuje normu, tedy např. USA s Norskem, a pak z těch míst, kde to běžné není. Nedokážu totiž posoudit, nakolik jsem bláhově přesvědčená, jak moc jsme civilizovaní, nakolik jsem naivní ve svém středoevropském pocitu bezpečí a nakolik nenormální jsou americké dámy, které si kupují kulovnice s pažbou v růžovém provedení.

Asi nejsem sama, komu připadá líto, že z celého filmu příliš trčí poslední léta života Margaret Thatcherové. A nevykompenzuje to ani Streepové mistrovství. Asi chápu, o co se autoři snažili, ale nepovedlo se. Totiž já si myslím, že krutě zaplatíme na konci života všichni, ať už jsme v produktivní fázi dělali cokoliv. Jak vysoko doletíme, z takové výšky budeme padat; nejen společensky, ale také lidsky. Thatcherové se ale předtím povedlo i nepovedlo hodně dalších věcí. Bohužel ve filmu chybí seriózní kritické hodnocení, protože vše je nazíráno retrospektivně, přes opar pozdějších duševních obtíží. Je to sice pěkný výčet nejpodstatnějších událostí, ale poněkud bojácný. Vše je soustředěno na nitro obyčejné ženy, nahlížené ale z vnějšku či z odstupu doby. Vlastně jakoby film parodoval označení "železná lady". Nejspíš jen mělo jít o relativizaci oné "železnosti", ale já toto označení chápu jako pochvalu. Z politického hlediska byla lepší vůdce než kdekterý muž a z lidského hlediska by se dnes dala chápat jako jeden ze symbolů emancipace 20. století. Význam a váha Železné lady tedy vychází z její práce pro veřejnost. Soukromí je zajímavé jen potud, nakolik ovlivňuje onu práci veřejnou.

Připouštím, že je to kapku vyděračské. Vlastně to bohatě stačí vidět jednou. Ale jeden velký klad spočívá ve formě provedení, ve směsici jemné melancholie a hrubé reality. Připomíná jedno z hlavních témat filmu - drsnost dospívání, které je zároveň něčím krásné, milé i brutální, do jisté míry určující (ve filmu hodně) naši budoucí cestu. Na začátku se mluví jen o drogách, sexu či natolik povrchních věcech, že přesně nevíme, zda se před námi bude odvíjet příběh z reality či spíše apokalyptická sci-fi (možná to dělá i osobnost Craiga, u kterého James Bond tak nějak stále vykukuje zpoza zad); dětství by mělo být idylické, proto skromné rodinné prostředí obklopuje v prvním záběru až romanticky kýčovitý mlžný opar, přitom pro hlavního hrdinu vlastně představuje synonymum katastrofy; co jiného by mělo připomenout dětství víc, než oblečení typické pro tehdejší dobu a hudba a všechno to ostatní, co má své nepopiratelné kouzlo, ať už se potom stalo cokoliv... Autoři si sice spoustu věcí trochu cucali z prstu, tedy alespoň spojení doby dospívání a pozdější ústup ze slávy filmové hvězdy nevyznívají tak kompaktně, jak nejspíš měly, působí víc jako film ve filmu, ale za herecké výkony a evokaci ztracených časů mládí (která se díky důrazu na vykreslení přátelských vztahů tak povedla ve filmu Na pokraji slávy) hodnotím kladně.

Mě tenhle film nejvíc zaujal svojí atmosférou, proto nemyslím, že by ho šlo popsat žánrovým zasazením někam k romantické detektivce. Já bych totiž řekla, že příběh je tu vlastně až podružný, přestože jde o psaní detektivky podle dávno prožité zkušenosti a o znovunavázání kontaktu s bývalou šéfkou. Dokončení těchto dvou dějových linií se odehrává přímo před námi, v současnosti, ale není prvoplánové. Celé mi to přišlo víc psychologické, než se na první pohled mohlo zdát. První věc se týká role společenských institucí v ochraně svých vlastních občanů. Chaparro na začátku bojuje za to, aby se případem zavražděné ženy vůbec mohl zabývat, soucítí s jejím manželem, nakonec vraha odhalí, ale spravedlnosti se přesto nikdo nedočká. V Argentině začíná tzv. špinavá válka, za které vojenská junta využívala k prosazování vlastních zájmů mafiánské praktiky. V našem příběhu se tedy vrah stává jedním z "prosazovatelů". A druhá psychologická rovina má čistě osobní ráz. V podstatě by se dalo říct, že právě v reakci na neschopnost státních institucí se musí jedinci starat sami o sebe. Nejenomže v tom vidím silné Argentinské téma, ono se týká nás všech. Může člověk vzít spravedlnost do vlastních rukou, když se společnost jeví hůře než neschopná? Jaký trest za vraždu je adekvátní? Může pomoct instituce, kterou vedou lidé, kteří nemají jasno ani ve vlastních, soukromých vztazích či řeší intimní problémy (třeba s pitím)? A týká se zločin jen aktérů, nebo zasahuje do životů dalších lidí? Vyústění příběhu se někomu může zdát sentimentální či příliš romantické, pro mě je podstatnější jeho společenská rovina, která v možnosti být upřímný v práci i v soukromí představuje jakýsi příslib do budoucnosti. Příslib, že už se kvůli plané touze po "totálním" řešení nebudou žádné totality opakovat.

