spotczek

Výborný film, který budí dojem, že se díváme na skutečný milostný trojúhelník. Akorát ho nejspíš nebudu chtít vidět znovu, protože to při jeho sledování přímo bolí. Zbytek už vypsal Traffic, Flakotaso i Aelita.

První dojem jsem měla hodně smíšený, něco ve stylu "proboha, co to zase bude za šílenou blbost", když jde o vynálezce výroby jídla z vody. Ale časem se vám ta prvoplánovitost až přetažená do absurdna změní v alegorii našeho životního stylu. Jednání kreslených postaviček začne připomínat leckteré nebezpečně pragmatické současníky. Takže o obří stejky a hotdogy jde jen zdánlivě (proto to počasí a protržení přehrady). Vlastně mi tenhle film připadá skvělý jako názorný příklad kolapsu a regenerace společností, jak o něm hovoří pan Bárta a spol., jenom je to v tomto podání o krapítek vtipnější a naštěstí jen kreslené.

Velmi zajímavý film. Skutečně je vyprávěn jako legenda. Část je pravda a o části se dá pochybovat, přestože základ bude nejspíš pravdivý. Definitivní hodnocení bych měla odložit, zatím 4 hvězdy za skutečně středověké bahno a hnus, herecké výkony, celkově technické provedení a filmové zpracování literárního předobrazu. Problematické pro mě bylo jen dlouhé vyprávění s celkem zásadními a neočekávanými předěly, jakoby čas příběhu ubíhal podle úplně jiných pravidel. Do legendy to samozřejmě patří, ve filmu to nepůsobí divácky atraktivně. Řada fantasy příběhů by se tu ale mohla poučit!!!

Možná je mé hodnocení opět nespravedlivě nízké, ale vzhledem k tématu (nehumánní zacházení s lidmi, relativita lidské soudnosti a rozumnosti) a zvolenému způsobu sdělení (pomalý tok vyprávění soustřeďující se na čtyřčlennou rodinu, generačně a psychicky rozrůzněnou) jsem čekala víc. Přehnaná očekávání hlavy rodiny v podobě nereálně velké zeleniny, peněz rostoucích na stromech, moře mléka apod., stejně tak davové scény, kdy se všichni najednou otočí do kamery, nebo kromě hlavních hrdinek na moment ustrnou v pohybu, to všechno vypadá na úžasné ozvláštnění, které bych přijala s nadšením, ale bohužel jejich užití jako by příběhu ubíralo na závažnosti. Co má podtrhovat lidskou bídu, je jen jakýmsi vybočením z vyprávění, spíše vtipnou vložkou než kritickým zvětšovacím sklem. Zacházení s lidmi, kteří připluli do Ameriky, jako s dobytkem jen kvůli zcestným domněnkám o dědičnosti inteligence, je myslím dost úděsná věc, která si zaslouží zpodobnění. Chybí mi tu skutečnost, že řada lidí strávila v detenčních centrech po příjezdu velmi dlouhou dobu, což se negativně projevovalo na jejich psychice. Alespoň autoři nezapomněli na sňatky na dálku a odkrývání určitého pokrytectví dřívějších dob, zvláště dodnes platných pravidel. Řada velmi zajímavých scén, podobně užití písně Niny Simone (pro mě nekonzistentně moderní píseň ve filmu o 19. století; byť jde možná o evokaci hrůzného zacházení s černými otroky), na mě působí jen jako plácnutí do vody, které nemá ten efekt, který by nejspíš mělo mít. Škoda. Film si měl vybrat buď jen příběh, nebo jen emoce, takhle je pro mě příběh příliš odtažitý tam, kde má být emotivní. A z hlediska děje se vlastně stalo jen to, že hrdinové odjeli a získali zkušenosti. My sice s nimi, ale jen pokud jsme se naladili na empatickou notu.

Skvělé kostýmy i výprava a dobré připomenutí konvencí počínajícího století. Bohužel u konvencí zůstává i způsob vyprávění. Kdo nechce nic přehnaně náročného, pak při výpravě do historie dodnes existujícího paláce na londýnské Oxford street nebude litovat. Já dávám tak 3,5*.

