spotczek

Jde v podstatě o obyčejnou romanťárnu, šmrncnutou historickými skutečnostmi (nutnost vyšší aristokracie uzavírat sňatky se sobě rovnými, finančně co nejlukrativnější + obchodování s otroky) a velmi významně podkreslenou otázkami o zákonnosti otroctví (jde hlavně o případ lodi Zong), které se však chopila černošská režisérka s týmem, který film posunul na vyšší level. Scénář je velmi vkusně napsaný, nezapomíná divákům připomínat důležité okolnosti, ale zároveň nezatěžuje přílišnou filozofičností či komplikacemi v ději. Na všechny se tady moc pěkně kouká a pokud nebudu omílat chválu na mnohokrát oceňované hvězdy Toma Wilkinsona či Emily Watsonovou, myslím, že Gugu Mbatha-Raw či Sam Reid vypadají moc sympaticky i normálně, v reálu. Skutečně se mi tento počin jeví víc jako historicko-společenský vzkaz, než jako povrchní melodramatická zábava, přestože Dido ve svém 18. století mohla být sotva stejná jako Gugu. Onen obraz, jenž se měl údajně stát prvotní inspirací: https://en.wikipedia.org/wiki/Dido_Elizabeth_Belle, je sice pokrokový tím, že obě dívky mají na obraze téměř stejnou pozici, jakoby se procházely spolu, přesto musí být Dido poněkud v pozadí a v ruce nemůže mít knihu, nýbrž košík s ovocem, jak se na člověka tmavé pleti slušelo a patřilo. Za jistý úspěch se snad dá považovat to, že poslední známý potomek Dido zemřel až v roce 1975 v Jihoafrické republice a dnes můžeme o vzdělané, tmavé schovance uvažovat jako o jednom z dost pádných důvodů, proč se rasová segregace začala stávat nevkusnou a nehumánní.

Film volně přechází z duchařské povídky v detektivku, aby skončil sociální a politickou kritikou. Nicméně tahle žánrová pestrost spíš odpovídá příběhové linii, než že by rušila. Taková hra s divákovým očekáváním mi přijde ještě přijatelná.

Překombinované!

Zpravidla bývám zklamaná, snaží-li se filmaři převést literaturu na filmové plátno, protože každé médium vyžaduje svoje. Ale zde šlo především o život básníka, jehož dílo tu dotváří jeho obraz. V případě Leopardiho čistého, křehkého, vytříbeného ducha ošklivého, nemocného hrbáče, který (snad kvůli despotickému otci a svým nemocem) nevěřil ve štěstí a dobro. Jako u většiny poezie, ani tento film není akční, napínavý a dějový, není pro každého. Ale ta poezie v něm je, nejspíš i díky výbornému Eliovi Germanovi.

Hodně drsná verze dospívání během konce druhé světové války, během nemilosrdné doby, která kradla dětství, rodiče a iluze. Bohužel se na to zapomíná a dnes si mnoho lidí zase koleduje o poučnou lekci, která zanechává jizvy na duši a znepřáteluje rodiny. Být naivní a tupě následovat něčí propagandistické lži lze odpustit dětem, ale dospělé to může stát jejich život, stejně jako i jejich blízké. Když teď slyším některé lidi uvažovat nad nevinou Kájínka, jen protože nedokážou pochopit maskovací manévry našeho vlasti?zrádného prezidenta, kolik z nich by pro něj vraždilo, třeba na obranu Benešových dekretů, jako kdysi hitlerjugend a všechny ty jednotky SS a SA pro Hitlera? Jaktože je tak jednoduché nás zmagořit, když vystřízlivění tolik bolí!? Rozhodně mnohem víc, než prvotní snaha udělat si svůj vlastní názor a jen neposlouchat krysařovu píšťalu. Při sledování tohohle filmu mě napadlo, jak tragikomické je to, že si nacisti vybrali za oběť Židy, kteří měli podle Bible navždy trpět za ukřižování Ježíše, ale v podstatě si tím na sebe přivolali stejný osud. Doby se sice mění, takže pochybuji, že ještě za tisíc let budeme Němce nenávidět za nacistické "konečné řešení", ale vsadím se, že se vždycky najde někdo, kdo si alespoň rýpne do bolavé rány. Tenhle film prostě připomíná, že provinit se můžeme VŠICHNI!

Ali vůbec není špatný film, ale pro mě začíná a končí s výborným výkonem Willa Smitha. Mám pocit, že o Muhammadovi Alim moc nebyl, spíše se jím inspiroval. Hlavně šlo o jeho politický rozměr, což je jen malý kousek jeho významu. A v podstatě se autoři vyhýbali jeho kontroverzím - tak nějak brousili hrany. A pak je u mě machr každý, kdo Jona Voighta pozná i bez nápovědy :-)

Allenův styl mám ráda, takže snadno odpouštím, že Vicky Cristina Barcelona je vlastně o ničem. Navíc na Bardema, Johanssonovou, Hallovou, Cruzovou a hlavně Barcelonu se vážně dobře kouká, takže neva, že by tohle měla být spíš povídka než celý film. Nechybí Allenovo všudypřítomné poselství: Život je krásný, i když se takový na první pohled přes všechny (většinou malicherné) problémy nezdá.

Král ze Soho na mě působil jako kritický film, který se ale zároveň snažil takovým nebýt. Což je dost rušivý rozpor.

Tři hvězdy za způsob podání, ale obsah je spíš slabý. Doufám, že alespoň záměr byl přesně opačný. Nicméně výsledek na mě působí jako adorace násilí. Emily Blunt tam funguje jen jako fackovací panák. Ono to asi ve světě machů ani jinak nejde, ale to neznamená, že by po shlédnutí kdejaký Pepíček měl zavrhnout Supermana, protože zatouží být mnohem cool Sicariem. Skutečná kritika by měla obsahovat i druhou stranu a ta tady nemá šanci být slyšet. V množství uřezaných hlav jaksi zaniká podstata. Nespočívá totiž ve skutečnosti, že z drog pochází bohatství i těch rádoby "dobrých" (i Amerika si utrhne kousek "svého" a za tu cenu se musí pohybovat v šedé zóně), ale právě v jistém životním stylu - pokud vyrůstáte v prostředí plném násilí a teroru, nedokážete si představit, že by se váš život obešel i bez něj. Snad by vám to i chybělo! A to je skutečný problém - vědět, že je něco špatně, ale nemoct si pomoct!

Katastrofa! Aspoň že natočené je to dobře a Goodmen je fakt Herec. Spoiler: Hlavní hrdinka má vážně blbej den. Nejdřív ji unese psychopatický úchyl a v ten samý den Zemi napadnou mimozemšťani. Ale ji to nepoloží, naopak se konečně stane hrdinkou, která jde zachraňovat svět!