spotczek

Konečně film, který má hlavu a patu, není přehnaně umělecký, je v něm vše, co má a všichni tvůrci i protagonisté dělali, co měli. Zní hrozně, když člověk vychvaluje v podstatě základní atributy, ale nemůžu si pomoct, u řady českých filmů z poslední doby jsem měla pocit, že si hrají na něco jiného, než jsou. Tenhle konečně navazuje na poklady zlatého fondu české kinematografie. Je totiž o skutečnosti bez příkras a metafor, děj má začátek i konec. Sice téma dopingu není rozpracované do detailu, ale o tom tento příběh není. Může se ho chopit někdo jiný, kdo bude mít víc informací o motivacích lidí, kteří anabolika sportovcům dávali, jak si to sami ospravedlňovali, jestli vůbec apod. Mně však ve Fair play nechybělo nic.

Mysteriózní charakter tohoto filmu utváří hra s divákem, což mi nepřipadá úplně košer. Na druhou stranu to tomuto žánru neubližuje a někdo se rád nechává podrážet, nejenom děsit. Spíš než o zklamaná očekávání však jde u tohoto příběhu o úhel pohledu, který věci skutečně mění. Na první pohled matka se tak stává monstrem, monstrum zachráncem a obyvatelé bohem zapomenutého městečka jsou chvíli obětmi, chvíli krvelačnými spiklenci a zase ublíženými pomstychtivci. Jen konec mi není úplně jasný, respektive nevím, jestli se tvůrci snažili pouze nabádat své diváky k tomu, aby se o své děti lépe starali, nebo šlo o propagaci málem politickou, prosazující městský způsob života v zásadách konzumního kapitalismu. Nebo mělo hrůzu vyvolávat to, že určití lidé, kteří například zpochybňují význam citové vazby dítěte na rodiče (ten nikdy nemůže být ideální; dítě může milovat i rodiče násilníka), dokážou svůj materialisticko-idealistický názor prosazovat i za cenu nejtěžšího zločinu, protože se tím ve svých očích stávají spasiteli?! Buď jak buď, tohle už mi přijde přestřelené.

Velmi zajímavý způsob zpracování. Na svou dobu neotřelý a dodnes moderní. Na začátku vše vidíme z pozice vraha (kamera nahrazuje jeho oči; jen obraz je rozdělen do čtyř oken), takže nevíme, o koho se vlastně jedná, přestože jsme přímými svědky jeho zločinu. Jako bychom ho vlastně páchali my sami. Hlavního hrdinu proto nejprve nemusíme vůbec podezírat. Až ve scéně málem muzikálové, zde "jen" taneční (obvykle po jakési rozvolňující složce nečekáme zásadní a děsivý zvrat), se náš hrdina vybarví a za jazzových tónů v rozhovoru se svou rozpustilou obětí vytáhne zbraň - kameru a nůž uvnitř jedné z nožiček stativu. Od této chvíle se bojíme o život mladé sousedky našeho zabijáka, který díky rozhovoru s její slepou matkou a dalším scénám nevypadá tak přímočaře zkaženě, nebezpečně a záporně. Po celou dobu film pracuje s naším očekáváním a našemi reakcemi na tato zklamaná či potvrzovaná očekávání. Jak to, že můžeme soucítit s vrahem, či se ho snažit chápat? Jak může být objektiv zbraní? Proč by chtěl někdo kvůli obrazu vraždit? Atd. Nedivím se, že v době svého vzniku byl snímek považován za kontroverzní. Stále nabízí mnoho diskutabilních otázek, které díky svým odpovědím pořád nejsou "pohodlné".

Kdyby tu nechyběl pohled rodičů, tak je to naprosto úžasný dokument, který odkrývá něco, co si zpravidla většina "postižených" ze zjevných důvodů nechává pro sebe. Hodnocení zde by se mělo týkat filmu, nikoliv objektu dokumentu. Nechápu ho jako přínosný pro Daniela, nýbrž pro většinovou společnost a pro sebe. Když se člověk do situace pedofilního homosexuála vžije, tak je to dost děs. Hodně pěkně to zpochybňuje rádoby pevnou hranici mezi dobrem a zlem či vinou a trestem.