Hodnocení dokumentů je vždycky trochu složitější, protože nejde jen o způsob sdělení, ale také o sdělení samo. Odvolávat se na uměleckou licenci dost dobře nejde. Tenhle dokument se zaměřuje na psychologickou stránku zneužívání, proto jeho význam i přijetí budou určitě komplikované. Naštěstí autoři nesklouzli k nevkusu. V podstatě mlčenlivě, obrazem, srovnávají běžný, světský, mexický svět s tím katolickým, kde hovoří kněz, vychovávající budoucí duchovní, a asi jen dva jeho svěřenci. Potud jakýsi "vnějšek" problému. Pak je zde ale ten, komu bylo v mládí ublíženo, jeho rodina, představení církve, soudy a obecně přístup veřejnosti. Prospělo by, kdybychom se od všech těchto stran něco dozvěděli. Převážnou část dokumentu hovoří Jesus, případně jeho matka, z jejichž řeči je patrný především důvod, proč se většina takových případů dostává na světlo až po letech. V přísně katolickém prostředí jde na jedné staně o tabu a s ním spojený stud, a pak především o pocit vlastní viny. Přišlo mi velmi upřímné, když Jesus zmínil, že svého svůdce považoval za autoritu, téměř otce, za někoho, koho chtěl potěšit, odvděčit se mu, a časem k němu přilnul, až se mu vlastní zneužívání dokonce i líbilo. Hlubší rozbor tam samozřejmě chyběl, ale předpokládám, že jako chlapec se vlastně cítil být do jisté míry výjimečný, když si ho taková autorita, kterou obdivovali i dospělí, vybrala k intimnostem. V dokumentu zaznělo, že mezi bigotními rodinami se častá přítomnost kněze považuje za jakousi společenskou prestiž. Síla a moc katolické církve v Mexiku je nesrovnatelně větší oproti našemu prostředí, ale vše si můžeme představit i my díky minulosti. Z vyprávění babiček vím, že dříve bylo veřejným tajemstvím, že kněží měli děti, zpravidla se svými hospodyněmi. A záleželo na věřících, obyčejných lidech, jak moc byli ochotní přehlížet jejich přetvářku. Myslím si, že to je jeden z důležitých bodů, který měl dokument zdůraznit, verbalizovat, upozornit na něj. Víra by se neměla opírat o přetvářku, popírat lidskou přirozenost v zájmu budování klamného sebeobrazu. Samozřejmě že by pravda církvi ubrala na významu i moci, ale podle mě jen dočasně. Církev by totiž kajícností dostála vlastnímu učení, vnitřně by se očistila a do budoucna mohla vykročit s čistým štítem. Pochopitelně by musela obětovat nejvýše postavené lidi, a ti se dobrého bydla určitě dobrovolně nevzdají, když v podstatě nejsou schopní přiznat ani vlastní vinu. To je to, co v dokumentu nepřímo zaznělo: hlavní představený o poklescích svých kněžích ví, ale v zájmu společenské prestiže svého úřadu bude raději snižovat závažnost zločinů, či je rovnou zametat pod koberec. Myslím, že je to krátkozraké. Ono nejde jen o alarmující zneužívání. Máme-li zapátrat, čím se církev zprofanovala u nás, půjde obecně o zneužívání pravomoci, o nedůvěryhodnost a jakousi psychologickou nadřazenost církevních představitelů nad zbytkem společnosti. Součinnost církve a soudů v nepádném odhalování a trestání lidských poklesků časem povede k tomu, že i mexičtí věřící přestanou věřit, uznávat a financovat. Ale zpět k Jesusovi. Jeho zneužívání skončilo v době, kdy přestal být chlapcem a hlavně zjistil, že kněz má za něj další chlapecké náhrady. Těžko se dohadovat, jestli byl tehdy palčivější stud, pocit odkopnutí, mix lásky a nenávisti nebo něco jiného. Podstatnější je pokračování pedofilního homosexuála v jeho počínání, kdy nutí dítě k něčemu, o čem ono vlastně nemá přesnou představu (v očích pedofilů to nikdy není chápáno jako násilí či něco nepříjemného a nedobrovolného - v přesvědčování jsou to kovaní mistři). Pro mě jde o jistou formu manipulace. A s pocitem zmanipulovaného člověka také tyto děti po zbytek života žijí. Alespoň hlavní hrdina Jesus na mě působil jako člověk, který v intimní oblasti dávno nemá žádné problémy, ale psychicky si potřebuje určité věci vyjasnit. Alespoň slzy jeho a jeho matky považuji za důkaz nejen tíhy minulosti, ale také jakéhosi duchovního nádoru, který zkrátka jen tak sám od sebe nezmizí. Cejch by si ale zasloužili všichni, kteří vědí, a přitom můžou klidně spát. Za příklad by seděl Jesusův otec, který se odmítá o věci bavit a diví se, že jeho blízcí se v tom stále vrtají. Patrně to pro něj vždycky bylo tak nepříjemné, že to vytěsňoval a vytěsňuje. Bolestivou ránu viny a výčitků jeho syna a ženy to však vyléčit nemůže. Vrcholem dokumentu je setkání Jesuse se svým svůdcem po letech. Kněz byl vlastně prohlášen za nevinného. Před Jesusem se ke svým činům nepřímo přiznává, zároveň však nechápe, co vlastně udělal špatně. Žije ve stavu jakéhosi rozdvojení, zvlášť oficiálně a soukromě. Myslím, že se s celibátem vyrovnal podivným ospravedlněním, že nesmilní s ženou a hlavně ne duchovně. Tedy miluje Ježíše a svou práci, ale jinak nikoho. Jeho proviněním je tedy "jen" bezcitnost (povrchnost), lhostejnost a přetvářka. Ale utěšilo to Jesuse?!

