spotczek

Libertin není dějový film, proto je nejspíš pro mnoho lidí neatraktivní. V podstatě je na něm hodně znát divadelní předobraz, náročný na vnímání, zvláště dialogů a chápání jejich point (člověk musí přemýšlet; přičemž si myslím, že zde není podstatné nějaké jedno hlavní sdělení). Původní hra je tu ještě navíc přilepšena úžasnou kamerou (obzvlášť prací se světlem), skvělými hereckými výkony, působivými kostýmy, maskami, scénou i výpravou obecně (nemusí se opírat o lacinou líbivost) a hlavně excelentní hudbou M. Nymana (zvlášť závěrečná scéna je jedním z nejkrásnějších filmových závěrů, které jsem kdy viděla: reálný předobraz hlavního hrdiny se prolíná s jeho dramatickou kopií a díky divadelně budované filmové scéně se "mediální" obraz boří, před námi vyvstává skutečná bytost, která zprvu velikášsky a sebejistě ohrnovala nos nad uznáním či milostí druhých, aby nakonec pozbyla této libertinské jistoty; bez operního podkresu by rozhodně nebyl účinek této proměny, tohoto existenciálního strachu, zda to všechno mělo vůbec nějaký smysl, tak působivý). Film se celým svým vyzněním snaží korespondovat s pózou skutečného Wilmota. Balancuje tak na hraně vlastního pozérství, což především ve scénách hýřících falickými symboly a vulgární mluvou trochu snižuje jeho váhu. Nevím, zda to bylo vůlí scénáristy, režiséra či produkce, že je řada scén příliš koncentrovaných na hrdinu (v podstatě celý film). Depp je pro podobné role skvělým interpretem, také je má nepochybně rád, bohužel strhává na sebe tolik pozornosti, že leccost dalšího zaniká, až si někdo může mylně myslet, že to on drží celý film pohromadě. Někdy se zdá, že má děj šílený spád (podobně jak "splašený" byl sám hrdina) a my si nestíháme všechny "duchaplnosti" pořádně vychutnat. Ale lyrický podtext a celé vyústění všechno kompenzuje. V tomto dílku, stejně jako nejspíš v obyčejném životě, jde především o kouzlo prchavých momentů; nejen o originalitu a opravdovost v názorech a umění (ať už se to králi, matce, nebo někomu jinému bude líbit či nikoliv), v odhalování pravdy i nahoty druhým, ale také v odvaze podívat se sám na sebe, připustit si všechny vášně a v určitý okamžik jim buď podlehnout, nebo odolat, ne však obojí.

Jde o poctu Howardu Hughesovi, nebo ne? Sice o něm moc nevím, ale tenhle film na mě už jen samotným vyzněním působí tak, že se Scorsese s DiCapriem snažili z Hughese udělat něco lepšího než ve skutečnosti byl. Z toho mála, co se dá na netu nalézt, byl Hughes playboy s tučným kontem po otci, díky čemuž mohl pouštět fantazii na špacír a realizovat ztřeštěnosti, hraničící se zdravým rozumem, díky nimž notně vydělával i se sebeuspokojoval. Nic hlubšího a cennějšího na něm není. Scorsese s DiCapriem dodali jeho čistě osobním choutkám punc boje proti establishmentu, proti obchodnímu monopolu i proti konformitě a společenskému konzervativismu, takže se rázem ze střelené a výstřední celebrity stal podnikavým a důvtipným podivínem. Vlastně mi nesedí především DiCaprio, který je příliš charakterním hercem na to, aby dodal své postavě určitou neuvěřitelnost, nevyzpytatelnost, která se kolem Hughesovy osobnosti dodnes táhne. Hughes mi připadá jako pragmatický excentrik, u nějž se mixují období příčetnosti a aktivity s nejrůznějšími úchylkami, aby z něj později závažná zranění po leteckých neštěstích udělala vlastně trosku. Hughesovy obsese nebyly zpočátku tak silné a tvůrci filmově přehání to, co je součástí jakéhosi "hrdinského" mýtu. Kdyby se přidrželi víc životopisné linie a méně psychologické, více ukazovali než hodnotili, nevzešel by z toho takový kočkopes. Hughes určitě byl pro film, Ameriku i svou dobu důležitý, ale otázku v čem a proč by si měl každý divák zodpovědět sám. Tady se nám příliš okatě pomáhá vidět ten jedinečný průkopník, velký filmař, rekordman, nezdolný bojovník (i proti vlastní paranoii) atd. A tomu já bohužel fandit neumím.

