spotczek

Podle mě je to strašně překombinované, každou chvíli postavy mění svůj postoj, jednají hystericky, až ani sám divák neví, co je myšlené vážně a co už je jen hra (například rozhovor mezi Eleanor a královou milenkou u krbu). Neustále máme být něčím překvapováni, tu vřelostí či nenávistí, tu změnou zamýšleného manžela, tu homosexualitou, nedůvěrou k vlastním rodičům, jindy bratrovraždou, otcovraždou či synovraždou... Všechno je to psychologická hra s námi jako diváky, spíše než mezi hrdiny. V reálu by se nic takového neodehrálo. Za celý film se nic nevyřeší, nedojde k posunu, jen víme, že každý má chyby a svůj pohled na věc. Navíc jsem skeptická ke zde zobrazeným Vánocům 12. století. O těch anglických nic nevím, ale tehdy určitě nevypadaly jako dnes. Historické je jen zasazení do specifického rámce, ale klidně by to mohla být jiná doba a jiný král. To napodobování Shakespeara to vše jen shazuje. Na divadle je to možná lepší, i tady se herci hodně snažili, ale filmový výsledek mě nenadchnul. Dneska by i Shakespeare musel změnit styl, ani Mácha by svůj Máj nemohl napsat stejně jako v 19. století. A někdo tady srovnával s Hrou o trůny - tady alespoň zaplaťbůh všichni zůstali oblečení.

Úžasné překvapení! Nejdřív jsme jedním dechem sfoukli všech 6 dílů a teprve pak si všimli, že hlavní hrdinové si taky všechno sami napsali. A geniálně. Baynton s Cordenem se inspirovali u akčních filmů, převrátili je naruby a je z toho neuvěřitelná prča. Základ zní tuctově, jako každá správná střelená parodie: úředník městského odboru pro regulaci hluku se z neuvěřitelného smolaře, pletoucího se do podivných obchodů podvratných živlů, propracuje až k odhalování kukaček mezi agenty tajných služeb či podvodů vysoce postavených úředníků. Nicméně nejde jen o obyčejnou bláznivou komedii. Ty často upozadí příběh na úkor zábavy a vyzdvihnou jen jeden typ humoru. Wrong mans humor kombinují, díky dějové lince jim nechybí napínavost a jsou plní odkazů na velmi známé akční scény či filmové okamžiky, např. když se Sam Pinkett musí rozloučit se svým Frodem Philem Bournem :-) Nebo náš Karel Roden jako ruský mafián: Marat je mrtev! Určitě doporučuju.

Na Chaplinovi mě baví jeho inteligentní humor. I když je to zábava, vždycky je tam zároveň nějaká zpráva, která se sice z dnešního úhlu pohledu může jevit jako banalita, ale oslovování mas vědeckými traktáty nikdy nebylo dvakrát úspěšné. A pak ta neuvěřitelná invence (např. scéna s balonem jako globem, se kterým si diktátor "hraje") a jeho pohybové schopnosti (např. scéna, při níž holič dostane ránu pánvičkou a potácí se), které dotáhnou scénu do detailu. Kolik lidí kdy dokázalo napsat scénář, režírovat i hrát s takovým úspěchem jako on?! V Diktátorovi klaun promluvil a dokázal, že funguje stejně skvěle - nejen při napodobování němčiny, italštiny či Hitlerovy dikce, ale především při využití těchto prostředků v přímé komunikaci s divákem. Na konci před námi nestojí holič v převleku za diktátora, ale bavič Chaplin, který začíná svůj proslov unaveně, jak by začal kterýkoliv jiný člověk během právě zuřícího světového konfliktu (mnohem sarkastičtějšího než kdy černý humor vůbec může být, když se během dvou desítek let zase opakuje). A tenhle unavený tón se postupně mění, jak v člověku sílí přesvědčení o nadějnějších vyhlídkách. To, že koncentrační tábor v Chaplinově podání vypadá jako obyčejné vězení, připisuji době vzniku. Na tu je vůbec potřeba upozornit. Bylo by zajímavé vidět Hitlera s Mussolinim, jak se tehdy tvářili při sledování tohoto filmu... Připomínám, že vyhlazovací koncentráky byly zakládány až 1941, nikdo si v době vzniku tohoto filmu nedokázal představit, kam až zrůdnost nacismu zajde. Každopádně druhou světovou to neskončilo, vše pokračovalo studenou válkou (se kterou měl Chaplin také své zkušenosti) a podle nejnovějších událostí se zdá, že ani ta nebyla poslední, protože pitomci diktátoři jsou zkrátka plémě nevymýtitelné.

