spotczek

Vůbec to není špatný film. Je to jeden pohled na vztah Sáry se Saudkem. Má však spíše bulvární charakter, ať už počtem zobrazených holých zadnic a prsou, Jeníčkovou snahou spíše fabulovat než dokumentovat i samotným zaměřením na vykreslení zrodu a vývoje vztahu ústřední dvojice, jež se zakládá na vděčném tématu, jak chudačka ke štěstí přišla. A v komerčně, tj. mainstreamově laděném snímku mě nepřekvapuje, že sám geniální Jeníček vypadá trochu jako milý nekňuba, zatímco se z povolné, tolerantní, pravé ruky Sáry pomalu klube nemilosrdná, hamižná a nelítostná bestie. Saudek má prostě smůlu (nebo štěstí, jak pro koho), že jeho životní styl vylučuje brát určité věci smrtelně vážně. Ač nepatřím mezi nejvášnivější obdivovatele jeho díla, nemyslím si, že by byl natolik slepým nekňubou, že by se nechal jen využívat. Troufám si tvrdit, že si Sáru sám tak trochu vychoval... Ostatně o lítost určitě nestojí. Proto doporučuji shlédnout především kvůli Rodenovi a trochu i Málkové a dalším dámám.

Myšlenka dobrá, ale provedení poněkud pokulhává, přestože to v žádném případě není propadák. Myšlenku vidím v onom řádu; řád jako pravidla, která v době osvícenství začínají s vědou nabývat na dnešním zbožštění, a jako řeholní řád, tedy církev, která o božskost díky osvícencům a pak i vědcům přichází. Dodnes je problém stanovování a dodržování určitého lidského řádu aktuální. Jde o jisté mezní situace. Příkladem je zde nepochybné provinění vojenského zběha, jehož je potřeba potrestat, ale jde o to jak a jak moc. To samé se řeší i u ostatních hrdinů. Do jaké míry se provinili, proč, jak byli potrestáni a bylo to spravedlivé?! Vše se ještě problematizuje tím, že je většina situací ve filmu vystavěna tak, abychom v určitém bodu dospěli k dvěma možným řešením - např. prozradí ho nebo neprozradí, uteče či neuteče, zabije či nezabije apod. Autor v těchto momentech nejspíš schválně nechává promlouvat náhodu či boží prozřetelnost (každý ať si sám vybere), spíše než záměrné jednání. Tedy v podstatě nestraní ani víře, ani rozumu. Žádný řád není perfektní a dokonalý! Co už se mi líbí méně je v podstatě značně vykonstruovaný děj. Vše začíná nepochopitelnou shovívavostí důstojníka, který jen pro dodržování pravidel zachraňuje životy těch, kteří tato pravidla na začátku porušili. A vynakládá na to značné úsilí, dokonce riskuje. Sice to skvěle nastartuje celé dění, ale úplně v tom nevidím člověka z masa a kostí. U ostatních postav jsou naštěstí jejich motivace i jednání smysluplnější a reálnější. Nejsympatičtější a nejpropracovanější se mi jeví mladá novicka, jíž zmítají okolnosti, pochyby, lidé, city i názory. Hlavní funkcí všech postaviček ale je, aby sloužily okatému autorovu záměru.

Vůbec to není špatné. Především kamera a drsná příroda. Příběh lze vidět jednou, ale mně se zdál příliš vyhrocený. Vidím za ním snahu autora ukázat křehkost lidské psychiky, která v nepříliš podnětném stereotypním tempu všedních dní v pustině pomalu ztrácí svou obvyklou vyrovnanost a příčetnost. Při střetu s relativně nevelkým, byť velmi nepříjemným problémem pak jedná značně neadekvátně, přímo hloupě. Tedy atmosféra a záběry ve filmu jsou úžasné, za ty to stojí za shlédnutí.

Úžasná Ivana Hloužková! Zvolená divadelní stylizace mi přišla zajímavá, přestože pojetí života Miroslava Tichého tímto způsobem bude nejspíš jen jedním z pohledů, jak se na něj dívat. Příliš drsné se mi zdá obviňování úplně všech kolem něj ze snahy obohatit se na jeho náhlém úspěchu. Nicméně za podívání tato inscenace určitě stojí.

Příběh v určitých aspektech až příliš vykonstruovaný byl autory poněkud odlehčen jakýmsi komentářem (poslední záběry), jenž upozorňuje na další rozměr. Film tedy není jen zábavně-vyprávěcí či vizuální, ale také zdůrazňuje řadu dnešních problémů: míšení kultur, xenofobie, rasismus, narušení sociálních vazeb, zvyšování rozdílů mezi sociálními vrstvami a eskalace jejich frustrace, alkoholismus apod. Když se toho však smíchá příliš, vzniká dojem, že jde jen o efekt, o snahu tvůrců šokovat, nikoliv pozitivně zapůsobit. Jak u Strašáků, zmíněných v obsahu, tak zde ve Zbav nás od zlého mi připadá, že se psychologická rovina, trefná v úvodu, časem přece jen zvrtne v alegorické běsnění apokalyptických jezdců. Chápu, že mozek pod vlivem alkoholu nejedná racionálně, ale proto také není schopen sofistikované destrukce. Nacistická propaganda je hrozivá právě proto, že donutila lidi z racionálních důvodů dopouštět se neracionálnosti. V osobě obrýleného postaršího nacionalisty je to právě jeho schopnost působit na lidi a přinutit je k něčemu, co by je samotné možná ani nenapadlo, resp. v tomto filmu napadlo, ale neměli odvahu zrealizovat. Kdyby šlo jen o jejich manipulaci, tak dejme tomu. Ale tady se najednou útočí téměř bez rozmyslu málem na všechno, co je jakkoliv provokativní (vražda doktora, znásilnění krásné ženy úspěšného, a proto nenáviděného právníka, útok na policisty). Prostě si myslím, že lidé sadisti jsou, ale ne tak hysteričtí. Což tedy bohužel nezní o moc lépe.