Noční vlak má být nejspíš alegorickým příběhem o tom, čeho všeho jsou lidé schopní, pokud po něčem opravdu hodně touží. Já si ale nemyslím, že by kvůli tomu musel být každý vyloženě vrahem a násilníkem. Že jsme schopní překvapit, to je jasné, ale nemusí to znamenat vždy jen něco negativního. Stejně tak ona lákadla nejsou vždy jen ze zlata a drahého kamení. spoiler: Když se na konci nepodaří podivnou skříňku zničit, je to nejen logické (kolik lidí, tolik tužeb a přání), ale hlavně se nejedná o nic zlověstného. Problém celého filmu možná spočívá právě ve způsobu podání. Redukovat člověka jen na krvelačnou bestii je možná filmově atraktivní, ale béčkové žánry těžko zachytí celou paletu lidské chtivosti. Třeba filmaře ovlivnilo to Drákulovské prostředí...

Tohle je srdeční záležitost. Oba skuteční učitelé na UJEP si tady na rozloučenou udělali takový krátký ochotnický film. Jen škoda, že nenatáčeli i na Žumpě a Hnátě (jestli teda ještě obě hospy vůbec fungujou). A Ústí rozhodně tak strašný není. I když je fakt, že to tam pořád chemicky smrdí, jak naznačuje v řeči jedna z postav. Hlavně, že to tam kulturně žije! :-) WEB: TELEVIZE.CZ: Tony Laue, jenž v příběhu ztvárňuje amerického lektora Johna Gimplea, vyrostl ve městě Burbank v Kalifornii, kde byl jeho otec knězem nezávislé církve Calvary Bible. Tony vystudoval filozofi i na Univerzitě v Santa Barbaře a poté se vydal do Prahy, kde psal zpočátku texty do muzikálu Karavana. V roce 2004 pak odevzdal scénář k filmu Rexpatriates, který režírovala Nancy Bishop a producentem byl Jeffrey Brown. Snímek měli možnost vidět nejen diváci na festivalech po celém světě včetně Karlových Varů i Říma, ale i na obrazovkách České televize. Černá sci-fi komedie Aussig je pro Tonyho, který už se v naší zemi trvale usadil, debutem jak v roli režiséra, tak i herce. Nikolaj Pitetsky, který si zahrál ruského lektora Sašu Malinského, se narodil v ruském Orlovu, kde také později studoval anglickou lingvistiku na univerzitě. Následně emigroval do České republiky, kde pracoval jako anglický lektor na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, zatímco studoval doktorandské stadium. V té době také začala jeho spolupráce s Tonym Lauem na Aussigu. V současnosti žije a pracuje v Berlíně. USTECKYDENIK.CZ: Snímek autor pojmenoval podle německé verze jména města, v němž se děj odehrává. Film vypráví příběh „studené války“, kdy mezi dvěma spolubydlícími, zahraničními lektory univerzity, velmi brzy vznikne silná antipatie. Hádají se kvůli všemu od kečupu po ženy, charakterizuje filmovou zápletku Dita Šimáčková, která má na starosti propagaci filmu. Čtyřiačtyřicetiletý režisér Tony Laue žil v Ústí nad Labem deset let, dnes bydlí v Litoměřicích a pracuje jako lektor katedry anglistiky na UJEP. „Myslím, že většina lidí, když uvažuje o České republice a filmu, přirozeně pomyslí na Prahu. Fakt, že jsme nenatáčeli v Praze, nám umožnil vyprávět jiný příběh a vnést do filmu jiné pocity,“ komentoval Laue. Většina scén se natáčela v Ústí nebo jeho okolí, velkou roli hrály právě interiéry a exteriéry ústecké univerzity. V anglicky mluveném filmu se objeví také čeští herci, v menších rolích se představí Ondřej Brzobohatý, Ondřej Pavelka, Petra Lustigová nebo Hana Vagnerová. Sám režisér Laue ztvárnil jednu z hlavních rolí - amerického učitele. Jeho ruský protějšek si zahrál Nik Pitetsky. Právě z jeho zkušeností z působení na UJEP Laueho scénář vychází. „Námět vychází z mých vlastních zážitků. Před třemi lety jsem poprvé přijel do Ústí a žil jsem tam na kolejích. Měl jsem velmi zajímavého spolubydlícího. Tyhle historky jsem vyprávěl Tonymu a ten se rozhodl o tom napsat filmový scénář,“ řekl Pitetsky. Černá komedie Aussig je nezávislým snímkem, podle režiséra přišel asi na 300 000 korun. „Lidé většinou na filmu pracovali proto, že se jim líbil,“ řekl režisér. Proto také Aussig diváci neuvidí v žádných velkých kinosálech.