Forma sdělení je úžasná, ale být stopáž delší, člověk by tak rychlé tempo nevydržel. Pojetí obrazu opravdu přispívá k budování napětí, přímo ho šroubuje až do nejzazšího bodu únosnosti, ale těžko zakryje fakt, že zde příběh téměř chybí, resp. dá se říci jednou větou. Hlavní hrdinka konečně našla člověka, o kterého nechce přijít, ale má o něj až tak velký strach, že ho sama od sebe odežene.

Na tomhle filmu jsou nejzajímavější kostýmy a prostředí Sardinie, kde se natáčelo. Toť vše. Taylorová hraje jako o život, ale na umírající stařenu nevypadá, a Burton už vůbec není mladíčkem ztělesňujícím vše, co neskutečně bohatá žena nemá a nemůže mít, co by z něj činilo anděla smrti. Měl-li původně Tennessee Williams záměr zpracovat jakousi alegorii, tak se mu to zrovna moc nepodařilo. Taylorová, Burton i sama Sardinie příliš strhávají pozornost na svou současnost a skutečnost, takže o přenesených významech, podobenstvích či symbolech nemůže být řeč.

Na tomhle filmu není nic zajímavého kromě autenticity. Odehrává se na dohled od Hollywoodu, ale nehrají tam žádné hvězdy, ani nevypadají "pozlátkově". Los Angeles snímané černobíle vypadá stejně jako každé jiné město, kde žijí lidé s problémy, běžnými starostmi, i tam mohou ztratit jednu botu: http://lostshoeproject.tumblr.com/ Nemyslím, že by šlo o něco přehnaně komického či chaotického. Naši hrdinové jen nechtějí strávit poslední den v roce sami, tak se potkají a ráno zase rozejdou. Na to, o jaký jde námět, z toho víc vytřískat ani nešlo. Dobře se na to kouká díky určité upřímnosti. Nikdo si na nic nehraje. Sem tam se octne pár klišé, ale na rozdíl od prvních záběrů, kdy už jsem se ránovala, že to bude zase jenom pořád na jedno brdo, nakonec tenhle příběh o jednom rande naslepo, které nezvykle ušlo, dopadnul celkem dobře.

Tom v podání Alaina Delona působí jako studenokrevný plaz, ale člověk nečeká, že bude schopný vyloženě vraždit. K Delonově postavě si člověk nenajde vztah, na rozdíl od pana Ripleye Matta Damona z novější verze tohoto příběhu. Talentovaný pan Ripley mi přijde tochu psychologicky pochopitelnější, prokreslenější.

Ještě těsně před poslední větou filmu bych dala 3 hvězdy (herci skvělí, natáčení na úžasných místech, kterými skutečně šly dějiny, jako Schönbrunn ve Vídni nebo Petěrgof v Petrohradu, ani mě neupoutaly vyloženě faktografické chyby v předkládaných historických událostech, jen snad s některými charaktery bych úplně nesouhlasila), ale když zaznělo, že v Rusku vypukla revoluce, která znamenala novou epochu lidstva... Konec. Historie není k pobavení, nýbrž k poučení a tohle už bohužel zavání propagandou. Jo, aristokracie na začátku 20.století neměla úplně přesné ponětí o realitě, ale já myslím, že to nemá nikdo, pokud se pohybuje "v jistých sférách". Privilegované zdiskreditovaly jejich vlastní privilegia, neschopnost konstruktivní kritiky. K tomu může dospět každý. Moc prostě korumpuje. V těchto věcech nejde o genetickou degeneraci, spíš sebe-disciplínu a to není problém jenom státních vlád. Hlavně to nejde vyřešit jednou provždy.