Vím, že to nejspíš vypadá, že jsem v hodnocení nespravedlivá, ale nemůžu si pomoct. Příliš to hraje na city. Na druhou stranu je pochopitelné, jak Sheridan svůj film pojal, když se sám vyrovnával se smrtí syna. Tedy jinak řečeno, je to film pro citlivky, co se chtějí dojímat na příbězích umírajících, věřících v jakési převtělování dobroty. Ti hodnotí nejspíš mnohem výš. Možná tenhle film představuje skvělou terapii pro ty, co se vyrovnávají s podobnou ztrátou. Mně ale vadila poněkud okatá kumulace tragiky a černobílosti, laciného kouzla nonkonformnosti i idealizované víry. Je úžasné, když to člověk nečekaně najde někde kolem sebe, ve skutečnosti. V tomhle filmu v tom vidím jakýsi odkaz devadesátých let. Ale asi už jsem přílišný cynik, než abych věřila, že taky dokážeme nebýt hluší, slepí a bezcitní. I tenhle film si musí vyrobit očividné kontrasty, aby na jejich pozadí vynikla čistota prosté obyčejnosti.

Tedy upřímně nic moc, ale tuším, že to bylo ve scéně, kdy Cesar přijíždí se svou švagrovou k doktorovi, kdy kůň, který táhne jejich kočár, musí usilovně brzdit a stejně mu podkovy na dlažbě kloužou, takže scéna vypadá nechtěně komicky. Nejspíš ji taky několikrát opakovali, protože když se milý koník konečně doklouže, ještě se na své pasažéry ohlédne, jestli už milostivě vystupují, když mu to dalo tolik práce, a ví, že hnedle dostane pokyn k odjezdu. Jinak hlavní dějová linka na mě příliš romanticky nepůsobila, ten mezinárodní herecký i umělecký mix je příliš umělý, neautentický, chladný, bez emocí. Interiéry, kostýmy, detaily vůbec, jsou sice skvělé, ale Burtonovi jsem to moc nevěřila. Lorenová občas až přehrávala. Nejzajímavější byly snad jen odkazy na někdy nepochopitelná morální pravidla doby konce 19. a začátku 20. století.

První půlka byla tuctová, druhá už stála za to. Film mixuje dohromady hodně pohledů na malém prostoru (myslím tento jeden film, nikoliv jeho dvě hodiny). Snaží se hodně říct, aby snad všechno dohnal a napravil, což je však logicky nemožné. Ruská zvěrstva mi hlavně evokovala právě probíhající konflikt na Ukrajině a přímo vlastizrádný přístup značného množství vysokých představitelů našeho státu k Ruské invazi, která se maskuje za jakýsi separatistický útok. Obávám se, že se pověstná inteligence pánů Mynářů, Filipů, Klausů, Ovarů ad. pohybuje pouze po ose má dáti - dal, ale nikoliv bylo - je - a bude. Dosud báťuška Putin nemusel nikoho vraždit (pokud tedy pád polského prezidentského speciálu a srážka letadla šéfa francouzského Totalu Christopha de Margerie se sněžným pluhem byly vážně jenom náhody). Proč by si špinil ruce s olejovatými magnáty či zvrhlým uměním "kundího řevu" či něčím podobným, co je stejně příliš bezzubé na to, aby mu mohlo nějak výrazněji ublížit?! Ale až se dostane do křížku s dříve poslušnými Ovary, to už bude jinčí zabijačka. Po vzoru Velkých čistek, nebo Noci dlouhých nožů? Když si troufnou na Ukrajinu, v porovnání s námi celkem obříka, proč by stejně jako Hitler nevymazali naši pidi kotlinu z mapy, když už se jim ji v osmašedesátém podařilo předpřipravit = zkrotit? Pochybuju pak, že by na Ovary někdo pamatoval jako na hrdiny, když už dneska jsou to pro většinu jenom prasata. Možná je ale dobré připomenout, jak se potil Gottwald, když měl dojem, že se ostříží zrak baťušky Džugašviliho stáčí jeho směrem. Pak by to chlastání na státní útraty nemělo tak povznesenou atmosféru jako dnes, když chlípně vtipkují ohledně významů slov "pussy" (znamená číča, rozhodně nění tak vulgární jako české kunda, kterému odpovídá spíše anglické cunt) a "riot" (výtržnost) a pak málem ukousnou kus zlata z korunovačních klenotů (prý kvůli viróze či snad operovanému palci). Nepřekvapuje mě jejich šovinistické chápání, pro které jsou jemné nuance mezi významy a společenskými způsoby absolutně nepostřehnutelným a pro ně i bezvýznamným rozdílem. Oni se nestydí. Já se ale za ně stydím!

Herz má úžasný styl. I v tomto krátkém, poetickém snímku dokázal udržet divákovu pozornost, přestože příběh je téměř nijaký a především jde o pocity a dojmy hlavního hrdiny, který hledá svou "vílu". Vydatně vypomáhají skvěle vybrané exteriéry i kulisy a především hudba, díky nimž se ony pocity a dojmy přenesou i na diváka.