spotczek

Snaha vykreslit zločin bez senzacechtivosti je záslužná, nicméně jistá emocionální odtažitost způsobuje, že se běžný divák bude často nudit (mluvíme tu o tříhodinovém filmu, kde většinu času sledujeme hlavního hrdinu při běžných nezáživných činnostech - někam jde, něco jí, s někým probírá problémy běžného života apod.), zrůdnost vraždy se může jevit obyčejná a přirozená, jako by ji mohl zvládnout každý podobně bezproblémově jako tuctovou potřebu, a především se zde nedozvíme skutečnou motivaci k tak meznímu aktu, jakým vražda při své násilnosti a definitivnosti je. Ani konec neobsahuje psychologický podtext, díky kterému bychom z filmu měli pocit přirozenosti. Záměrně je nám ztěžováno ztotožňit se s hrdinou, čímž se komplikuje i samotné pochopení jeho činu i smyslu příběhu a záměru autorů snímku vůbec. Natočit film jen proto, abychom ukázali zabití bez emocí (nevidíme samotnou vraždu, přestože jsme prostřednictvím kamery "u toho", slyšíme všechny zvuky, ale nic drásavého, žádné škemrání o život, chrčení apod., vše se zpravidla odehrává ve vedlejší mísnosti, výstřel a ticho), působí jen jako formalistní cvičení. A to nejspíš nikdy nebude mít stejný účinek jako film vtahující diváka do děje a působící na jeho city.

Baví mě, jak Coeni nabourávají zajetá schémata. Zde nejen v rámci vyprávění (příběh se v podstatě nevyvíjí, nejdeme od začátku do konce, nýbrž nacházíme se někde uprostřed), ale také v obvyklé uctivosti ke kulturním specifikům. Podle mě si tady otevřeně vystřelili z židovství. Rabíni mají být pro svou obec nejvyššími autoritami svým osobním přístupem, ale zde se moudří mužové ani nepokusí o pomoc! Nejenže se tak přitápí v motoru tragikomiky osudu hlavního hrdiny, ale nadto se jeví zesměšněný samotný princip autority - ať už boha (fyzičtějším tornádem, případně jistou hluchotou k prosbám pokojného věřícího, který je tak donucen se "zaprodat"), učitele (vydíráním neúspěšným, cizokrajným studentem a jeho otcem), manžela (nejprve manželčinou nevěrou a pak i jejím starším, ale suverénním milencem), otce (laxností a absolutní neuctivostí vlastních dětí) i prostého rozchodu (náhlým úmrtím manželčina milence při autonehodě). V podstatě jediným seriózním byl a je sám hlavní hrdina, který se ale okolí jeví přesně opačně. Ostatně tušíme, že by mu možná pomohlo jednou se konečně zdravě nasr**. Byť je příběh zasazen do 60. let, vyznívá ryze soudobě jako proces dekonstrukce serióznosti.

Někde jinde má pro mě dvě roviny. Osobní rovina se týká hlavní hrdinky, která se vrací domů, aby si ujasnila, kdo je, co chce dělat a kam patří. Druhá rovina, nadosobní, řeší určité historické aspekty, které se motají do života lidem dodnes - zde vztah Židovky k Němci. Film je naštěstí celkem komorní, nevtíravý a v podstatě i otevřený. Fandí rodině, síle její podpory, ale také nezastírá, že nic není ideální, že je především na nás, jak se každý sám za sebe k věcem postavíme, protože žádné absolutní a všeobsažné pravdy neexistují.

V nejvyšší formě se tu Chaplin neprojevil, ale pořád umí pobavit a známé osobnosti přinutit k milému blbnutí. Brandovi lze věřit jeho zmatení, když v kajutě objeví prchající Lorenovou. Horší už je to se skutečností, že se náhodou zrovna rozvádí s manželkou a prostitutka Nataša v něm probudí milostný cit, který jako zazobaný milionář v bezcitném světě obchodu nikdy nepoznal. Věřit se nedá ani tomu, že by ani samotnou Natašu nenapadla možnost, že si bohatého a pohledného zazobance při svém náhlém útěku z Hong Kongu obtočí kolem prstu. Nicméně celý film staví na situaci, která možná existovala v době Chaplinovy cesty na vrchol, ale v šedesátých letech už zaplaťbůh nikoliv. Tedy jakási rodová předurčenost lidí buď ke službě, nebo vládnutí. Na druhou stranu jako by právě bláznivá komedie tyhle dřívější pořádky zesměšňovala a podobné romantické nesmysly vytěsňovala jen do mezí snového světa Hollywoodu.

Příjemný film, který nevypráví příjemné věci. Forma je velmi civilní, jako by nešlo o film, nýbrž se vše odehrávalo přímo před námi. Paradoxně se však o podstatných věcech nedozvídáme přímo, většina problémů je jen naznačena a my si můžeme pouze domýšlet, co se přesně stalo či teprve stane. A to zvyšuje divákův neklid už tak neveselých událostí, týkajících se mezilidských vztahů. Například na začátku jsme seznámeni s jedním z případů psycholožky Gerri, ale později se k němu už nevrátíme (proč tedy žena chtěla prášky na spaní a přála si jiný život?). Nebo nevíme, co se stalo mezi Tomovým bratrem a jeho synem, který se přihnal na pohřeb vlastní matky pozdě a na všechny nevrle štěkal, či o jakou roztržku na konci mezi Gerri a její kamarádkou Mary šlo, pouze tušíme, že se Mary míchala do rodinných věcí. Nicméně oproti svému přání do rodiny Gerri a Toma nepatří. Nebo si snad s Tomovým bratrem padli do oka?!? Vše je otevřené jako ve skutečném životě.