Spousta se toho v tomto filmu neděje navenek. Převažují dlouhé záběry téměř bez dění. Ale za mlčenlivou tváří jakoby něco křičelo. Čím to, že se časem syn stává konkurentem vlastnímu otci? Proč se to, co dříve znamenalo hodnoty, postupně vytrácí? Možná by filmu prospělo jít více k jádru, snažit se hledat odpověď na otázku, kde se v tom, co ze zdálo tak dobré, vzal prvopočátek války. Příběh vypráví o obyčejném člověku a zpravidla právě mezi nimi vyrůstají ty nejpodstatnější občanské konflikty. Nejdřív nenápadně a ze spousty nedůležitých momentů, které ale ve svém úhrnu rozpoutají peklo. Že by jednou z příčin byl onen křik potichu?!?

Kdo nerad úvahy nad historií, kostýmní, málem bezpříběhové reminiscence dávných časů podávané formou dialogů a ještě přesahující stopáž dvou hodin, ten ať se do dívání ani nepouští. Nám ostatním se ale otevře svět rodící se moderní doby, tedy počátků myšlení o rovnoprávnosti a relativizování hodnot. Pronásledujeme sice prchajícího krále na cestě za záchranou vlastní existence, ale zvláštní akce a dobrodružství se nedočkáme. Ostatně všichni víme, jakým fiaskem to skončí. Zajímavější jsou figury spisovatelů, průmyslníků, myslitelů, vojáků či zpěvaček a komtes, na jejichž příkladu poznáváme podstatu doby mnohem víc. Na jedné straně zaslepení privilegovaní a na druhé realitou umolousaní, kteří si již brzy vymění svá místa při strachování o přežití. Z krále a královny na konci schválně vidíme jen nohy, protože král je jen role, jak říká jedna z postav. Krále dělá šat a vlastně je nepodstatné, kdo jej oblékne. (Dějiny dělají často ti, od nichž by to nikdo ani nečekal.) Za důležité považuji téma interpretace. Celé vyprávění začíná a končí jakýmsi pouťovým kukátkem. V závěru jsme vypravěčem přeneseni až do doby vzniku filmu, tedy vlastně celý film se stává jen jedním z možných úhlů pohledu, jedním z možných obrazových zpracování těchto událostí. Ostatně je těžké říct, zda by se v jednom dostavníku skutečně mohly potkat takové osobnosti jako Casanova s Painem a Rétifem. Jako komentátoři však působí výborně. Jako by jejich způsob myšlení propojoval revoluční dobu konce 18.století s tou naší (podobně jako u krále je jedno, jaké šaty máme na sobě, svou podstatou jsme stále stejní). Prototyp světáka, kosmopolity, aristokrata užívajícího života plnými doušky - Casanova lituje ztráty uctivosti a způsobů, tedy starých dobrých časů. Prototyp novináře, investigativce - Rétif je činorodým a bystrým pozorovatelem života, jenž se jen tak něčeho neštítí. Prototyp revolucionáře - Pain horlí pro rovnoprávnost (ví, jak by to mělo být, ale už si neuvědomuje širší souvislosti). Prototypy zaslepenosti privilegovaných - krále a celý dvůr udivuje, že ti milující poddaní zblízka nevypadají tak oddaně, naopak je v jejich vyhaslých pohledech patrný hlad a fyzické útrapy, které je při kontaktu s našňořenou vyzývavostí nutí také si trochu urvat. I odtrženost elit od skutečnosti platí dodnes. Ještě nelze neupozornit na účast řady velkých jmen světové kinematografie na tvorbě tohoto zajímavého konverzačního dramatu.