Škoda, že je to tak spatlané - teroristi a žurnalistika, policie, rodinné, intimní, psychické a vztahové problémy. Michelle Williams v takové těžké pozici hraje dobře. I když je prostě depresivní (ukázkově, jak jí předepisuje přepjatý scénář) od začátku do konce - neustále sama a chce ji jenom pár chlapů... Závěrečná myšlenka, která měla být nejnosnějším sdělením, se mi ale moc líbí: VYMIŇOVAT SI DŮLEŽITÉ ZMĚNY NÁSILÍM JE NEÚČINNÉ! Autorka se nám to snaží vysvětlit hraním na city, na "Usámovi", který nemá šanci proti západním matkám a hluboce zakořeněné kultuře, což zní příliš nadneseně, kýčovitě i propagandisticky (ostatně je to po 11. září populární utěšování). Ale principielně myslím, že v dnešním sporu západu s východem opravdu nejde o politiku, o velké autority, jež máme všichni poslušně následovat, nýbrž "jen" o život, o pohled na to, jak ho žít. A v bojích principů se neuplatní žádné vražedné zbraně, bohužel ani moudrost, jen prostá pudovost se všemi negativy i pozitivy.

Historické detektivky s nádhernými kostýmy, prostředím i poutavými a napínavými příběhy, bohužel však pojaté poněkud moderně, např. neustálé pitvy jako usvědčující důkazy nebo akční šermířské scény. Lacině působí moralizování (důraz na pravidla při detektivní práci, v kontrastu s využíváním jejich porušování v běžném životě - abychom náhodou nezapomněli na zrůdnost absolutismu a společenské nerovnosti), happyendové vyřešení případu nereálnou spravedlností (mstitelce a bývalé prostitutce je nejen umožněn útěk před spravedlností, ale stává se spořádanou krejčovou a milenkou Nicolase; z utlačovaného, barevného divocha francouzským šlechticem apod.) a televizně šťastlivé "náhody" (např. neustálé zachraňování kladných hrdinů bandou otrhaných dětí, které se nečekaně zjeví v pravou chvíli, na inkriminovaném místě, a jejich kápo za to nechce ani zaplatit).

Dědička je sice starším, černobílým filmem, navíc s historickým námětem, s řadou určitých zkratkovitých schematičností (především v charakteru jednání jednotlivých postav, které se kromě hlavní hrdinky vůbec nemění), ale stále zůstává aktuální námětem manipulace s jednotlivcem. Zde jde především o roli ženy, na jedné straně dcery, která nemůže vyhovět iracionálním nárokům svého otce, a na druhé straně společnosti, která neví, zda ji chce víc pragmatickou nebo jen krásnou. Člověk, který neaspiruje na vlastní cíle, potřeby a chce jen vyhovět, pak zákonitě musí dojít k podobné tragédii jako sama hlavní hrdinka, potažmo její nápadník. Zajímavá je z tohoto pohledu až poslední půlhodina filmu, kdy se z milé, až naivní dívenky stává tvrdá, neoblomná a mstivá stará panna, pro niž nebyly peníze výhodou, ale prokletím. Její postavení vytvářela společenská pravidla, předsudky a klamy, místo jí samé. I když už se dnes kdokoliv může realizovat více než za dřívějších stavovských stereotypů, stále je zde ona otázka, jak se svou svobodou každý naloží a hlavně jak moc mu druzí k jeho cíli budou pomáhat. O peníze jde, ale pánem situace musí zůstat sám člověk, aby skrz tíži financí zbytečně netrpěl a jeho optika nebyla podivně překroucená. Peníze mohou znamenat svobodu, ale nejprve musí být sám jejich majitel svobodný.