Tenhle film je pochopitelnější, pokud člověk viděl dokument Danielův svět. Doporučuji obojí, protože je člověk hned radši, když podobné problémy nemá. Je takzvaně "normální". Pedofilie, podobně jako homosexualita jsou zpravidla nahlíženy pouze z našeho "normálního" pohledu a předem odmítány. Nicméně tím nezmizí. Tito lidé si své obtíže nevybrali, nemohou za to, co je citově přitahuje (tohle považuji za kámen úrazu, většinou si neuvědomíme, že si jinou orientaci racionálně nevybrali, nýbrž že se zamilovávají jinak než ostatní; a v zamilovanosti se zpravidla chováme všichni divně a hloupě). Uvědomujeme si vůbec, jaká to musí být hrůza zjistit, že jsem "jiný"! A jaké peklo s tím žít!? Nejspíš řadě lidem bude připadat konec tohoto filmu dostatečně nevyřešený, ale já myslím, že pro člověka, který vraždil jen proto, aby nebyl sám, je odsouzení k samotě vlastně tím nejkrutějším trestem. Rozhodně oceňuji barvitost charakterů nejrůznějších postav tohoto filmu, snahu přiblížit především duševní stavy lidí, kteří se do takto nelehkých situací dostávají. Jistou napínavost má prolínání minulých událostí s přítomností, protože se až do konce dohadujeme, kdo vlastně vraždu (či vraždy) spáchal. A za skvělé mi připadá situování děje do období parného léta. Vedro z filmu přímo sálá. Jinak se obávám, že podobně neúspěšně vyřešených případů v policejních spisech bude hodně.

Film jen pro někoho. Bernanose jsem nečetla, ale filmaři si měli vzít to, co patří do kinematografie. Upovídané pasáže patří víc do knih, kde možná funkční jsou, ale tady působily nepatřičně. Celé to bylo na mě moc přehnané a osudové. Jsem ateista.

Nápad na přesah mezi realitou a fikcí se mi líbí, připadá mi originální, ale bohužel je tím jediným, co v tomto filmu stojí za to. Naplnil ho jen Liška a to také víc díky své herecké metodě, kdy člověk neví, jestli stále ještě hraje. Při rozhovoru s jeho bývalou manželkou jsem hádala, do jaké míry je to nahrané a do jaké je to z jeho strany masochistická terapie. Zbytek možná potěší fanoušky Komediografu, ale mně chyběla zásadní jednotící dějová linka.

Přestože přístup autorů k tématu připomíná ztvárňování spíše Dostojevského, než Maupassanta, mně se to líbilo. A nejen výtvarně. Nemyslím, že by literární předloha měla filmaře svazovat. Naopak, když ve filmu není něco nového, proč vůbec točit?! A převést tohle téma do humoru by podle mě ve výsledku působilo přiblble. Já myslím, že z toho mrazit má - spoiler: copak je v pořádku, svést někoho jen proto, aby vám udělal dítě, a ještě nikoliv pro dar dítěte samotného, ale kvůli s ním spojenému dědictví?! Dodnes takové jednání považujeme za nejhorší podvod a zneužití. V podstatě je to aktuálnější, než když to v 80. letech točili. Mám na mysli novodobou debatu o etice asistované reprodukce. Neřešila by totiž část problému našich hrdinů?! Z filmového příběhu mi přijde nejhorší újma citová, zde pro více stran, proto by se patrně členové této zbohatlé domácnosti v průběhu času sobě navzájem odcizili, takže by stejně nebyli šťastní (ale to už by byl ten Dostojevský, stejně jako hodnocení prvotní podmínky tetičky, která všechny postavila do nefér pozice). Slovenské znění mi připadalo v pořádku, šlo o postsynchrony. Nevidím rozdíl v tom, jestli Hrušínského mluvil někdo jiný nebo by se sám snažil o slovenštinu, vždycky by mu to prostě nebylo vlastní.

Důležité připomínat, ale myslím, že ne takto. Snaha o autentičnost, která v takovéto produkci nemůže být úplně dotažená, pak působí nepatřičně (hlavně mi jde o úvod filmu). Vyjmenovávání všech zvěrstev a problémů vyšetřování se jeví spíš jako útok na city, než jako objektivní výpověď o nelidskosti masových vrahů. Film se tedy podle mě soustředil příliš na vnějšek. Přitom to, že události ve Srebrenici byly strašné, víme i bez něj. Ale co takhle jít na začátek a vysvětlit, proč bylo tolik lidí schopných poslouchat psychopaty, odsouzené pak v Haagu?! To by se hodilo víc, protože mám pocit, že o něčem podobném bohužel neslyšíme naposled.

Možná, že to obsahuje nějaké sdělení, ale je tak roztříštěné a nadsazené, že jediné, co opravdu výrazně vystupuje z celého kolotoče, je skutečné nasazení Denise Lavanta. Snad zatím vážně jen hraje!