Fassbender hraje úžasně, takže vykreslení mladého, úspěšného a šikovného Newyorčana působí stejně přirozeně jako jeho pozvolná proměna během filmu v člověka frustrovaného, nespokojeného, sobeckého a posedlého. Ale celé je to pro mě jen jakási skvělá herecká etuda, která běžnému divákovi nabízí mnoho erotických scén, jinak nic. Tedy, kdo se chce dívat, jak Fassbender močí, vzdychá atd, hurá do toho. Jinak je to silně depresivní jízda, krutě připomínající, že každý máme nějaký problém, nikdo není naprosto dokonalý, dokonale šťastný a spokojený.

Musím se přidat k těm, kteří z tohoto filmu radost nemají. Nejenže je silně, opravdu silně depresivní, ale vlastně ve mně vzbudil dojem, že je v pořádku vydírat vlastní děti. Možná se snažil o opak, ale to mi uniklo. Autoři tam totiž záměrně či nezáměrně přimíchali rivalitu otcovské a mateřské autority, která vyznívá pozitivněji směrem k otci, který má se synem vlastně celkem hezký vztah. Kazí jim to "jen" jeho duševní choroba. Matka se na můj vkus málo snaží něco změnit, naopak žádá vysvětlení nestandardností spíš po synovi, než po svém vlastním životním partnerovi. Sice se zdá zničená nastalou situací, ale vše řeší odchodem až na konci filmu. Manželovu nemoc tlumočí synovi jako zaneprázdněnost. Ale děti nejsou hloupé. A už vůbec ne ve 12 nebo kolik má Louisovi být. Na jednu stranu to mohlo být zajímavé téma - jak řešit problém se členem rodiny, který je očividně psychicky nemocný, ale odmítá léčbu - nicméně by v hlavní roli nesmělo být dítě. I když je jeho představitel sebešikovnější. Zde Louis jedná málem jako dospělý, ale v reálu už by se dávno sesypal, pokud by v matce neměl žádnou oporu, jako zde. Každopádně v jakékoliv podobě by film zůstal depresivní.

Michael Gambon a Jodhi May hrají výborně, ale bohužel se pro mě Dostojevským a Sotkinovou nestali. Dostojevského si představuji mladšího, více nemocného a vyžilého. Celé je to tak nějak málo ruské. V tom je logicky mnohem podařenější sovětsko-československé zpracování ze 70. let, které však nemělo tak zdařilý scénář. Prostřihy mezi literární fikcí a realitou jsou nápadité a budují mnohem větší napětí. Bohužel je tam několik momentů, kdy chybí návaznost a pro větší svižnost jsme coby nezasvěcení diváci odkázáni na logiku příběhu, nikoliv logiku přirozené psychologie. Tím se pro mě Hráč stává víc The Gamblerem. Je to spíše originální film západní koprodukce, který však s Dostojevským a jeho realitou nemá moc společného.

Myslím, že film dobře pracuje s vizuální stránkou - panství Poll jako kdysi nádherný pohádkový domeček, nyní se rozpadající na pilotech omývaných přílivem, stejně nádherná móda smetánky dávno mrtvého světa 19. století, jeho večírky vkusné zábavy (čtení poezie a hudební produkce) a vnitřní úpadek (nevěra, násilí, zaujetí smrtí - mozky, mrtvolky, neobvyklosti naložené ve formaldehydu či ukryté v sudu s pálenkou). A pak je tu příběh podle skutečné události, který staví na konfliktu starého s novým (rodiče vs. mladá Oda, tradiční role muže a ženy, staré pořádky se šlechtou, carem a tradicemi proti anarchistům se sílícím nacionalistickým smýšlením) a normálnosti s dekadencí počínajícího 20. století (nerovný manželský svazek uzavřený kvůli majetku, z rozumu, a stejně nerovný, ale romantický vztah mladé Němky Ody k estonskému rebelantovi; touha objevovat až za limity běžné morálnosti oproti ostýchavosti klasické vědy; striktní dělení podle stavovské příslušnosti vedoucí až ke dvěma světovým válečným konfliktům, které přežije jen zdánlivě to nejkřehčí, nejslabší a nejlehkomyslnější - Oda, nepřekonatelná svou nedpředsudečnou zvídavostí). Vlastně se celý snímek dá chápat jako popis zrodu moderní doby, která vychází z postupného vnitřního rozkladu něčeho dříve bezpečně neměnného a normálního, a to jak v rovině celospolečenské, tak osobní. V tomto smyslu zamrazí, když si člověk uvědomí, jaký letopočet máme dnes a jaké změny právě probíhají (uprchlíci z východu). Kolik z nás dokáže být stejně odvážně otevřenou samoukyní v ošetřovatelství, jakou byla riskující Oda?!