Film o tom, jak lze věci pojímat. Buďto se můžete držet striktních fakt, pak jejich pochopení záleží na způsobu podání, na stylu pojmenování. Anebo si leccos přikrášlíte, aby to tolik nebolelo. Po shlédnutí filmu si nejsem úplně jistá, co se přesně stalo, ale podobně jako sociálnímu pracovníkovi je mi jasné, že v některých momentech se před námi záměrně odehrávala spíš velmi barvitá pohádka, než realita. Ta se zrcadlila až v slzách hlavní hrdinky na konci, když musela přiznat své pokoření. Každopádně v Bibliotheque Pascal zněla rádoby pohádka i pravda dost drsně.

Už jen řešit vztah otec - syn není jednoduché, natož jejich osobní výčitky, vrtochy, závislosti a paranoie... Nechápu, co mají na mysli někteří komentátoři zde, když říkají, že film jde jen po povrchu!? Více povrchních zápletek? Tady jde o budování rodinného vztahu, který nemá pořádný základ, nemá téměř na čem stavět. Scény vnitřního zápasu, jak se chovat ke člověku, který se k vám po desítkách let začne hlásit, jen protože mu teče do bot, působí drsně, přestože by mohly být natočeny lépe. Kapku se nepovedlo vysvětlit motivace matky vzít si život. Podobně jsem nechápala některé myšlenkové přemety otce (nejprve se snaží přesvědčit syna, že je stejný jako on, aby mu po jedné noci strávené u něj v teple domova oznámil, že stejný rozhodně není), ale nejspíš to asi mělo dokumentovat ono sbližování, které na konci graduje happyendem jako blázen. Alespoň přinutit starého, nesmlouvavého rasistu, aby pochoval své afroamerické vnouče, skutečně bere za srdce. Otec tak vlastně poprvé projeví pozitivní emoci směrem k synovi, protože je na něj pyšný za jeho vydanou knihu, když on si pro sebe spisovatelství jen vysnil. Přes některé zmíněné detaily, které mi neseděly, mi film přišel zajímavý a přes své emotivní téma ani ne citově vyděračský.

Silná a drsná záležitost, ale bohužel pojatá trochu moc artově. Jakási dokumentárnost nás totiž nechává v určitých momentech tápat, co se vlastně stalo. Víme, že jde o konflikt politický a rodinný, ale ani u jednoho neznáme pozadí, motivace atd. Řada věcí je nám předkládána jen jako útržky. Z nich sice lze na řadu věcí usuzovat, ale k celému příběhu a postavám si tak jen ztěží najdeme bližší cestu. Je nám to cizí. Přestože podobné problémy se mohou objevit v podstatě kdekoliv - i u nás může přijít někdo, kdo bude z povrchních politických důvodů zpochybňovat naše právo na domov, kde odjakživa žijeme.

Čtyři příběhy o lidech pohybujících se na hraně zákona, spojené jednou restaurací a krásně smutně lidsky obyčejným a spíše otevřeným koncem. 1. Mladá žena chce restauraci vykrást, ale místo toho se tam stane servírkou, načež přijde mladý muž se stejnou loupeživou myšlenkou. Oba jsou při vykrádání neúspěšní, ale možná tím získávají víc: neúspěch je dal dohromady. 2. Stejně tak únosci vymáhající výkupné za puberťačku, která se chce zabít, vlastně vnesou do jejího nudného života něco nového. Už jen tím, že jsou spolu. 3. Dva hudebníci se při setkání v restauraci snaží jeden před druhým vypadat úspěšněji, ale svým přeháněním spíš znásobují dojem selhání. Jeden obviní druhého, že mu kdysi ukradnul úspěšný text. Když úspěšnější odejde na toaletu, původně okradený se zvedne a odkvapí s kolegovou taškou. Může to však zajistit úspěch?! 4. V poslední povídce se po letech schází pětice zlodějů, aby nemocnému kamarádovi splnili to, co si kdysi slíbili - zkrátit utrpení, které představuje smrtelná nemoc. Snaží se ho odvézt do jejich skrýše. Ta však zmizela. Místo ní stojí restaurace. Rádi by přivolali staré časy, chtějí vykrást banku, kterou kdysi pokořili. Když přijedou na její místo, ani ta už neexistuje. Na jejím místě se nachází McDonald. Při loupežném výpadu na něj se však nemocnému přitíží a tak z akce sejde. Ale i zde - co je vlastně neúspěch a zklamání?! Jedna hvězda za příběhy, jedna za krásný černobílý - gangsterský obraz, jedna za krásnou francouzštinu a jedna za tragikomicky aktuální téma - není leckdy úspěšnější neuspět?!

Považuju to za příjemnou oddychovku, u níž bude asi znít divně, že se mi vybavil Dostojevského Idiot. Ale základní princip shledávám u této komedie a původního dramatu stejný - co všechno způsobí dobrota člověka tak hodného, až všem okolo připadá jako idiot. Tento film se naštěstí drží spíše nevážné linky a potěší všechny, kteří mají pocit, že s hlavním hrdinou něco sdílejí.