V komentářích nějak chybí to, čeho jsem si náhodou všimla teď o víkendu. Tahle pohádka není pro děti, jedná se spíš o moderní společensko-politický pamflet! Naposledy jsem ji viděla coby dítě a bůhvíjak mě nezaujala. Jde o mix žánrů, vážného s nevážným, činohry se zpěvohrou. Tedy vůbec nic jednoduše přímočarého. Ale odpovídá moderní době (ironie a životní nadhled je typický jak pro dadaistickou, meziválečnou generaci Osvobozeného divadla, tak pro poválečné období "malých scén" i postmoderní dnešek) a provedení je dokonalé (od hereckých, pěveckých, režijních i scénaristických výkonů po ty kostýmní - skvělé především oblečení Kemra s Vostřelem, kteří dokonale dostáli roli společenských deprivantů a v pohádkově surreálném světě odhalili zrůdnost charakterů skutečných manipulátorů; ona nadsazená zlotřilost děti možná rozesměje, ale dospělému běhá mráz po zádech, protože v reálu není nutné ani převlékat uniformy, ani bomby balit do klubíček nití). Tento film reflektuje spontánní tvořivost šedesátých let i pražského jara. Upřímná otevřenost některých přímo Werichovsko-Voskoveckých pravd (Co by si národ pomyslel, kdyby už se ani vládce neusmíval vstříc radostné budoucnosti! // Těch pětadvacet není za to, že děláš vtipy na krále. Ale že se jim směješ!), práce s jazykem v kombinaci s mistrovským herectvím, které významy trefně doplňuje (Posly pošli. Posli pošli. Pošli posly. // Míru... - Zdar! - Nezdar! Zmar!) i dovedná filmařina dělá z tohoto dílka nesmrtelný kousek!

Moderní Shakespear. Moderní však pouze dobou vzniku. Rozhodně žádná romantika, žádná renesance. Dokonce žádná láska. Snad jen ta mateřská či sourozenecká. Jen drsný život v drsné zemi. Bolavý příběh o bohužel příliš reálné neskutečnosti politik, které mají sloužit lidem, místo toho se stávají politikami, které si z vlastních lidí dělají rukojmí. A také hořká podoba lidské zaslepenosti (pro mě natvrdlosti), která kvůli nadosobnímu principu ničí svoje nejbližší. Neudržuje-li člověk zdravé vztahy uvnitř svojí rodiny, jak by mohl realizovat něco takového na národní, a už vůbec nadnárodní, úrovni! Pro mě nádherný konec před územím nikoho, kdy se zdá, že všechno leží na bedrech těch nejslabších a nejposlednějších. Tady už totiž nepomůžou svaly, diplomati, zbraně ani knihy a víry. Tady už může něco změnit jenom lidskost s nezištnou, naivní a prostou láskou.

Nevím, jestli má Stegman (viz příspěvek výše) učitelské zkušenosti, ale uhodil hřebíček na hlavičku. Tohle není film o vynalézavosti učitele, ale o tom, kdo pochopil, v čem vzdělání spočívá: nejde o papouškování, ale o přemýšlení; ne o memorování, ale využívání toho, co znáte, co jste pochopili, pro něco dalšího. Vzdělání je pro život, pro celý život, tedy pro teorii i praxi. Tehdejší americký, ale bohužel i ten dnešní český způsob vzdělávání cvičí opice, ale ne budoucí lidi. Kdo nechápe, proč a jak si čistit zuby, tomu bude k ničemu znát všechny orgány v lidském těle. Kdo nezná vlastní město, bude ciznicem ve vlastním státě. Conrack vlastně bojoval s přístupem okolní společnosti, nikoliv s dětmi. On je měl rád a ony to věděly, na rozdíl od ostatních, kteří k nim už a priori přistupovali s předsudky. Pro ně byli ti malí černoušci hloupí, ale chytrými jim vlastně nedovolili se stát. Většina chtěla v podstatě něco, čemu sama bránila. Dokonalý začarovaný kruh. Nejen černoši, ale vlastně jakékoliv menšiny nemohou být ve většinové společnosti úspěšní, dokud jim to ona společnost nedovolí. Zní to hrozně, ale právě proto nekončí tento film zrovna šťastně. Je snad šťastná dosavadní americká pozitivní diskriminace vůči Afroameričanům, byť v čele státu již jeden z nich stojí?! A ani naše vzdělávání zrovna nevyhlíží nejlíp, ne kvůli trablům se způsobem testování (to je až to poslední důležité, jedná se jen o zhodnocení dosaženého, ale podstatný je celý předchozí proces, který vám může věci zošklivit a zprotivit nebo přiblížit, dokonce vás může naučit je mít rád). Problémem jsou možnosti dnešní motivace ke studiu, které narážejí na nepochopení celé společnosti. Lidé už zkrátka žijí, uvažují a vyžadují něco jiného než za dob Marie Terezie, ale základní principy fungování školství z těch dob pocházejí. Na to nestačí ministři a zákony, na to se musí přerodit celá společnost, mnoho jejích generací. Až teprve VŠICHNI zjistíme, že školy nejsou dobré jenom k vyrábění inteligentních strojů, ale že by měly dávat vzniknout multifunkčním zařízením s duší, pak se možná něco změní. Do té doby ale po vzoru "skvělého" západu svorně zblbnem. Proč se totiž něco učit, když si zaplatím toho, kdo to umí? No - ne?!