spotczek

Téma skvělé i forma zpracování, ale v určitých momentech moc hollywoodské (hrdina na chvíli zemře, aby se vzápětí zase probral v slzy loudícím happyendu).

Nebýt Seymoura Hoffmana a hlavně Phoenixe, nedalo by se na to koukat. Nejspíš schválně Anderson nevypráví souvislý příběh, jen jakési záblesky z paměti alkoholika, který místo vlastního smyslu života hledá nějakého nadpozemského Mistra. Myslím, že nejde o propagaci nějakého kultu, ani o kritiku. Je to takové neslané, nemastné, rádoby k zamyšlení, výrazně vyčnívají jen herecké výkony, pro mě především zde skutečně šílený Joaquin Phoenix (myslím, že by za to Oscara dostal, kdyby to nebylo v tomto filmu). Autor mě nutí patlat se v důvodech, proč někdo hledá útěchu v mysticismu či drogách, co ho k tomu vede, zda existují jedinci, kteří se nechají snadněji manipulovat a pak mají pocit, že jim to pomáhá, protože se jim do toho připlete něco jako přátelství apod., ale do toho se mi nechce. Je to příliš intimní věc, do které já vidět nemůžu. Navíc je celý tenhle počin celkem chladný - i to přátelství není úplné přátelství, člověk má pocit, že tam stále něco nehraje (je Quell pro Dodda jen pokusný králík, nebo co?). Quell se v podstatě nikam neposune (ať už kvůli sobě nebo Doddovi). Ale ani my nedostaneme žádné vodítko. Na začátku filmu jsem si vzpomněla na beatniky, ale i Bukowski mezi svou surovostí něco sděluje. Tady se taky mluví vulgárně, chlastá první liga, místo zen-buddhismu se vzývá naše neanimální prapodstata a dost cestuje, ale tahle nonkonformita nepulzuje životem, o sexu se jen mluví (kde neexistuje žádný vztah, tam zbývá jenom řečnění), jako by Quella nebavil ani ten alkohol... Jestli měl být tenhle film vykreslením pocitu prázdnoty člověka bez víry v sám život, tak se mu to podařilo. Chcete-li ale film pro živé, pak tenhle vynechte.

De Sica nezklamal. Příběh italský, prostředí ruské a konec nikoliv o 2.světové, ale obecně o traumatu z následků našich přelétavých citů.

Nejblíže to má ke komedii, ze které se nebudete držet za břicho v křečích ze smíchu, ale abyste celý denní příděl jídla někudy nevypustili.

Jedna hvězda za Sylvii Testud, jedna za téma a jedna za atmosféru, kterou ve mně film evokoval. On by si už jen za to zasloužil ještě hvězdu navíc, ale právě ta atmosféra zasmrádá jak hnijící voda, která páchla v nádrži na hřbitově, kam mě jako malou babička brala. Tehdy to byl jediný kontakt s prostředím, kde visely kříže a nad svatými svatozáře a andílci. Dodnes mám k náboženství ambivalentní vztah. Člověk chápe, že něco takového být musí (jistá víra a duchovno je pro život potřeba), ale zároveň je to tak ožehavé, choulostivé, když je to spíš niterné. Institucionální charakter církve mi vyloženě vadí. Nejspíš jsem kdesi uvnitř dědicem heretického přístupu Husova národa k rádoby schváleným, oficiálním pravdám. A v jistém smyslu tak kacířsky pro mě i Lurdy vyznívají. Jenže jejich forma, která leckomu připomněla černou komedii, mně třeba Formanovo Hoří, má panenko, je pro mě příliš drásavá, než abych z ní měla radost či se jí kochala. Asi to téma beru moc vážně. Asi mě rozčiluje, co zde napsal J*A*S*M o pravdě, že "významy nevznikají plně na straně zdroje sdělení, nýbrž někde na cestě zdroj - přijímač".

Nemyslím si, že by film vykresloval irský boj úplně černobíle. Cca v půlce mi to tak připadalo, ale na konci mezi bratry jde vlastně o pohled na to, JAK bojovat. Pravda sama nemá jen jednu barvu a rozlišovat všechny odstíny lze jen při drobnohledu. Toho není každý schopen, bohužel. A když se to ještě komplikuje fanatismem, tak teče hodně krve.

Komedie bez hlubokomyslných úvah, která pobaví prostým dějem s dobrým koncem (ač rodina Julie Delpy dělá seč může, aby jejího partnera odehnala, oba se ještě sblíží díky Juliinu čerstvému těhotenství!). Jde především o konverzační humor, který staví na rozdílnosti kultur a odlišnosti rodinného zázemí. To druhé známe všichni - s partnerem si vlastně bereme i jeho rodinu. A nebrat to ohleduplně a diplomaticky, nejspíš by to většina z nás popsala podobně, jak šíleně to vypadá v této komedii. Její grády totiž ještě nabírají na obrátkách s tím, že blonďatá Francouzska z poněkud živelnějších poměrů si začala s velmi kultivovaným Afroameričanem - a neříkejte mi, že už jenom tohle nezní jako příslib vkusné zábavy!

Skvělá animace, ale souhlasím s Mortakem - spíš než o komedii se jedná o náboženské pojednání s politickými a kulturními vložkami.

Argentinské pampy jsou určitě drsné, stejně jako život tam a lidé na nich žijící, ale tenhle film je vykreslil ještě drsněji a ještě nepochopitelněji, než jací nejspíš jsou. Vlastně mi připadá, že jediným zájmem tvůrců bylo poslepovat co nejnegativnější a nejdepresivnější obrazy, události a děje a zahltit jimi diváky. Proti klasické prasečí zabijačce bych nic neměla, vlastně je zajímavé, že u nás doma probíhá v podstatě stejně (chválit tedy lze alespoň faktografické momenty), ale člověk se neubrání jejímu podvědomému spojování s hlavní dějovou linií. Člověku se snadno připomene slepá cesta nastolená naturalismem, zpochybňovaná už od 19. století.

Film byl sice natočen podle skutečných událostí, nicméně nad okolnostmi některých z nich si troufnu zapochybovat. Věřím, že se udály, ale ne úplně přesně tak, jak jejich aktéři vylíčili. Například nevěřím, že se Jean Devaivre stal špiónem pro Brity jen tak náhodou, když si zrovna léčil nachlazení, nebo že se všechny dámy Jeana Aurenche ujaly bez protestů a bez scény ho zase nechaly v klidu odejít k nějaké jiné. V tomto způsobu vyprávění vidím zanícení vášnivců, pro které je jejich skutek a nabyté zkušenosti ospravedlněním i vyložených nepravd (jako když někteří rybáři běžně loví třímetrové a větší ryby). Ve způsobu podání je tu tolik problematických míst, že ačkoliv film pojednává o nesmírně zajímavých a důležitých událostech, věrohodně nepůsobí. Na jistou "upovídanost" upozorňuje i tříhodinová stopáž. Zkrátka kdyby autoři pojali vše podobně, jako činil náš Hrabal, tedy alespoň onu nadsázku hrdě přiznali, možná by to mělo své kouzlo...