Průměrný film o nepříjemné chorobě, která bohužel nedostala hlavní roli, protože by se na to nedalo koukat. Přišlo mi, že filmaři chtěli natočit rodinné drama, ale potřebovali ho něčím okořenit, tak to naroubovali na alzheimera. Smotali toho dohromady až příliš. A nakonec ještě happy end... Pokud však někomu nevadí nepravděpodobné náhlé napravení zloděje a podvodníka, zachraňujícího z čisté křesťanské lásky duševně nemocnou od sebevraždy, objetí násilnického syna s nevlastním otcem a spojitost dávného zneužití a útěku se současným zmateným tápáním, pak se bude mít na co dívat.

Filmově opravdu úžasné. Postavy jakoby si měnily role. Jonas se nejprve zdá nezodpovědným snílkem, který se však ve srovnání se zlým Sebastianem rázem vyjevuje v lepším světle. Že by vlastně dobré a špatné já jednoho člověka?! Není to tak trochu zápas kohokoliv, kdo touží žít aktivně a zajímavě, nikoliv jen stereotypně se spoustou uzemňujících povinností?! Vyzdvihla bych i způsob vyprávění, který zpočátku těží z útržkovitosti a prostřednictvím nečekaně poslepovaných momentů buduje příběh, byť lehce umělý. Např. zpodobnění dopravní nehody Julie hned na začátku mi připadá skvělé. Připomíná mi některé Trierovy scény, např. začátek Antikrista, kdy ryze tragická a dost depresivní událost je díky své metodě (zpomalené záběry, hudba) nahlížená esteticky, až lyricky. Podtrhuje se tím vytržení z reality. Vlastně nás tím tvůrci upozorňují na nebezpečí manipulace, se kterým filmové médium stále pracuje. Více záleží na způsobu, jak se co sděluje, než na obsahu samotného sdělení. Převažující obraz a zvuky působí silně na emoce a otupuje se tím smysl a význam. Něco podobného vlastně prožívá i hlavní hrdina Jonas. Koncentruje se na své představy a emoce, žije více ve fantaziích než se svou rodinou, opouští ji a umírá. Mohlo by to být jakési mravní ponaučení, aby se člověk raději držel při zemi. Avšak v postavě kamaráda hlavního hrdiny, jenž by se mohl jevit téměř jako jeho protiklad (pragmatický, racionální tvor), také nenalézáme řešení, i on umírá rukou temného Sebastiana. Tedy asi by bylo nejlepší naučit se být šťastný a spokojený s tím, co člověk má, příliš po ničem netoužit, ozvláštňovat svůj svět méně nebezpečnými metodami, tedy hlavně nelhat. Nejen druhým, ale především sobě.

Na Hřebejka ta sranda sice nesedí, ale pro mě to rozhodně není krimi drama, nýbrž další etuda Dejvického divadla a spol.

Líbila se mi zhruba kolem poloviny filmu jistá nejistota, zda si z nás autoři nedělají legraci, že si zabijáka vymyslela jen zpitá hlava neúspěšného spisovatele. Škoda, to mohl být trochu lepší scénář než ten akčně thrillerovský. Takhle nám z faustovského ďábla zůstává jen Přízrak a ze snahy o poznání pravdy pisálek, co ke štěstí přišel. Nicméně film nedělá jen závěr. Kvalitu určuje míra zkušenosti a hloubka prožitého. Proto má pisálkův příběh spád, těží z naší fascinace násilím, z naší senzacechtivosti, sám Přízrak parazituje na jeho i naší zvědavosti. Konečné limity a hranice, kam až je možné zajít, ale určujeme každý sám sobě, ne někdo druhý nám. V rámci představivosti žádné limity nejsou, ale v reálu váhu mají, i kdyby "jen" pro naši příčetnost.

Ne že by filmy Milenec a Úterý po Vánocích měly něco společného, ale tak nějak mi podobné připadají. Celkem komorní, s příběhem nekomplikovaným, o nevěře, s úžasnými herci, kteří dokáží předat tu největší komplikovanost - složitost lidského nitra. O vztazích je v podstatě každé příběhové, filmové či literární dílo, ale lze se na ně dívat hollywoodsky přitažlivě ploše, nebo o to upřímněji a nelíbivě. Nikdy totiž nejde jenom o onu nevěru, ale taky o to všechno kolem, co člověka nutí k nějakému pofidernímu úniku nebo přetvářce. Kdyby se člověk dokázal podívat sám na sebe a skutečně si přiznat pravdu, možná by si leckdy spoustu problémů ušetřil. A nejen v lásce.